Ne vše, co se nám z našeho subjektivního hlediska jeví jako dobré, je pro nás dobré také z hlediska duchovního. Z hlediska zájmů naší duše. Měli bychom proto

Jsme poutníky v širé hmotnosti, nad níž vysoko ve výšinách prostírá se náš skutečný domov, Ráj! Vyšli jsme z tohoto nádherného domova jako nevědomé duchovní zárodky, abychom mohli být zaseti do této hmotnosti. Podobně jako semínka v tmavé, vlhké, ale o to úrodnější půdě,

Ten, kdo nepřipouští manipulaci ve světě manipulací je sebevražedně naivní, a proto se stává snadnou a vyhledávanou obětí manipulací. Poučme se proto a poznávejme

Otázka vzniku světa byla a také je jednou z úplně nejdůležitějších. Určitě stojí za to, abychom se jí zabývali. Vždyť nevědět vůbec nic o vzniku světa, ve kterém žijeme, znamená jít životem slepě bez pochopení jeho smyslu.

Prakticky po celou dobu své historie věřilo

Dávné civilizace si uvědomovaly velké nebezpečí nekonečného bloudění lidských duší v záhrobí. Z tohoto důvodu vznikaly knihy mrtvých, jejichž účelem měla být jakási

Majestátní budovy rostou do výšek a všude je vidět neustálý přesun hmoty i lidí. Člověk buduje svůj svět, mramorem snaží se vydláždit svoji představu dokonalosti a oslepit leskem svých výtvorů. Vzduchem létá v dílech z hmoty, v kterých sahá po nových cílech ve snaze

V předchozím článku z tohoto cyklu jsme hovořili o nástrahách, které na nás číhají po smrti na takzvaném druhém světě. Ale protože těch nástrah je více, než obsáhne

Jako nejzhoubnější a nejrozšířenější vlastnost mezi lidmi vládne dnes nedůvěra. Tato nedůvěra se vklínila mezi lidi do všech vztahů. Lidé se zatvrdili a jsou vůči sobě ostražití. Kdo je takzvaně důvěřivý, je z pohledu ostatních naivní.

Tato

Lidé by už během svého života na zemi měli začít nabývat určitou znalost o druhém světě, kam jednou odejdou po své fyzické smrti, aby nemuseli v jeho nejrozličnějších

Tento text má být krátkou úvahou nad postojem lidí k současné situaci a zamyšlení se nad tím, co říkají a jak reagují na současnost z jejich pohledu. Zdá se, že to nemá nic společného s naším životem, a přece jaksi to ve mně rezonuje, zda i já nemám malou šanci pomoci, nebo