Zdržení, které nás připraví o drahocenný čas, určený k dosažení takové úrovně duchovní zralosti, abychom byli schopni včas opustit hmotu, ať již její hrubohmotnou část, nebo její jemnohomotnou část, a povznést se do věčné říše Ducha. Celá hmotnost totiž podléhá nevyhnutelnému koloběhu vzniku, zániku a rozkladu. A právě čas trvání hmotnosti je časem, ve kterém musíme dosáhnout potřebné zralosti pro vstup do království nebeského, abychom nemuseli být strhnutí spolu s hmotu do rozkladu, jako ještě duchovně dostatečně nezralí, a proto neschopní povznést se včas do věčné říše Ducha.
Pojďme tedy k dalším konkrétním nástrahám, čekajícím na nás na druhém světě. Pokud jsme se po staletích, ba tisíciletích nakonec osvobodili z nejnižších úrovní jemnohmotnosti, pokud jsme se osvobodili z těch míst, kde si lidé, stejnorodí ve svých chybách navzájem způsobují utrpení, pokud se nám tedy podařilo našim polepšením dostat do vyšších a světlejších úrovní takzvaného druhého světa, z dosahu intenzivního utrpení, číhá na nás další velké nebezpečí. A sice, nebezpečí trvalého ustrnutí na jednom místě.
Pokud totiž duše lidí nepociťují bezprostřední utrpení, spojené s nejnižšími úrovněmi druhého světa a dostanou se o trošku výš, kde takového utrpení není, ztrácejí najednou motivaci kráčet stále nahoru, směrem ke království nebeskému.
Nejlepší bude, když uvedeme konkrétní příklad. Představme si tedy člověka, žijícího na zemi, který nemá nějakých vážnějších nedostatků. Má však silný sklon ke smyslové náruživosti. Když zemře, odnese si nutně tento sklon ve své duši do jemnohmotného světa, kde se okamžitě, na základě zákona stejnorodosti dostane do úrovně, kde se nacházejí jemu podobní. To jest lidé, nebo duše jako je on sám, oddávající se sklonu smyslné náruživosti.
Dotyčný člověk však na zemi subjektivně nepociťoval svou vášeň jako něco špatného, ale naopak, jako něco příjemné a dobré. A proto pokud se v jemnohmotném světě najednou dostane mezi sobě stejnorodých, považuje to přímo za splnění všech svých nejtajnějších snů. A je pak snadno pochopitelné, že takový člověk nebude mít ani nejmenší potřebu opustit tuto úroveň a kráčet dál nahoru. Bude to pro něj reálně znamenat, že tam stráví celá tisíciletí, nebo dokonce, že tam uvízne natrvalo. Čili, dokud ho tam nezastihne nezbytný rozklad veškeré hmoty, protože se od ní nedokázal včas odpoutat a povznést do bezpečí říše Ducha.
Toto velké nebezpečí hrozí každému z nás prostřednictvím všech našich chyb a nedostatků. Prostřednictvím všech našich vášní, zlozvyků, náklonností, nebo dokonce koníčků, souhrnně velmi výstižně definovaných pojmem lehké hříchy. Jejich společnou hrozbou je totiž fatální ztrácení času v relativně příjemných jemnohmotných úrovních. Času, který nám bude nakonec chybět pro naše včasné ukončení duchovního vývoje.
Tento druh nebezpečí hrozí také takzvaným materialistům, kteří často říkají, že jsou lepší než mnozí věřící. Že sice nevěří v žádného Stvořitele, ani v žádný život po smrti, ale ve svém životě se řídí určitými základními morálními principy. A že jsou v mnoha případech často mnohem lepší, než věřící, což bývá nejednou žel pravda.
Co se však stane s těmito, relativně dobrými lidmi, po jejich fyzické smrti?
Protože nevěřili v existenci Stvořitele, ani v existenci jeho království nebeského, budou se muset na základě svého vlastního vnitřního přesvědčení zdržovat v nízkých úrovních jemnohmotnosti, nacházejících se v blízkosti hrubohmotné Země, protože věří jenom v existenci nejhrubší hmotnosti. Zůstanou tu připoutáni i přesto, že jsou v podstatě dobří a mohli by stoupat do vyšších jemnohmotných úrovní, směrem ke království nebeskému.
Nicméně jejich vlastní, zhoubné materialistické přesvědčení je bude držet poblíž nejhrubší hmoty, dokud ho v sobě nepřekonají. Dokud nepochopí, jak se věci ve skutečnosti mají a dokud se nezačnou usilovat dostat do království Ducha. Do říše Světla, jejíž existenci tak bláznivě odmítali.
Dokud však člověk, materialista, změní své dosavadní přesvědčení a dospěje sám v sobě vnitřně až sem, mohou opravdu projít celá tisíciletí, což ale pro něj může znamenat fatální ztrátu času, a nakonec rozklad jeho osobnosti v zániku hmotného světa.
V této souvislosti si je proto třeba položit zásadní otázku, zda existuje něco, co je nás schopné v jemnohmotných úrovních, ale v podstatě také v hrubé hmotnosti neustále správně navigovat směrem vzhůru? Zda existuje něco jako kompas, ukazující nám vždy správný směr? Zda existuje něco, podobné světlu majáku, které nám nedá zabloudit?
Takový kompas a takové světlo existuje! A je jím láska ke Stvořiteli a touha po něm! Touha po životě v jeho blízkosti v království nebeském. Vždyť přece o ničem jiném, než právě o tomto nám jasně říká první přikázání: Hospodin je tvůj Pán! Nebudeš mít nikoho a ničeho jiného, čemu by ses klaněl!
Toto přikázání nás jasně upozorňuje, že žádné hodnoty a žádné věci v našem životě nesmíme nikdy stavět nad naši lásku k Nejvyššímu. Jedině ona musí být nejvyšší hodnotou, jakou ve svém životě máme. Ještě zde na zemi by se proto měl každý člověk snažit vybudovat si takovou míru lásky ke Stvořiteli, která bude převyšovat všechno ostatní. Měli bychom se naučit neupřednostňovat absolutně nic a nestavět absolutně nic nad naši lásku k Pánu.
Pokud totiž toto dokážeme, získáme právě ve své lásce k Nejvyššímu onen neomylný kompas, ukazující nám vždy a za každé situace cestu k výšinám. Toto je největší bohatství, které si vůbec můžeme sebou ze země odnést. Toto je poklad, který nám nedá zabloudit, usnout, ztratit se, nebo zapomenout, kam má směřovat naše cesta, ať bychom se v jemnohmotném světě nacházeli kdekoliv.
Ale pozor! Tato láska v nás musí být hluboce citově prožitá, protože jenom tímto způsobem se stává našim trvalým vlastnictvím, které nám zůstane také po odložení našeho fyzického těla a našem odchodu do jemnohmotného světa.
Nesmí to být tedy nic naučeného, mechanického a zvykového, protože takové něco je jen produktem našeho rozumu. A náš rozum jako takový je sám o sobě jen produktem hrubohmotného mozku, což znamená, že svou smrtí musíme nutně přijít absolutně o vše, co souvisí s naším mozkem a rozumem.
A jak již bylo řečeno, zůstane nám jenom to, co máme hlubokým citovým prožitím navždy uloženo v naší duši. No a v případě naší lásky ke Stvořiteli se nám to pak stane světlem majáku, ukazujícím vždy správný směr. Stane se nám to záchranným lanem, které nás bude vždy táhnout pouze nahoru.
Pokud jsme ale ve svém pozemském bytí stavěli mnohé věci a mnohé hodnoty nad naši lásku ke Stvořiteli, pokud si sebou do jemnohmotnosti neodnášíme náš pevný vztah a naši pevnou vazbu k Pánu, budeme se podobat lodi na moři, která bez světla majáku musí nutně donekonečna bloudit, a nakonec se roztříštit na nebezpečných pobřežních útesech.
Musíme tedy nakonec zahynout v zániku hmotného světa, jehož hodnoty nás pevně držely a z kterého jsme se nebyli schopni včas vymanit, protože jsme do popředí stavěli pouze věci hmotné a chybělo nám pevné záchranné lano naší vroucí lásky k Bohu, které by nás potáhlo vzhůru a nakonec zachránilo.
kusvetlu.blog.cz/... ve spolupráci s M.Š