Článek O hlubokém omylu stoupenců gnostického křesťanství
Komentáře k článku: O hlubokém omylu stoupenců gnostického křesťanství
andresius: Gnóze je podivuhodný a navýsost zajímavý fenomén dějin ducha, jenž časově náleží období zhruba tak od 100 -500 nl. Mimo toto období se dá stěží hovořit, že by gnóze měla - s výjimkou jednotlivců - nějaký vliv na většinové anebo i menšinové postoje v soudobé společnosti. Proto ji přičítat jakékoli účinky, ať pozitivní či negativní mimo toto období je velice pochybené. Navíc i v době svého rozkvětu byla gnóze - lépe řečeno nejrůznější gnóstické proudy, neboť v žádném případě nešlo o jednotný náboženský ani filosofický systém - náboženstvím povýtce elitářským, které sice mohlo vstupovat do debaty s některými filosofickými proudy a školami, především novoplatónskou, avšak sotva mělo širší vliv mezi lidmi. Většina gnóstiků ovšemže spatřovala ve hmotě cosi negativního, ale v tom nebyli sami, stejně se ke hmotě musí stavět každý skutečný platonik o pythagorejcích ani nemluvě. A rovněž nejde ani o žádný protikřesťanský postoj. Skutečně ranné keřsťanství, - o němž toho zase tolik nevíme, tj. křesťanství v letech řekněme 80 - 200 nl. bylo velmi asketickým hnutím, které sice možná neformulovalo svůj odpor vůči hmotě teoreticky - protože na jeho příslušníci neměli většinou intelektuální kapacitu (Justin a Theofil jsou světlé výjimky) ale v náboženské pracxi bylo velice přísné.
Ovšem pokud mluvíme o hmotě, matérii resp. hylé ve starověkém, ba i středověkém kontextu, musíme si uvědomit, že mluvíme o něčem jiném, nežli když toto slovo použije novověký vědec nebo kazatel. Hmota je v oněch dobách především filosofickou kategorií, teoretickým konstruktem, který běžným lidem až tolik neříká: ty může tak maximálně zajímat přirozenost (fysis, natura), případně běžné tělesné požitky, pro něž má Pavel zcela ve shodě s dobovou praxí slovo sarx. O zbožštění hmoty v této době nemůže být vůbec řeč. Snad prvními, u nichž by hmota nabývat určitých božských vlastností jsou renesanční myslitelé jako Bernardo Telesio a především Giordano Bruno, a samozřejmě také o několik generací později Jacob Böhme
Kdo jsou to "gnostičtí křesťané" je další choulostivá otázka: Nakolik je mi známo o syntézu gnóze s křesťanstvím se pokusil Klemens z Alexandrie a někteří jeho následovníci, a ten skutečně mluvil o křesťanské gnózi (ovšem musíme si uvědomit, že mluvil řecky z řečtiny se dané spojení dá také přeložit jako "křesťanské poznání"). To však byl v dějinách křesťanství ojedinělý pokus a již se neopakoval.
V moderní době (asi tak od konce předminulého století) býváme ovšemže svědky , že se leckdo prohlašuje za duchovní dědice a následovníky kdekoho, druidů počínaje před sibiřské šamany až po pradávné íránské kulty. Ovšem to, že se někdo za něco prohlašuje ještě nic neznamená, důležité je, zda dokáže ony pradávné poklady skryté v různých náboženstvích a naukách opravdu v sobě zcelit a zhodnotit.Vím, že některé poněkud vykřičené proudy blízké Newageovému hnutí se občas dopouštějí takto povrchního zploštění, obviňujíce křesťanství za veškerou bídu světa a vůbec za všechno, co se jim nelíbí. Něco takového však snad ani není hodno polemiky. Nadáváme-li na jakékoli duchovní proudy, projevujeme tím je svoji vlastní vnitřní nepevnost.
Obviňovat tedy křesťanství a křesťany z nějakého vzývání matérie , je zcela zcestné. Pkud bychom ale onu kritiku měli postavit na pevnější základ, musili bychom hovořit nikoli o materializaci, ale o historizaci. Neobyčejná osoba jejich zakladatele je pro křesťany ovšemže velice cenná, že věnují až příliš pozornosti její historické podobě (jakkoli je i tato nesmírně pozoruhodná) a zapomínají, že i historický Ježíš o sobě prohlašoval, že přišel splnit určité poslání , jež mu svěřil "Otec". (takto především Janovo evangelium) A že toto poslání sice Ježíš výsostným způsobem na své osobě naplil, ale samo poslání není u konce - budou v něm pokračovat jeho učedníci pod vedením jakéhosi tajemného Parakléta. Pokud může být křesťanství a církvi přičteno něco k tíži, pak právě odmítání aktualizace a reinterpretace tohoto poslání.
Trochu mě ovšem pobavilo, že ve svém protignóstickém zápalu uvádíte příměr těla jakožto oděvu, což je právě obraz nezřídka gnóstiky užívaný pro vysvětlení toho, že se JEžíš (pokud tato postava vůbec měla v příslušném gnóstickém směru relevanci) světu a učedníkům jevil v těle; toto tělo bylo pouze jeho rouchem, šatem, jež si zdánlivě oblékl pro oklamání odpůrčích mocností. A jestliže tvrdíte, že "skutečný člověk je však pouze duch" a "fyzické tělo je jen jeho vnější obal, sloužící mu, aby se mohl projevit v hmotnosti" sotva bychom kde nalezli gnóstičtější tvrzení. Možná by tedy bylo dobré, než začnete proti něčemu polemizovat, poučit se o tom, vůči čemu polemizujete a být ve svých postojích poněkud konsistentnější. A jestliže se pokoušíte rozdělovat člověka na složku "citovou" a "racionální" je to velice umělé a tudíž škodlivé dělení nepochybně pošetilejší nežli gnósticko-novoplatónské rozlišování duchovní, duševní a tělesné úrovně v člověku.
andresius (Václav Ondráček ThD)