Úcta

8. květen 2014 | 10.53 |

bez_jmena18Dnešní doba ve svém konzumním způsobu života zcela pošlapává vyšší mravní principy a s tím spojené pravé lidské hodnoty. Do popředí jsou stavěni takoví lidé, kteří nemají hodnotu lidskou, mravní, etickou, a v jejich konání se neodráží zralost a moudrost, ale lidé, kteří se umí více drát do popředí rozumem a silou, lidé, kteří přitom často zcela pošlapávají základní lidské hodnoty. Již od malička jsou děti vedeny k tomu, aby se z nich staly individuality, které si jdou za svým cílem. To, že jsme každý jedinečnou osobností, je v pořádku, ale tu pravou osobnost z nás dělá teprve naše vnitřní síla stát vždy, v každé situaci pravdivě, poctivě, spravedlivě a hlavně čistě.

Lidé se sobě navzájem odcizují ve spoluprožívání těch nejobyčejnějších denních radostí i starostí s druhými a uzavírají se do svých ulit, do svých domovů, které se snaží zabydlit co nejpříjemněji, ke konzumování různých způsobů požitků.

Ve své otupělosti a znecitlivění si ani neuvědomujeme, jak v mnoha maličkostech ještě posilujeme tu vzájemnou neúctu jednoho člověka ke druhému. Neumíme si vážit sami sebe, abychom si dokázali za každé situace udržet lidskou důstojnost, a neumíme si vážit druhých natolik, abychom jim jistý druh přirozené lidské úcty projevovali.

Každý den čteme v novinách a slýcháme ve zprávách v rádiu či televizi, jak ve všeobecném přístupu neumí lidé použít to jednoduché a úctyplné slovíčko oslovení pan, paní, slečna... Vždy jen: Novák, Souček, Vodičková. Nechte to jen na sebe trochu působit a zkuste si pod tím představit nějaký obraz, co to ve vás vyvolá.

Osobně si vzpomínám, že jsme na sebe takto pokřikovali na základní škole. A to ovšem jen mezi spolužáky. Ostatní dospělí byli pro nás: pan Novák, pan Souček, paní Vodičková. Vidíte ten rozdíl? Okamžitá změna vyzařování tohoto obrazu. V tu chvíli posilujeme vážnost druhého člověka, ke kterému hovoříme, anebo o kterém hovoříme. Že jsme takto na sebe volaly jako děti a nyní na sebe takto volají dospělí, je jedna věc úpadku, druhá - a o to horší - je, že se takto veřejně hovoří o druhých lidech v médiích. Zde by přece měli jít všichni příkladem. Ať již hovoříme o komkoliv, nemělo by nám být nikdy zatěžko přiřadit před jeho jméno i oslovení. To nevyžaduje žádnou zvláštní námahu a přitom je to tak veliká změna.

Vezměte si jen příklad, jak na vás působí, slyšíte-li, když se mladí lidé oslovují zvířecími jmény. Většina dospělých se pohoršuje nad tím, jak mohou takto jejich děti či vnuci hovořit. Kde však mají příklad, jak s druhými hovořit, či jak o nich hovořit? Kdo vychovával tyto děti svým příkladem? Příkladem vyjadřování úcty k druhým lidem v oslovení a v přístupu k nim a zároveň svým chováním, které zcela přirozeně úctu druhých lidí vůči nim vyvolává.

Řeknete si, že je to lpění na zbytečných maličkostech, avšak z takovýchto maličkostí se nakonec skládá celý obraz lidského života, který nás ve výsledku dusí a ničí.

Je to však jen obraz o nás, jak dalece jsme či nejsme pohodlní, abychom dokázali i tou nejmenší maličkostí jít do větší hloubky každého malého, sebenepatrnějšího prožívání. Pokud se o to budete chvíli snažit, po čase zjistíte, že vám to přináší mnohem více radostnějšího prožívání, o které jste se tak před tím ochuzovali.

Mnozí lidé se dnes stále více uzavírají do sebe. Prožívají častá zklamání, ztrácejí naději na příští, lepší, a žijí tak v začarovaném kruhu stále se propadající skepse. Neumíme se vzájemně radovat z maličkostí, neumíme se obdarovávat tím nejjednodušším způsobem. Opravdu ze srdce jeden druhému přát dobrý den, šťastnou cestu, hodně sil, mnoho požehnání, radosti a lásky. Budeme-li to více přát druhým, hlavně ve chvílích, kdy máme pocit, že se nám něčeho z toho nedostává, a tím více můžeme chápat hodnotu těchto pojmů, budeme tak moci zprvu prožívat alespoň spoluúčast na štěstí druhých, které nás také pak zpětně obdaruje radostí. Po čase zjistíme, že se dokážeme radovat čím dál více, protože umíme vidět ty maličkosti, které radost přinášejí, a těžkosti budeme umět snáze překonávat, protože nebudeme pod tíhou těžkostí klesat, ale budeme hledat cestu z nich ven. Ale budeme hledat cestu novou, cestu, jež vede naši lidskou důstojnost přes mosty spravedlivosti, pravdy, čestnosti a lásky. Pak objevíme moudrost Stvořitelovu, která nás vodí po těch cestách, které nám přinášejí právě to poznání, které potřebujeme prožít až do konečků prstů, aby se nás dotklo tak silně, že pochopíme. S odstupem času dojdeme i k cíli, ke kterému jsme původně dojít chtěli, a zjistíme, že jsme obdarováni mnohem více na duchu než na hmotě.

Ano, i hmotné prostředky jsou nesmírně důležité, vždyť žijeme ve hmotě a ne jen v duchovních sférách. V této hmotnosti žijeme proto, abychom se zde právě zocelili, a v té větší hutnosti překonávání překážek pokročili zase o kus dále. Abychom spolucítili s druhými, abychom si jeden druhého dokázali za všech okolností vážit.

Nosme tedy v sobě v každém svém chování lidskou důstojnost a dávejme druhým lidem úctu svým oslovováním, které je tak nepatrné, ale přesto má tak velikou váhu. Pomůžeme sobě navzájem, abychom se snažili si tuto úctu zasloužit. Jaká je toto pomoc i pro právě dospívající mládež, to si také mnozí ani neuvědomují. Velký rozdíl je v prožití, pokud oslovíte s úctou mladého člověka, dávaje mu tak najevo, že si jej vážíte, než když na něho zahalekáte: "Hej, mladej pocem."

Jak by se to líbilo tomu, kdo takto poníží mladého, vlastně již dospělého 15-ti letého jinocha či dívku, když by na něho někdo druhý, cizí, zahalekal stejně tak?

Jak velkou pomocí bylo pro celou společnost ještě v dobách nedávno minulých, kdy se s uctivostí lidé zdravili, hovořili spolu či o sobě. Jak velkou pomocí bylo i to, že děti byly vychovávány ve vztahu k rodičům k větší úctě tak, že rodiče se také chovali důstojněji a děti je pak oslovovaly vykáním.

Každé slovo má svůj význam, má své vyzařování, a to působí na druhého člověka, ke kterému jej posíláme. Dbejme tedy na správnou volbu svých slov, na důstojnou formu oslovování, které bude vždy samozřejmě odpovídat vztahu, který s druhým člověkem máme. Neznamená to však, že se z nás stanou škrobení lidé, kteří se neumějí zasmát a dělat si i navzájem ze sebe legraci. Tato legrace nesmí však urážet, nesmí ponižovat, ale musí být dávána s čistým srdcem, pak může být pomáhající v překonávání mnohých nedorozumění.

Snad se také podaří, aby i v dnešní zkratkovitosti používání všech slov dokázali lidé mezi sebou skutečně si přát: "Dobrý den, pane Nováku", a ne "Dobrej".

Obdarovávejme se takto a prožijeme vzájemně radost z každého setkání. Zjistíme, že je to mnohem více než prožít dovolenou u moře.

Chtějme si vzájemně přát a dávat, a ne jen brát a konzumovat vše, čím nás dnešní společnost zahlcuje.

Pokud se budeme o toto snažit my sami a podpoříme to při každé příležitosti, jistě po čase zjistíme, že se v novinách najednou píše o "panu Novotném", a ne, že "Novotný řekl..."

Jak si naopak mnozí potrpí až na poklonkování při oslovování pane doktore, pane inženýre, pane profesore, pane docente, a na druhou stranu s povýšenou povrchností jim nestojí za to říci obyčejné pan, paní, slečna, hovoří-li o druhých ve třetí osobě.

Zkusme být tedy k sobě navzájem uctivější a sami žít jako úcty hodní.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Úcta blueberry 08. 05. 2014 - 14:36