Co vidí duchovní vůdci a pomocníci, dívající se shora dolů na osudy jednotlivých lidí na zemi? To, co vidí, v nich vzbuzuje hluboký smutek. Pláčou nad osudem celých mas, které z vlastní vůle a kvůli vlastní duchovní lhostejnosti směřují do zatracení.
Pláč světlých bytostí nad osudem milionů lidí zní stvořením, jako srdceryvná melodie. Právě ona sevře úzkostí srdce každého, kdo ji ve chvílích ticha zachytí. Čas od času rozechvějí tóny této úzkostné melodie vnitřek každého člověka a zmocní se ho neurčité tušení čehosi smrtelně vážného, co právě probíhá. A zároveň tušení, že promeškává něco naprosto zásadního.
Toto v současnosti vnitřně prožívají miliony lidí na naší planetě. Je to poslední varování před prudkým pádem do duchovní záhuby. Vede je do ní jejich způsob života, jejich způsob myšlení a jejich hodnotový systém.
Velká očista se rozjela! A ačkoli nejširší veřejnost, jako vždy zaměstnaná věcmi, považovanými za mnohem důležitější, o těchto vážných skutečnostech vůbec nic netuší, duchovní pomocníci s velkou bolestí vnímají obrovskou tragédii, jasně se rýsující v osudu mnoha lidí, protože nesměřují k Bohu, ale stále více se od něj vzdalují, přepadajíc se do temnoty, vedoucí k zániku.
Duchovní pomocníci vnímají poslední okamžik rozhodnutí na osudovém rozcestí dvou směrů. Směrem ke Světlu a směrem k temnotě, vedoucí do zatracení. A vidí špatnou volbu milionů lidí, která je pro ně začátkem prudkého vzestupu dolů k definitivnímu vymazání jejich osobnosti ze zlaté knihy života.
Bolestné slzy světlých bytostí padají dolů do hmotnosti jako tichý déšť i proto, že zároveň jasně vidí, jak málo by stačilo, aby se mnozí zachránili. Stačilo by, kdyby se v nich našla ta nejmenší vůle k čisté lásce, projevující se soucitem a soucítěním s bližními, aby na základě ní mohli být zachyceni vlákny světlých pomocí. Stačila by dokonce i prostá, vroucí prosba o pomoc k Bohu v poznání, že život má přece jen vyšší smysl, než jen čistě pozemský a materiální. Stačilo by to nejmenší procitnutí snahy o čistotu a chtění dobrého.
Tak to dnes vypadá s mnoha lidmi na zemi, kteří stojí těsně před definitivním duchovním zhroucením. Oni samotní to však nevnímají, protože jsou ponořeni jen ve své mysli a v pozemských myšlenkách. Protože se už dávno uzavřeli svému svědomí, a tím pádem duchu, neboť jeho hlasem naše svědomí je. Tímto způsobem se lidé vzdálili od duchovní podstaty vlastního bytí. Proto se jejich bytí stává v duchovním stvoření neopodstatněné a oni směřují k zániku.
Marně se duchovní vůdci a pomocníci snaží, aby lidé procitli ke vnímavosti svého citu a svědomí, protože jedině prostřednictvím nich s nimi mohou komunikovat. Ale protože tento komunikační kanál vinou lidí nefunguje, dochází k tragickému uzavírání se před každou pomocí a každým poskytnutím možnosti záchrany.
A přece by stačilo tak málo!
Čas od času se však duše každého jednotlivce dotkne melodie bolesti světlých bytostí, padající k zemi jako déšť. Čas od času to vnitřek každého člověka rozechvěje úzkostí v tušení směřování do duchovní záhuby. Toto tušení je však jen krátké a slabé. Je příliš jemné na to, aby přehlušilo současné rozumové nastavení. Nadměrně exponovaný rozum se okamžitě snaží tato jemná vnitřní hnutí překrýt jinými myšlenkami. Myšlenkami na to, co je podle rozumu mnohem důležitější.
Tyto jemné vnitřní citové impulsy, odsouvané rozumem zákeřně stranou, jsou však poslední slabounké výstražné signály duchovního jádra člověka, varující ho před záhubou a zatracením osobnosti. Neboť právě duchovní jádro člověka zachycuje onu melodii bolesti, proudící shora dolů od našich duchovních pomocníků, plačících nad zbytečně ztracenými dušemi. Je to poslední pomocné vlákno, směřované k lidem před jejich definitivním zhroucením do duchovní záhuby, aby se vzpamatovali a ještě v poslední chvíli vzchopili k čistému životu.
A přestože, jak již bylo řečeno, se toto sevření duše smrtelnou úzkostí u lidí tu a tam dostavuje, je vždy rozumem přehlušeno něčím jiným. Není to rozvíjeno a vnitřně se s tím dále nepracuje, protože rozum člověka se rychle postará o to, aby tomu nebyla věnována dostatečná pozornost, a aby se dotyčný opět zaměřil hlavně na pozemské myšlenky a pozemský způsob života.
Tímto způsobem spějí miliony lidí ke svému duchovnímu zániku a nic je už nemůže zastavit, protože všechny pomoci zůstávají jimi samými nevyslyšeny a nevyužity. A míra duchovní slepoty a hluchoty je až tak neuvěřitelně fascinující, že to s lidmi nepohne ani tehdy, když se setkají s mluveným, nebo psaným slovem, které jasně pojmenovává to, co občas cítí ve svém vlastním nitru. I kolem této pomoci procházejí slepě a bez povšimnutí.
Jen prožití hluboké bolesti, ve spojení se silnou touhou změnit se k lepšímu, by ještě dokázalo zastavit lidské duše v jejich pádu do zatracení. Jen silné vnitřní vzchopení se k dobru, k čistotě a k Bohu, může ještě lidem zprostředkovat pomoci, schopné je vytrhnout z nastoupené cesty do duchovní záhuby.
Žel, duchovní pomocníci, dívající se do osudových vláken lidí vidí, že mnozí to už nedokážou, a ani poslední možnosti záchrany nevyužijí. Ti však, kteří znají a pochopí, že jde o všechno, a začnou pracovat na vlastní záchraně, ti by měli usilovat už jen o čisté myšlenky a city v přístupu ke všemu, co k nám bude ještě přicházet v dnešní době očisty. Každému, kdo projeví pevné světlé chtění, se dostane pomoci ze Světla, aby se mohl zachránit. Ale musí to v první řadě on sám chtít a musí se začít on sám duchovně namáhat. Neboť zde nepomohou nějaká povrchní slova, volající v poslední chvíli ke Stvořiteli o pomoc. Musí to být něco jiného! Musí to být vnitřní vyzařování osobnosti.
Buďme si proto dobře vědomi toho, že vnitřní hodnotové vyzařování naší osobnosti rozhoduje v dnešní době Velké očisty země o našem dalším duchovním vývoji a duchovní cestě. Rozhoduje o tom, zda to bude cesta vzestupu ke Světlu a věčnému bytí, nebo cesta pádu do temnoty věčného zatracení. Každý z nás to má ve svých vlastních rukou.
Procitněte, kamenná lidská srdce!
ve spolupráci s smeromkzivotu.blogspot.co/...