Neboť jedině tato touha má stát v každém člověku na prvním místě. Všechny naše ostatní touhy, přání, zájmy, koníčky, sklony a snahy mají stát až na druhém místě. V žádném případě nesmí překrývat, zamlžovat a zastírat základní touhu našeho člověčenství, kterou je touha po Bohu tak, jak se to žel přihodilo většině obyvatelstva naší planety. A stalo se to i přesto, že nás na to upozorňuje první a nejdůležitější přikázání, mluvící o tom, že pouze Stvořitel samotný musí v nás stát na prvním místě, a že nemáme mít žádné jiné "bohy", kterým bychom se klaněli.
Ale lidé neuposlechli a ignorovali toto upozornění. Popínavými rostlinami svých nejrůznějších přání a tužeb nechali zarůst elementární touhu vlastního ducha po Stvořiteli, po Jeho Světle, po Jeho Pravdě a po jeho království nebeském. Tím však sešli z pravé cesty a namísto ní se vydali cestou uspokojování svých vlastních tužeb a přání. Ony se pro ně staly "bohy" a kvůli nim zapomněli na jediného a pravého Boha. V tomto spočívá celá tragédie lidstva, kráčejícího po bludných cestách svých vlastních tužeb a přání.
Kam nás to přivedlo a kam nás to vede, můžeme všichni jasně pozorovat při pohledu kolem sebe. Při pohledu na společnost, na politiku i na světové dění. Přivedlo nás to k válce, která je zástupnou válkou světových mocností a hrozí, že přeroste do jaderné konfrontace.
A proto, jako pomoc lidstvu, které uvízlo v houštinách svých vlastních přání, přichází očista země a v ní úder ruky Boží do všech lidských přání, nesměřujících ke Světlu. Neboť se přiblížil čas, předpovídaný dávnými proroky, kdy na zemi bude mít prostor již jen to, co je světlé, dobré, čisté, laskavé, spravedlivé a pravé. Pravé, neboli duchovní, což znamená, směřující ke Stvořiteli. Co takové není, nebude mít více na zemi místa a bude z ní odstraněno, jako plevy ve sklizni.
Co to s lidmi udělá a jak se to na nich projeví?
Kdo byl fixován pouze na svá přání, touhy, zájmy, projekty, snažení a kromě nich na nic jiného, ten ztratí náhle půdu pod nohama. Tomu se najednou zhroutí svět, protože všechno, co pro něj něco znamenalo náhle zhasne, jako plamen svíčky.
Jako první to v lidech vyvolá hněv. Obrovský hněv na všechny a všechno kolem sebe, bez schopnosti hledat příčinu v sobě samém a ve své vlastní chybné hodnotové orientaci. Avšak prvotní, bezuzdný hněv vystřídá úplná prázdnota a apatie. Osobnost člověka zcela vnitřně zhasne, což se stane jasně viditelné ve výrazu očí a tváře. Takoví lidé budou pak před zrakem všech ostatních dožívat svého života, jako živá výstraha smrtelného zločinu vůči vlastnímu duchu, který zapomněl, že to nejvyšší a nejvznešenější v celém jeho bytí je jedině jeho směřování ke Stvořiteli.
Ale bude existovat i druhá skupina lidí, kterým se sice také zhroutí svět v podobě všech osobních tužeb a přání, avšak po jejich zhroucení se v hlubinách jejich duše a jejich osobnosti rozhoří, zpočátku malý, ale pak stále silnější a silnější plamínek touhy ducha po Bohu. Touhy po Stvořiteli, po Jeho Světle, Jeho Pravdě a Jeho království. Takto, z popela zmaru všeho nesprávného a falešně nadhodnoceného, dojde u mnoha lidí k duchovnímu znovuzrození. Kvůli těmto lidem a kvůli jejich záchraně ze smrtící pavučiny jejich vlastních přání přichází k zemi velká očista. Velká očista, trhající na kusy tuto pavučinu a dávající tím příležitost duchu člověka k nalezení a rozvinutí jeho dosud zasypané touhy po Stvořiteli.
A protože v současnosti stojíme krátce před začátkem tohoto mohutného dění, každý z nás by si měl udělat osobní vnitřní inventuru všech svých přání. Měli bychom rozpoznat a uvědomit si hlavně ty, které v sobě stavíme výše, než Stvořitele a naši lásku k Němu.
Poznejme je a odsuňme je co nejdříve až na druhé místo, neboť jinak se nám stanou zdrojem našeho neštěstí. Neboť jinak budou září Pánova Světla bolestně vypáleny a zničeny, protože nic v člověku nemá právo stát výše, než Pán.
Ne, nemusíme se vůbec stát poustevníky a nemusíme se zříkat žádných ze svých přání, tužeb a zájmů. Ty, které jsou čisté a dobré si můžeme klidně ponechat, ale musíme je hierarchicky posunout až na druhé místo. Až za Stvořitele a naši lásku k Němu.
Ale protože pro mnohé jsou slova o lásce k Pánu a o jejím postavení na první místo naší osobnosti příliš abstraktní a nedokážou je konkrétně uchopit, řekněme si ještě, jak se má tato láska projevovat.
Láska ke Stvořiteli se projevuje láskou k lidem. Přesně tak, jak řekl Kristus: "Co jste udělali jedinému z mých nejmenších, mně jste udělali."
Láska k Bohu se projevuje chtěním dobra a konáním dobra. Dobra, které pozvedá a povznáší. Dobra, které vytváří harmonii, porozumění a radostné soužití s bližními. Dobra, které směřuje lidi ke Stvořiteli.
Existuje však také pokřivené dobro, na které bychom si měli dávat pozor! Je to dobro, konané vždy s nějakými postranními úmysly. Proto, abychom vynikli. Proto, abychom se uplatnili. Proto, aby nás obdivovali. Pro politickou, nebo ideologickou objednávku. Proto, že to říkají média a přejí si to mocní. A v neposlední řadě pro peníze, reklamu a jiné materiální i nemateriální výhody.
Skutečné dobro je však dobro, konané jen kvůli dobru samotnému. Skutečné dobro spočívá v dětském, čistém, radostném jednání a chtění dobra bez jakýchkoli postranních úmyslů. Je to spontánní, nezištný a přirozený projev radostného, čistého a ke Světlu usilujícího lidského ducha, jehož dobré chtění bližních povznáší a vede ke Světlu.
Jedině chtění a konání takového dobra bude v nadcházející očistě země vysoce vyzvednuto. K němu budou zářením Božího Světla otesáni ti, kteří se ještě otesat dají. Proto zbývající čas využijme ze všech sil k tomu, abychom svůj vnitřek vybrousili jako vzácný diamant do podoby nejčistšího jasu dětsky radostného chtění dobra, bez jakýchkoli postranních úmyslů. Čím více se k tomuto cíli dokážeme svou vážnou snahou přiblížit, tím více utrpení dokážeme od sebe v brzké době odvrátit.
Sláva buď Bohu na výsostech a na zemi pokoj lidem dobré vůle a dobrého chtění, které je pravým projevem lásky k Nejvyššímu.
ve spolupráci s smeromkzivotu.blogspot.co/...