Ani duchovní pastýři nemají zcela jasno

Nedávno jsem si vyslechl rozhlasovou relaci. Šlo o rozhovor s mladým manželským párem. Pan a paní byli evangeličtí kněží a mluvili o různých tématech. Na závěr jim byla položena otázka, co doporučují lidem, když se jich ptají na utrpení. Když jim kladou otázku, proč trpí?

Slova se chopil mladý kněz, no a právě v reakci na jeho odpověď, která se mi jevila jako nedostatečná, vznikla potřeba napsat tento text. Velmi mě totiž zarazilo, že navzdory jeho teologickému vzdělání a každodenní praxi s lidmi, nedokázal odpovědět s věcnou jasností a jeho odpověď vyzněla tápavě.

Začal slovy, že daná problematika je velmi široká. Je to sice do určité míry pravda, ale ten, kdo odpověď zná, je ji schopen ozřejmit ve věcné stručnosti.

Existují tři příčiny vzniku utrpení. V první řadě je to důsledek našeho vlastního, nesprávného a špatného jednání. Jednání, které jsme učinili v nedávné, nebo dávnější minulosti.

Tento druh utrpení k nám přichází na základě zákona zpětného účinku. Jde o zákon akce a reakce. Jakého druhu byla tedy v minulosti naše akce, takového druhu bude po nějakém čase odpovídající reakce. Nebo jinak řečeno, co jsme si svým nesprávným a špatným jednáním v minulosti zaseli, to po nějakém čase nutně sklidíme.

Aby mohl člověk sít pouze dobro a tím pádem pouze dobro sklízet, byl mu ukázán model optimálního chování v životě, podle kterého pokud se řídí, nemusí se obávat ničeho zlého. Tento model, nebo tato pravidla se nacházejí v Desateru přikázání a v Ježíšově učení.

Pokud tedy člověk v tomto smyslu uvažuje a koná, zákon zpětného působení mu musí nutně přinést pouze dobro a štěstí. Právě kvůli tomu byly lidem shora tyto pokyny zprostředkovány.

Pokud ale tyto pokyny ignorujeme, sejeme cosi nedobré, co nám v zákoně zpětného působení nevyhnutelně přinese bolest a utrpení.

Podle mého osobního názoru je asi 70 procent utrpení, které musí lidé snášet, právě utrpení tohoto druhu. Jeho důsledky musíme pokorně přijmout a přetrpět, protože jsme si to způsobili sami. Protože za zlo, které jsme kdysi provedli, sami sklízíme zlo. Tím je učiněno zadost velké Spravedlnosti Páně, na základě které budeme muset vlastním utrpením až do posledního haléře zaplatit za to, co špatného a nesprávného jsme v minulosti provedli. Kdo zlořečí na tento druh utrpení a nechce se s ním smířit, zlořečí a protiví se velké Spravedlnosti Páně, čímž ale opět seje jen cosi špatné, za co může v budoucnosti s jistotou očekávat špatnou žeň.

Když kdysi řekl Ježíš, že pokud nás osud udeří po levém líci, máme nastavit také pravé, nemluvil o ničem jiném, než o účincích zákona zpětného působení. Mluvil o tom, že pokud jsme konfrontováni s tímto druhem naší setby, máme utrpení nastavit svou tvář a pokorně přijmout to, co k nám v neomylné Spravedlnosti Páně přichází, abychom tím zaplatili za naše předchozí pochybení.

Pokud to v tomto smyslu přijmeme, a tedy nastavíme úderu osudu svou tvář, smažeme jednu z našich minulých vin, protože jsme za ni zaplatili vlastním utrpením.

Pokud ale zlořečíme na příchozí utrpení i na Stvořitele, pokud pokorně nenastavíme svou tvář úderu osudu a nepřijmeme ho, vinu si neodpykáme, ale ještě navršíme. A v budoucnosti na nás všechno dopadne v dvojnásobné míře.

Tolik tedy k první příčině utrpení, která je příčinou hlavní. Ostatní dvě příčiny jsou už jen okrajové.

Druhý důvod toho, proč prožíváme utrpení spočívá v tom, že lidé mají svobodnou vůli. Proto se mohou svobodně rozhodovat, jak se budou k jiným chovat. A oni se žel často chovají nečestně, nezodpovědně, bezohledně, podle, nespravedlivě, bezcharakterně, a tak dále, a tak dále. Takovýmto způsobem však, ze své vlastní svobodné vůle, způsobují zlo a utrpení jiným lidem, kteří si to nezaslouží. Toto je utrpení, vůči kterému se máme právo ohradit, abychom ho nemuseli snášet, protože povstává jen ze svévole jiných lidí. A ti si musí uvědomit, že nemohou zraňovat jiné.

Zde je ale potřeba zvlášť zdůraznit, že Ježíš mluvil ve svých slovech o nastavení druhého líce o utrpení, jako o důsledku za naše vlastní předchozí jednání. Tuto příčinu utrpení považoval za stěžejní. Za tak stěžejní, že se o ničem jiném ani nezmiňoval.

A vskutku je to tak, protože i když si myslíme, že nám třeba někdo ubližuje nezaslouženě, z jeho vlastní svobodné vůle, všechno je dokonalými zákony univerza řízeno tak, že není vůbec náhoda, s jakými lidmi přicházíme denně do kontaktu. Že právě prostřednictvím nich máme prožít něco nepříjemného, co jsme někdy v minulosti my sami způsobili druhým.

Jinými slovy řečeno, při všem, co nás potkává, bychom se v první řadě měli naučit přijímat eventualitu naší vlastní viny, jejíž nepříjemné důsledky právě sklízíme. Neboť žel, v tomto směru platí pravý opak, spočívající v tom, že člověk je zvyklý hledat příčinu všeho zla v jiných a jen málokdy sám v sobě. Avšak právě na tuto možnost bychom se měli zaměřit především. Tak, jak nám to doporučil Kristus.

No a třetí příčina utrpení bývá skutečně výjimečná, protože postihuje zejména lidi už téměř duchovně zralé. Utrpení, které musí nést, je jim předkládáno proto, aby jeho překonáváním dozrávala jejich osobnost a ztvrdla v ocel. Neboť přesně tak, jak se ocel kalí v ohni, osobnost člověka se kalí v utrpení. Z ohně utrpení a nepříjemností nakonec vychází silná osobnost, jejíž duchovní zralost, ctnosti, ušlechtilost a lidská velikost jsou schopny odolávat všemu a nikdy nezaváhají.

A toto může a má být inspirací pro všechny ve vztahu k našemu utrpení. I když je pro většinu z nás nevyhnutelným zpětným účinkem našeho vlastního nesprávného předchozího jednání, přijímejme ho a snažme se v něm obstát se ctí. Berme ho jako popud k tomu, abychom se ještě intenzivněji upnuli k ctnostem a ušlechtilosti. Abychom se ještě intenzivněji upnuli k pravidlům Desatera a k životu v souladu s Ježíšovým učením. Neboť utrpení k nám přichází právě proto, že toto zanedbáváme. Našim zralým vypořádáním se s utrpením však můžeme vymazat všechny naše viny. Můžeme se tak osvobodit a vybělit roucho své duše od všech vin.

Tomu ale, čemu se nelze na zemi vyhnout je utrpení, způsobované ze svobodné vůle jiných lidí, a také utrpení, jako výzva a zkouška, kterými bude sporadicky prověřována síla naší osobnosti.

Pokud však stojí člověk v těchto věcech vědomě, čili ví o co tu jde, překoná je se ctí. Proto buďme nyní vědomí ve vztahu k přicházejícímu utrpení, aby se pro nás nestalo cestou k další vině a k dalšímu utrpení, ale naopak cestou ke svobodě, síle a zralosti ducha.

Pokud ale na nás utrpení až příliš těžce dolehne, můžeme se obrátit k Pánu s prosbou o pomoc. Neprosme však, aby od nás bylo odebráno, ale abychom dostali sílu ho zvládnout. A síla k tomu, abychom vše zvládli, nám bude shora darována.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š