Z těchto slov však vane absolutní neznalost duchovních zákonitostí, přičemž nejde vůbec o omyl bezvýznamný! Naopak! Jde o omyl nesmírně závažný, který může věřícím způsobit nenahraditelné duchovní škody.
Vezměme si například slova z Bible, mluvící, že "v den posledního soudu přijde Pán soudit všechny lidi. Živé i mrtvé!" To podle názoru křesťanů znamená, že přijde soudit ty, co na zemi ještě fyzicky žijí, jakož také ty, co už zemřeli, ale k poslednímu soudu vstanou tělesně z mrtvých.
Tento výklad je však nesprávný, protože Bible je knihou duchovní, a proto vše v ní třeba chápat jako určité duchovní obrazy. Ne doslovně!
Vzhledem k výše uvedenému citátu to znamená, že jde ne o fyzicky živé a fyzicky mrtvé, ale o duchovně živé a duchovně mrtvé! Čili ty, kteří žijí hodnotami ducha a ty, kteří ignorují hodnoty ducha! Hospodin tedy přijde soudit všechny duchovně živé i duchovně mrtvé!
O tom, že je to třeba chápat právě takto duchovně a nikoliv doslovně, svědčí také jiná Ježíšova slova, která řekl jednomu ze svých učedníků. Ten se k němu přidal, ale chtěl ještě spolu s rodinou pohřbít svého příbuzného. Ježíš mu však řekl: "Ať si mrtví pochovávají své mrtvé". Čili: ať si duchovně mrtví pochovávají své mrtvé. To znamená, že ten, kdo následuje Krista je duchovně živý, zatímco ten, co Krista nenásleduje, je duchovně mrtvý, i když je ještě fyzicky mezi živými.
No a podobným způsobem jsou nesprávně chápány všechny citáty z Bible, zdánlivě potvrzující absurdní tezi o fyzickém vzkříšení zesnulých k poslednímu soudu a následný věčný život ve fyzickém těle.
Obraťme však list a podívejme se na věci tak, jak opravdu jsou.
Jak velmi dobře víme, vše co je hmotné jednou vzniklo a jednou zanikne. Tak, jak jednou vzniklo naše fyzické tělo a jednou zanikne, a v dalším přirozeném procesu se rozloží na prach, přesně stejný osud čeká také naši planetu i naši sluneční soustavu, protože jsou hmotné podstaty, jako naše tělo. Stane se tak přesně v duchu slov: "Prach jsi a v prach se obrátíš!" Hmota není věčná a proto není možné žít věčně ve fyzickém těle.
A přece každého, kdo žil hodnotami ducha, očekává věčný život! Ale ne v hmotnosti ani v hmotném těle, ale v říši Ducha, která se nachází nad hmotou. Tam se dostane každý, kdo se zdokonalil v ctnostech a zbavil všech přehnaných hmotných žádostí. Přesně tak, jak to naznačil Ježíš slovy: "Moje království není z tohoto světa." Čili: Moje království není ze světa hmoty, ale ze světa Ducha.
Království nebeské je královstvím Ducha a každý člověk se má prostřednictvím rozvíjení duchovních hodnot a duchovních ctností usilovat o to, aby se osobnostně zdokonalil natolik, že bude moci vstoupit do říše věčnosti, která není z tohoto hmotného světa. To je naším cílem! Tam máme směřovat a tam se máme usilovat dostat! Do říše Ducha, mimo hmotnost! Jedině toto je správná víra a jedině toto je správné úsilí!
Pokud ale někdo tak, jako křesťané, věří ve vzkříšení těla, pokud se na každé mši ve vyznání víry modlí "že věří ve vzkříšení těla a v tělesný život věčný", je to něco nesmírně nešťastné, protože takový člověk se svou vírou připoutává ke hmotě. Čili k tomu, co je dočasné.
A svou nesprávnou víru v tělesný život věčný si pak člověk odnáší se sebou také po své smrti a drží se jí také na druhém světě. Tato víra ho však, jako železné okovy, poutá k hmotnosti země a nedovoluje mu stoupat na křídlech ctností k výšinám Ducha. Nedovoluje mu stoupat k věčné říši Ducha, nacházející se nad hmotou.
Všichni takovíto lidé zůstanou k hmotě připoutáni, dokud nezačne její přirozený rozkladný proces. Rozkladný proces pak nevyhnutelně pohltí také jejich osobnost, nesprávnou vírou natrvalo fixovanou ke hmotě, aby se vše proměnilo v prach.
Na závěr se ještě trochu detailněji podívejme, co se děje po smrti s člověkem pravé víry ve věčný život v říši Ducha a s člověkem nepravé víry ve věčný život ve fyzickém těle po tělesném zmrtvýchvstání.
V nejhrubší hmotě žijí lidé ve fyzických tělech a my je nazýváme živými. Když zemřou, jejich fyzické tělo se rozloží, avšak jejich osobnost, nebo jejich duše odcházejí do jemnější hmotné úrovně - na druhý svět.
Tam žijí život, podobný životu na zemi. Platí tam však trochu jiná pravidla, než na zemi, protože jemná hmotnost je rozdělena do několika úrovní, odpovídajících duchovní zralosti jednotlivců. To znamená, že duchovně zralí, ctnostní a dobří odcházejí do vyšších úrovní jemné hmotnosti, které jsou blíže k duchovní říši, a duchovně nezralí, necnostní a špatní odcházejí do nižších, nebo nejnižších úrovni jemné hmotnosti. Každý odchází po smrti k sobě rovným. Dobří a vědomi k dobrým a vědomým, a zlí a nevědomí k špatným a nevědomým.
Dobří ve vysokých úrovních jemné hmotnosti prožívají mezi sobě rovnými radost a harmonii, a zlí v nízkých úrovních jemné hmotnosti prožívají mezi sobě rovnými bolest a utrpení. Je to ono klasické členění na nebe a peklo.
Vysoké úrovně jemné hmotnosti však ještě nejsou královstvím nebeským věčné říše Ducha. Jsou jen jakousi vstupní branou, kde se lidé zdokonalují v ctnostech a duchovně dozrávají až do takové míry, aby mohli nakonec vejít do věčné říše Ducha.
V nízkých úrovních lidé trpí, ale není to utrpení věčné. V utrpení pomalu procitají k hodnotám Ducha, stávají se lepšími, a tím pádem pozvolna postupují vzhůru z těch nejnižších úrovní k těm nejvyšším. Ti však, co nejsou schopni polepšit se, zůstávají natrvalo v nízkých úrovních mezi sobě rovnými.
Všechny úrovně jemné hmotnosti velmi výstižně vyjadřuje pojem "očistec". Tam tedy odcházíme po naší fyzické smrti, abychom se očistili. Abychom se v nízkých úrovních očistili od těžkých provinění a ve vyšších úrovních od lehčích provinění. Abychom pak, v bělostně čistém svatebním rouchu, očištěném od všech provinění, mohli vstoupit do věčného království nebeského.
Pokud je člověk ctnostný a duchovně zralý, a má pravou víru ve věčný život v říši Ducha, po své smrti rychle postupuje k nejvyšším úrovním jemné hmotnosti a odtud vstupuje do věčné říše Ducha.
Pokud je ale někdo dobrý a ctnostný tak, jako mnozí křesťané, ale věří ve věčný život ve fyzickém těle, zůstává připoután k předmětu své víry, kterým je hmotnost. A nebude se moci odtud pohnout a radostně vykročit k věčnému bytí v říši Ducha, pokud se své falešné víry nevzdá. Pokud neprosekne okovy, které ho poutají k hmotnosti. A pokud se mu to nepodaří ani do posledního soudu, bude spolu s nejhrubší hmotností i se všemi úrovněmi jemné hmotnosti a lidmi, kteří v nich uvízli, stržen do víru zničení celého univerza. To se obrátí v prach, a tím bude rozemletá na prach i osobnost každého takového jednotlivce.
Co však znamená pojem poslední soud? Poslední soud je poslední časová hranice, na níž se má člověk rozhodnout, zda bude prostřednictvím vlastního života v souladu s hodnotami Ducha směřovat do věčné říše království nebeského, nebo zda nějakými vazbami, závislostmi, nebo falešnou vírou zůstane spojený s hodnotami hmoty.
Kterým směrem bude tedy člověk vnitřně naladěn v době posledního soudu, přesně to se stane jeho osudem. Osudem věčného života v říši Ducha v případě jeho vnitřního naladění a směrování k hodnotám Ducha, nebo osudem rozložení veškerého hmotného v prach v případě jeho naladění, nebo vazeb na hmotné. A tento zánik v prachu rozložené hmotnosti je věčným zavržením a definitivním vymazáním z knihy života.
PS. Text vznikl z naléhavé vnitřní potřeby varovat křesťany, aby vážně přehodnotili svou víru v tělesné zmrtvýchvstání k soudu, která je musí přivést do neštěstí. Neboť, dokud se této víry nezbaví, zůstanou připoutáni k dočasnosti hmoty, a to se jim nakonec může stát osudným.
kusvetlu.blog.cz/... ve spolupráci s M.Š