Vždyť kdybychom vzali jen čistě duchovní oblast, v době, kdy vzniklo židovské náboženství vznikly, nebo už dávno existovaly také jiné, velmi hodnotné náboženské systémy. A to například v Indii. Celkem konkrétně třeba Védy.
Védy v jejich čisté podobě jsou opravdu náboženstvím, velmi úzce spojeným s pravdou bytí. Je to duchovní poznání, které každého, kdo se jím řídí svém životě musí nutně vést k výšinám Světla. No a na Védy navazuje a v mnohém z nich čerpá také pozdější buddhismus. Jde taktéž o velmi propracovaný náboženský systém, schopný vést své stoupence velmi vysoko nahoru. Tak proč právě židé jsou povolaným národem, který si vybral samotný Stvořitel?
Tato otázka je naprosto oprávněná a široká veřejnost by měla skutečně vědět, v čem spočívá židovská výjimečnost. Kdo však chce poznat správnou odpověď, musí mít alespoň určitý základní přehled o stavbě našeho univerza a jeho jednotlivých úrovních, které se v něm nacházejí.
My žijeme teď na zemi, v pozemské úrovni bytí. Nad pozemskou úrovní se nachází takzvaný druhý svět, kam odcházejí lidské duše po odložení svého fyzického těla, čili po své smrti. Pokud žily ctnostně a spravedlivě, odcházejí do vysokých a světlých úrovní druhého světa. Pokud žily nespravedlivě a bez ctností, odcházejí do nízkých úrovní druhého světa. Ty jsou pro svou nízkost a utrpení v nich panující nazývané peklem.
I z vyšších, i z nižších úrovní druhého světa se však lidské duše znovu rodí zpět do pozemské úrovně za účelem dalšího duchovního růstu a duchovního zrání. No a završení celé této velké školy života spočívá v tom, že prostřednictvím rozvoje dobra a ctností dokážeme duchovně dozrát natolik, že se po své fyzické smrti povzneseme až do nejvyšších úrovní druhého světa a odtud, jako již dokonalým duchovním bytostem je nám dovoleno vstoupit do říše Ducha - do věčného království nebeského.
A právě toto povznesení se do ráje je smyslem celého našeho bytí. No a Védy a buddhismus jsou učení, která lidem cestu do ráje ukazují. Jsou to učení, která je prostřednictvím rozvoje dobra a ctností vedou k branám království nebeského.
Ale pozor! Nad úrovní království Ducha, nad úrovní království nebeského existuje ještě další úroveň. Nebo jinak řečeno, další říše. A sice říše božská. No a nad božskou říší se nachází moře plamenů bezprostředního vyzařování Stvořitele. A až za ním existuje Stvořitel samotný ve své, nikým, ani obyvateli božské říše nepoznané, skutečné podstatě.
A tímto vysvětlením se již pomalu dostáváme k pochopení, proč byl židovský národ tak vysoko vyzdvižen. Odpověď spočívá ve výši napojení směrem nahoru. Pokud totiž Védy a buddhismus mají napojení do říše Ducha, otec židovského národa Abraham, se dokázal ve svém vnitřním zření napojit až k samotnému Stvořiteli.
Samozřejmě, že i před Abrahamem měly mnohé dávné národy určité povědomí o existenci jediného Stvořitele všeho, ale u nich to bylo jen povědomí, zatímco u Abrahama došlo k přímému kontaktu se Stvořitelem. A jelikož dosažení takového kontaktu a takovéto vysoké míry napojení směrem vzhůru bylo v té době na zemi absolutně ojedinělé, stal se proto židovský národ národem povolaným.
Nestal se jím tedy proto, že by si ho Stvořitel nějak náhodně vybral ze všech národů světa, ale stal se jím proto, neboť jedině židé se v té době dokázali ve svém vnitřním zření povznést až k Stvořiteli a dostat se s ním do přímého kontaktu. Jejich spojení s Nejvyšším je tedy automaticky postavilo na nejvyšší duchovní příčku ze všech národů.
Kdybychom si měli tyto skutečnosti nějakým způsobem přiblížit na příkladu s pozemského světa, tak snad třeba tím, že je rozdíl, když se někdo osobně zná se zástupcem ředitele nějaké organizace nebo podniku, a když se někdo jiný zná přímo s ředitelem. No a napojení Véd a buddhismu lze přirovnat k známosti se zástupcem ředitele, prostřednictvím spojení s říší ducha a Duchem Božím, který v ní vládne. Nicméně židovstvo se může pochlubit známostí přímo s ředitelem, čili samotným Stvořitelem. Na základě tohoto se staly židé národem, povolaným k velkým věcem.
Žel, jak se však říká, je mnoho povolaných, ale jen málo vyvolených. Jen málo je tedy těch, kteří se stanou vyvolenými na základě reálného naplnění svých předpokladů. V tomto směru židovský národ zklamal. Nestal se národem vyvoleným, protože nenaplnil své povolání k velkým věcem. Tragicky selhal a úhelným kamenem jeho pádu se stala osoba Ježíše Krista, který byl Synem Božím, čili pozemským Vyslancem toho Páně, který byl Pánem židů. Avšak židovský národ se od jeho Vůle časem odklonil až natolik, že nebyl schopen poznat a přijmout Syna svého Páně v osobě Ježíše Nazaretského.
V evangeliích jsou zaznamenány slova, jimiž se židům vytýkají tyto skutečnosti. Píše se v nich: "Ke svým vlastním přišel a jeho vlastní ho nepřijali". No a tragédie odklonu židovského národa od svého Páně a jeho Vůle byla završena zákeřnou vraždou jeho Syna. Tímto činem ztratili židé svou povolanost a jejich povolanost k uskutečnění velkých věcí přešla na křesťanství. Na křesťanství, které v osobě Ježíše Krista poznalo Syna Nejvyššího a tím pádem získalo přímé napojení až k Otci nebeskému, o kterém Ježíš často mluvil. Židovský národ však zklamal a mezi ním a jeho dosavadním spojením se Stvořitelem stojí jako překážka odmítání jeho Syna.
Jak již bylo zmíněno, a jak je zaznamenáno v evangeliích, Ježíš často mluvil o Otci nebeském, což je opravdu názornou ukázkou a potvrzením nejvyšší míry napojení směrem nahoru. No a právě přijetím a akceptováním nejvyššího napojení směrem nahoru, které Ježíš učinil svým učením ještě silnějším a vědomějším, se stalo křesťanství na dlouhá staletí nejvýše duchovně stojícím náboženstvím na zemi. A s nejvyšší mírou duchovnosti křesťanství a jeho hodnot byl spojen také pozemský vzestup evropských křesťanských národů. Proto stála křesťanská Evropa dlouhá staletí na vrcholu duchovním, ale zároveň také na vrcholu světském.
Samozřejmě, že nikdo nechce popírat skutečnost, že křesťanství má na svědomí velké množství zla a neštěstí, které přivodilo mnohým jednotlivcům, nebo celým národům. Zde si je ale třeba uvědomit, že tímto způsobem se chovali pouze ti jedinci, co vůbec nepochopili podstatu učení Ježíše Krista a svým zlovolným jednáním vůči jiným lidem, nebo jiným národům se otevřeně postavili proti jeho učení o nezbytnosti lásky k bližnímu.
Nebo pak šlo o lidi, kteří křesťanské ideály a křesťanství jako takové pouze nehorázně zneužívali, aby pod pláštíkem jeho krásných ideálů usilovali jen o své vlastní zištné, finanční, politické, nebo mocenské cíle. Takové zlovolné jednání jednotlivců, nebo celých skupin lidí, spojených s křesťanstvím však nic nemění na realitě napojení křesťanství prostřednictvím učení Ježíše Krista až k Otci nebeskému. A právě pro toto napojení bylo křesťanství vlajkovou lodí vší duchovnosti na zemi. A kvůli této vysoké míře napojení směrem nahoru ním také nadále zůstává.
Tím však ale nemá být v žádném případě upřena mimořádně vysoká duchovní hodnota Véd, nebo buddhismu. Jejich napojení je však o něco nižší, konkrétně do říše Ducha, kam má směřovat pouť každého člověka.
PS. Pokud bude někdo neustále namítat, že křesťanství nemůže stát tak vysoko, protože jinak by přece nemělo na svědomí tolik zla, třeba si jen vzpomenout na známé úsloví, mluvící, že pod svícnem je vždy největší tma. To znamená, že čím je něco výše stojící, hodnotnější a světlejší, tím více je to napadáno a atakováno ze strany temna, jako nepřátelského protipólu všeho světlého.
Neboť pokud například stojí někdo duchovně relativně nízko, není ho v podstatě ani potřeba nějak zvlášť atakovat, protože na základě mnoha vlastních slabostí, nebo duchovní lhostejnosti i tak postupně směřuje dolů do temnoty. Čím se ale někdo dostává duchovně výš a duchovně výš stojí, tím větší je snaha ze strany temna všemožným způsobem ho strhnout opět dolů, do náruče temnoty a nízkosti. Nebo, pokud se to nedá a lidé jsou pevní v ctnostech a odolávají, tak je jich potřeba alespoň pošpinit a zkompromitovat v očích jiných.
No a žel, smutným faktem zůstává, že mnoho křesťanů a mnoho vysokých církevních hodnostářů neodolalo tomuto silnému nátlaku temnoty. Podlehli jí a častokrát se stali jejími přímými služebníky. A tím vrhli špatné světlo na celé křesťanství. Kdo ale není povrchní a mělký ve svém posuzování, dokáže tyto věci od sebe odlišit. Dokáže pochopit, v čem spočívá velikost křesťanství a jeho výsadní postavení ze všech duchovních učení na zemi, ale zároveň si také uvědomuje, proč mnozí takzvaní křesťané napáchali během dlouhé historie takové množství zla. Je však rozhodně povrchním a mělkým každý, kdo pro toto zlo odmítá celé křesťanství i s jeho mimořádnými hodnotami, které v sobě ještě stále ve svém zdravém jádru nese.
kusvetlu.blog.cz/... ve spolupráci s M.Š