Avšak nepřipravení budou muset zůstat v realitě současné. V realitě hmotných tužeb, cílů a očekávání, kromě nichž pro tento typ lidí nic neexistovalo, nic neexistuje a jejich vlastní vinou nakonec ani nic existovat nebude. Ze své vlastní vůle a ze svého vlastního rozhodnutí bude proto jejich osobnost podrobena osudu hmoty, který je osudem vzniku a zániku.
Neboť vše hmotné je jen dočasné. Zrodí se, existuje určitý čas a potom začne směřovat k zániku, po kterém se obrátí v prach. Naše hmotné, fyzické tělo je v této chvíli tady, ale pomalu se opotřebovává, zestárne, zemře a rozpadne se v prach. Tomuto nevyhnutelnému procesu podléhá bez výjimky vše, co je hmotné. A to i celá naše hmotná planeta, jakož také celá naše sluneční soustava.
A této nezbytnosti podléhá nejen hmotnost fyzická a viditelná, ale i hmotnost jemná a neviditelná, do které odcházíme po své smrti. Jde o jemnohmotnost, kde žijeme jako duše po odložení našeho fyzického těla.
Tak, jak můžeme pozorovat pomíjivost hmoty v malém, třeba na vzniku, stárnutí a zániku lidského těla, přesně tak se to děje také ve velkém, to jest v celém hmotném stvoření.
Stvoření vzniklo z pralátky, ze které se postupným zhušťováním začaly formovat první prachové částice hmoty. Ty se postupně, za mnohé miliardy let shlukovaly ve hvězdy, v planety a vytvářely sluneční soustavy. Vznikl život a ten pokračuje k vrcholu svého rozkvětu, po kterém začíná vzestupné směřování k rozkladu na původní pralátku.
A celý tento nekonečný koloběh pokračuje stále dál. Z pralátky vznikají nové světy, které ve své znovu obnovené síle umožňují nové, svěží tvoření, aby opět i tyto po svém opotřebení směřovaly do rozkladu, a po rozkladu k opětovné obnově. Takový je věčný koloběh celého hmotného stvoření, čili jeho hrubohmotné a jemnohmotné části, který se v obrovských časových cyklech stále opakuje.
Nad hmotným koloběhem však stojí duchovní říše, nebo takzvaný ráj. A protože je duchovní a nikoliv hmotný, nepodléhá jako hmota vzniku a zániku.
No a my lidé pocházíme právě z duchovní říše. Pochází z ní naše nejvnitřnější duchovní podstata. V říši Ducha jsme však existovali jen jako děti. Jako nevědomé duchovní zárodky, které jednoho dne projevily touhu po dosažení plného sebeuvědomění. Které projevily touhu dozrát z nevědomých dětí v zralé, odpovědné a plně sebe si vědomé osobnosti.
Jen si zkusme vzpomenout na dávné pohádky, začínající slovy: "Byl jednou jeden král a ten měl tři syny. A když jeho synové dorostli, přišli za svým otcem a řekli mu: "Náš královský otče, chceme jít do světa na zkušenou. Chceme se v něm učit a dozrávat k samostatnosti. "
Cosi podobného probíhá také na počátku našeho vývoje v duchovní říši. Každý z lidí tam projevil touhu po dosažení zralosti a nabytí moudrosti. A proto mu bylo dovoleno vstoupit do hmotného světa. Do světa hmoty se všemi jeho možnostmi, radostmi a žádostmi.
Ve vnějším světě hmoty se však lidské duchovní zárodky, toužící po nabytí zralosti rozdělily na dvě skupiny. Na lidi, kteří zapomněli na své skutečné poslání a plně podlehli lákadlům hmoty a na lidi, kteří při svém putování hmotnými světy nezapomněli, že jejich hlavních cílem je duchovní zrání a po jeho dosažení návrat domů.
Ti první se stali materialisty, jejichž cíle, touhy, zájmy a hodnoty jsou jen hmotné. Ti druzí jsou lidmi duchovními, kteří sice žijí ve hmotném světě, ale to hmotné není pro ně to nejpodstatnější. Nejdůležitější jsou pro ně hodnoty ducha. O jejich dosahování se snaží sami v sobě, a také ve hmotném prostředí, ve kterém žijí.
Hodnotami ducha je spravedlnost, čestnost, dobro, ušlechtilost a lidskost. Jejich uplatňování má za následek pozdvihování hmotného světa a zároveň také duchovní dozrávání každého, kdo se o to snaží. Takoví jedinci jsou svým preferováním hodnot ducha požehnáním pro celé stvoření, pro každý národ a každou společnost, protože je duchovně pozvedají a dělají lepšími. Tímto způsobem však pozvedají i sami sebe, a proto svým bytím kráčejí k výšinám říše Ducha, odkud sem přišli jako nevědomé děti a kam se mají vrátit jako vědomé a zralé duchovní osobnosti.
Když pak zemřou, odejdou ze světa hmotného do světa jemnohmotného, kde budou velmi rychle stoupat do výšin jemnohmotnosti, aby tam stejně, jako kdysi na zemi odložili své hrubohmotné tělo, odložili nakonec také své tělo jemnohmotné, a vstoupili jako plně zralí lidští duchové do duchovní říše.
Hmotný svět je však plný jedinců, kteří zapomněli na to, odkud přišli a kam se jednou mají vrátit. Tito lidé plně uvízli ve hmotě a ta se pro ně stala vším. Jejich zájmy, žádosti, potřeby, ba dokonce i myšlení se pohybují pouze čistě v materiálních hranicích. A proto když zemřou, zůstávají pouze v nízkých úrovních jemnohmotnosti, v blízkosti nejhrubší hmoty, protože ona byla a stále je pro ně vším.
Takový člověk se tak stává jakoby připoutaným ke hmotě. Na základě svého postoje a svého přesvědčení se stává pevnou součástí přirozeného koloběhu hmotného stvoření, směřujícího od svého vzniku ke svému postupnému zániku a rozkladu na původní pralátku.
A proto se materialistický člověk spolu s velkým koloběhem stvoření nakonec dostane k hranici, kdy se část světa, na které se nachází, blíží pozvolna ke svému rozkladu. Tehdy ale nastává nejvyšší čas pro všechny, nacházející se v hmotnosti, aby se urychleně pospíšili stát zralými a mohli se povznést do věčné říše ducha, nepodléhající žádnému koloběhu vzniku a zániku.
Je to čas, kdy je třeba najít pravou a také nejkratší cestu, jak se dostat ven ze začínajících nebezpečí hmotnosti, směřující do rozkladu. A to dříve, než nás to strhne se sebou. Pokud totiž na vysvobození se z hmoty nevynaložíme všechny síly, bude to pro nás stále stále těžším, až bude nakonec definitivně pozdě.
Po promeškání času budeme spolu s celou hmotností strhnutí do přirozeného rozkladu a v rozkladu nakonec ztratíme své nabyté, vědomé "já". V nekonečně dlouhých mukách rozkladu hmoty bude rozložena naše osobnost a my se nakonec staneme tím, čím jsme byli na počátku. Nevědomým semínkem ducha!
Takto nechvalně dopadnou všichni, kteří kráčeli svým bytím nesprávnou cestou. Čili jen směrem ke hmotě a ne směrem k Duchu. A proto musí svou osobnost zase ztratit, jako ve stvoření neupotřebitelnou a škodlivou, přičemž postupný rozklad osobnosti, svázané s hmotu se žel děje za velkých muk.
No a naše část hmotného stvoření, s jeho hrubohmotnou i jemnohmotnou částí se ve svém mnoha miliardovém vývoji dostala do období, představujícího rozhodující hranici nezbytného rozdělení a roztřídění. Všichni lidé, nacházející se v této době ve hmotnosti se proto musí s konečnou platností rozhodnout ke vzestupu do říše Ducha, protože jinak jich už pevně obejme hmotnost pro svůj nastávající rozklad. Budou pak muset spolu s ní nastoupit cestu zničení, která se bude rovnat věčnému zatracení jejich osobnosti.
Hmotnost naší části světa dosáhla již nejvyšší stadium zralosti a postupně začíná přecházet do rozkladu, aby se v obrovském koloběhu stvoření po rozkladu v pralátku obnovila, a ve svých svěžích vazbách dala opět příležitost k novému tvoření.
Dnešní hmotný svět se proto podobá poli, osetému lidskými duchy, které dospělo ke sklizni, čili ke třídění lidských duchů. Lidé duchovně zralí, to jest takoví, kteří v sobě plně rozvinuli hodnoty ducha v podobě spravedlnosti, čestnosti, ušlechtilosti, lidskosti a jiných ctností budou povzneseni nahoru, do věčné říše Ducha.
Všichni nezralí však sami sebe zadrží v hmotnosti svými pevnými vazbami pouze na materii, a proto budou spolu s ní donuceni přetrpět její tisíciletý bolestný rozklad. A velikost muk tohoto rozkladu zdolá osobnost člověka až do takové míry, že ztratí nabyté sebeuvědomění. Po dokonání úplného rozkladu hmoty v pralátku se nakonec z takové bytosti uvolní to, co z ní zbylo, čili její nevědomé duchovní jádro, aby se vzneslo zpět do říše Ducha.
Ale nevrací se tam jako vědomý duch. Jako vědoma osobnost, která byla slavnostně vzkříšena z hmoty, ale jen jako původní, nevědomé a nezralé semeno ducha, které bude moci zahájit opětovnou snahu o nabytí vlastního sebe uvědomění až v nanovo po rozkladu zformované, a tím osvěžené hmotnosti.
Toto jsou dvě cesty, z nichž je každý z nás v současnosti nucen si vybrat. A každý si z nich také vybírá svými postoji k životu, svým způsobem myšlení a svými hodnotami.
Každý z nás stojí v současnosti před volbou cesty ducha, nebo cesty materie. A to, co si vybereme, na co vsadíme a k čemu se ve svém životě upneme, to se nakonec stane našim osudem. Osudem vzestupu a radosti v případě výběru hodnot ducha a osudem bolesti a hrůzy v případě výběru hodnot materie.
kusvetlu.blog.cz/... ve spolupráci s M.Š