Jak k tomu došlo? Jak se to projevuje a jaké to má a ještě bude mít pro nás důsledky?
Nejvnitřnějším jádrem a pravou podstatou každého člověka je duch. Materialistická část čtenářů, jež bude mít tendenci podobné tvrzení okamžitě odmítnout, by se právě proto mohla hlouběji zamyslet nad následujícími slovy:
Když řekneme: moje auto, můj dům, moje tělo, můj rozum, kdo je skutečným majitelem toho všeho? Není tím přece jasně řečeno, že moje tělo a ani můj rozum nejsem "já", protože se s nimi vůbec neztotožňuji? Všechno toto však patří jedině našemu duchu! On je ve skutečnosti majitelem auta, domu, těla, rozumu, mozku, a dalšího, jež používá jenom jako své pomůcky. Každý lidský duch, přicházející do hmotnosti, totiž dostává spolu s pozemským tělem množství darů, jejichž pomocí se může plnohodnotně projevovat ve hmotném světě. Duch samotný ale vždy zůstává tou nejvyšší životní hodnotou, kterou máme, a která samozřejmě nezaniká ani po opuštění pozemského těla, zcela stejně jako nezanikáme, když odcházíme z domu nebo z auta.
Duchu, tedy nám samotným, byl taktéž darován i velmi jemný a dokonalý nástroj, kterým je lidský mozek. Mozek je uzpůsoben tak, aby dokázal přijímat podněty ducha, což je přímo úlohou takzvaného malého mozku. Po přiměřeném zpracování citového podnětu ducha malým mozkem je tento vjem předán dále takzvanému velkému mozku, jenž má svým uzpůsobením ty nejlepší předpoklady zrealizovat a otisknout tento podnět do hrubé hmoty. Toto je způsob, jímž má probíhat přirozená komunikace mezi duchem člověka a jeho hmotným nástrojem - mozkem - a jedině tímto způsobem se může duch ve hmotnosti plnohodnotně projevovat.
Pomalu se dostáváme k jádru celého problému, protože již v uvedeném členění mozku na "Velký" a "Malý" spočívá nezvratný důkaz zločinu, spáchaného lidstvem na svém pozemsky nejdokonalejším a nejjemnějším tělesném orgánu. Kdyby se totiž ubíral vývoj harmonickým, správným a přirozeným způsobem, logicky by musel být také náš mozek zcela rovnoměrně a harmonicky vyvinut. Avšak rozdílnost ve velikostech jednotlivých částí mozku je právě naopak přímo do očí bijícím důkazem disharmonie a vzniku něčeho velmi nezdravého.
K tragickému zvratu v přirozeném, zdravém a normálním vývoji došlo kdysi velmi dávno, před mnoha staletími, a to v momentě, kdy lidstvo uvěřilo v sílu a v neomezené schopnosti vlastního rozumu. A tento rozum, tedy přísně vzato jenom nástroj ducha, byl postaven výše než duch samotný. To znamená výše než naše nejvlastnější "já".
Tím došlo k narušení zdravé spolupráce mezi doposud ještě harmonicky rozvíjenými částmi mozku, a vznikající přehnaná dominance rozumu se potom postupně začala projevovat také fyzicky. Ne samozřejmě za deset ani za dvacet let, ale v průběhu vícero generací. Postupně a nepostřehnutelně docházelo k nadměrnému zvětšování objemu rozumové části mozku a naopak ke zmenšování a oslabování nedostatečně stimulovaného malého mozku. Neboť v přírodě to tak již je - co není přiměřeným způsobem namáháno, to začne časem zcela určitě slábnout a zakrňovat.
Duch člověka, tedy jeho vlastní "já", projevující se prostřednictví citových podnětů malého mozku, byl tedy postupně utlačován a odsouván do pozadí, a jeho místo neoprávněně zaujala druhořadá, méněcennější a ve skutečnosti jenom službě duchu určená složka lidské osobnosti - rozum! Ze sluhy se tak stal pán a z pána naopak sluha, otrok a vězeň.
Avšak jenom duch, přicházející do hmotnosti z duchovních Výšin, a tedy neoddělitelně spojený s Výšinami, má právě prostřednictvím tohoto spojení také ve hmotnosti schopnost formovat všechno směrem vzhůru, směrem k Výšinám, odkud on sám pochází. To znamená ke stále větší dokonalosti, ušlechtilosti a nádheře.
Rozum jako produkt hmoty samozřejmě "rozumí" hmotě mnohem lépe, protože z ní povstal, s ní je úzce svázán a na ni je upjat. V tom spočívá jeho přednost, ale také jeho omezení. Neboť i kdyby snad opravdu chtěl, jednoduše nedokáže povznášet věci kolem sebe vzhůru, k dokonalosti, protože z povahy svého druhu tuto schopnost v sobě v podstatě nemá. Obrazně řečeno: oči rozumu jsou neustále upřeny dolů - do hmoty, zatímco oči ducha vzhlížejí vzhůru, ke Světlým Výšinám, ke svému rodišti a domovu, odkud on sám pochází.
Ukažme si ale nyní zcela konkrétně, jak se tato zhoubná nadvláda rozumu projevovala v dobách celé historie lidstva. Je to totiž tak nápadné, že je až zarážející, že na to lidé doposud ještě nepřišli.
Dějiny národů Země jsou poznamenány neustále se opakujícím procesem vzniku, vzestupu a pádu různých říší, civilizací a společenských systémů. Padl starověký Egypt, padlo Řecko, Řím, padla Velká Morava, ale i Rakousko-Uhersko, padl fašismus, komunismus a bezpočet jiných politických, státních a územních útvarů. Tento proces se opakuje v rozličných formách a se železnou pravidelností, ale vždy z jedné jediné příčiny.
Touto příčinou je bláznivá víra v neomezené možnosti lidského rozumu. Nepochopitelná a bláznivá víra v něco, co jednoduše nemá schopnosti ani předpoklady usměrňovat pozemské dění vzhůru na bezpečnou cestu k trvalému a nepřerušenému vzestupu. Z důvodu své již uvedené omezenosti a zahleděnosti směrem dolů může proto rozum a jeho otroci dosáhnout vždy jen určité, přesně vymezené hranice, po jejímž překročení se železnou pravidelností následuje jenom jediné - pád!
A současnost? Je nanejvýš nelichotivá, protože staletí pokřiveného vývoje způsobila, že naši planetu dnes obývají lidé, kteří již jednoduše nemohou být považováni za normální. Chybí jim totiž přiměřený vývoj jedné z hlavních částí mozku, a tuto svoji omezenost, žel, si již ani neuvědomují. Ba právě naopak, přímo geometricky roste jejich domýšlivost a slepá víra v neomezené možnosti vlastního rozumu. Také v tom spočívá zákonitost. Čím je totiž někdo omezenější, tím má o sobě vyšší mínění.
Tito domýšliví lidé se zmrzačenými mozky velmi rádi a vysoce vyzdvihují výdobytky takzvané moderní civilizace, přičemž netuší, že kdyby šel vývoj správným způsobem a my bychom dokázali produchovnit, tedy podněty ducha prozářit, svůj rozum, dalo by se vykonat mnohonásobně více.
Ale podobní lidé hledí zvysoka na normálního člověka, který si ještě zachoval alespoň částečnou funkčnost malého mozku, a je tedy schopen vnímat a chápat duchovní rozměr bytí. Neboť nakolik oni sami již tuto schopnost nemají, považují všechno, co úzce souvisí s duchovnem, za výmysl a pověru. Takoví lidé se hrdě prohlašují za materialisty, což však ve skutečnosti není žádnou chválou, ale jenom žalostným svědectvím zmrzačení vlastního mozku.
Jak to všechno musí skončit? Tak, jako doposud vždy: zřícením! Pokud však pád všech dosavadních říší, vlád a systémů byl vždy zpravidla jenom katastrofou lokálních rozměrů, bude to, k čemu se krok za krokem slepě blížíme, vzhledem k současné celosvětové ekonomické provázanosti, zřícením obrovských až gigantických rozměrů. Bude to ale zřícení, které ve svých troskách navěky pohřbí všechnu chorobnou domýšlivost lidského rozumu, aby již více nikdy nepovstala. Následná nová doba bude dobou vzkříšení ducha, dobou nového, přirozeně a zdravě se vyvíjejícího, šťastnějšího lidstva.
Co ale máme činit dnes v této situaci? Jenom se strachem a hrůzou očekávat nadcházející události? Určitě ne! Každý z nás může ve velké míře přispět ke zmírnění důsledků toho, co by muselo přijít, jestliže se nezměníme. Jestliže se nezměníme! To znamená, že kdybychom se přece jen ještě dokázali změnit, všechno se může vyvíjet úplně jinak, a k popisovanému zřícení nemusí vůbec dojít. Nebo alespoň ne v takové míře.
Jak a v čem se tedy máme změnit? V první řadě bychom měli vyvinout co nejintenzivnější úsilí o vydobytí si pravého lidství, to znamená, úsilí o navázání ztraceného spojení s vlastním duchem, jenž se projevuje citovými podněty malého mozku. K tomuto cíli vede jenom jediná cesta, a tou je pevné chtění k dobru a neutuchající snaha o zachovávání čistoty svých myšlenek.
Jestliže v tomto úsilí člověk nepoleví a neochvějně v něm setrvá, bude se hrubá a doposud nepropustná rozumová bariéra, oddělující jej od podnětů jeho vlastního ducha, stále více ztenčovat, až se nakonec úplně ztratí. Páska pojednou spadne, člověk najde spojení s duchem a začne vše kolem sebe vnímat docela jinýma očima. Teprve tímto novým nahlížením na svět stane se opět plnohodnotnou bytostí, správně stojící ve Stvoření. Stane se člověkem citu, opětně spojeným s Výšinami, využívajícím svůj rozum jenom jako nástroj. Člověkem, již dnes formujícím život kolem sebe novým přístupem, mnohem lépe, krásněji a dokonaleji, než tomu bylo doposud.
Z celého srdce proto přejme našemu národu i celé Zemi co nejvíce takovýchto lidí.