My ostatní však nejsme absolutně v ničem ochuzeni. Pokud totiž dokážeme být vůči přírodě jen trochu otevření, můžeme v jejím působení zachytit určité poselství.
Je to velmi podobné, jako v případě hudby Mozarta, nebo Beethovena. Ani je osobně nikdo z nás neviděl. Pokud ale jsme trochu otevření, můžeme z jejich hudby vnímat jejich osobnost. A také poselství, do ní záměrně pro nás vložené.
A tak je to také s přírodou. Většina z nás nebude asi nikdy na vlastní oči vidět inteligenci, stojící za ní, ale absolutně všichni můžeme ze samotné přírody, to jest z očividného, vnějšího díla této inteligence vnímat její charakter, jako i poselství, nám lidem jasně tlumočeno.
O jaké poselství jde? Je jich víc a může je vnímat opravdu každý, kdo je vnímat chce.
V první řadě je to poselství čistoty. Pokud se totiž vybereme někde do hory, můžeme tam dýchat čistý vzduch a v horském potoce vidět čistou vodu. Nebo třeba taková zasněžená zimní krajina v jejím sněhobílém lesku je přímo synonymem čistoty.
Vše nečisté, co se nachází v přírodě je pouze dílem člověka. Znečištěná voda, emisemi znečištěný vzduch, nebo aplikováním chemie znečištěná půda.
A tuto nečistotou v přírodě, jako i všude jinde kolem sebe šíří člověk, protože on sám je vnitřně nečistý. Neboť vůbec nedbá o čistou a ušlechtilost svého nitra! Svých myšlenek a citů! A proto šíří nečistotu směrem zevnitř navenek všude, kde jen přijde a poskvrňuje ní všechno, čeho se jen dotkne.
A přece jsou všichni tito vnitřně nečistí lidé každodenně nabádáni přírodu k čistotě! Třeba jenom pouhou sklenicí čisté vody, kterou každodenně hasí svou žízeň.
Druhým vzkazem přírody, zjevným absolutně každému je poselství krásy. Krása květů! Krása ročních období! Krása hor a lesů! Jde o krásu oblažující, osvěžující a povznášející.
Položili jste si ale někdy otázku, proč krása přírody působí na lidi tak blahodárně?
Odpověď je jednoduchá! Protože je neoddělitelně spojena právě s čistotou!
Lidé však krásu ve svém vlastním pojetí strhli hluboko dolů. A to tím, že ji oddělili od čistoty. Proto je mnohé z toho, co dnes považujeme za krásné ve skutečnosti zkažené a zlé. Třeba móda, divadlo, film, výtvarné umění, či cokoliv jiného, co vytvořila lidská ruka ve své zvrácené představě krásy.
A proto lidmi vytvořená krása mnohokrát neoblažuje, neosvěžuje a nepovznáší, ale naopak poskvrňuje, špiní a sráží dolů. A proto se nám krása naší vlastní vinou nestala požehnáním, ale naopak prokletím!
Třetím, opět velmi zjevným poselstvím přírody je poselství přirozenosti, jednoduchosti a prostoty. Výstižně o tom zpívá Miroslav Žbirka ve své Baladě o polních ptácích, kteří "nežebrají, že chtějí mít víc, než dává klas". To znamená, že se dokážou spokojit s tím, co potřebují a kolik toho potřebují.
Avšak celá bída lidského rodu ve vztahu k jednoduchosti, přirozenosti a prostotě bytí je dokonale vystižena v zdánlivě nelogické větě: Jeden pohár stačí, ale dva již budou málo!
Každý člověk má určité přirozené potřeby, které by měl mít zajištěny, aby mohl přežít důstojný život na zemi. To je ten jeden pohár, který stačí.
Pokud se ale nechceme spokojit s tím, kolik toho opravdu potřebujeme a máme tendenci sahat po nadbytku, dostaneme se do začarovaného kolotoče nikdy nekončících a stále rostoucích potřeb. Tím ale saháme po stále dalších, pomyslných pohárech, které nám již budou vždy jen málo. Vždyť přece stále se dá mít více a více! Stále se dá být bohatší a bohatší!
A tak to v současnosti na naší planetě dospělo až tak daleko, že tu máme určitou elitu nejbohatších, kteří vlastní nepředstavitelné materiální prostředky, ale je jim to stále málo! Sahají ještě po dalším poháru. Po poháru světovlády a absolutní moci nad všemi.
Příroda nám však ve své jednoduchosti a prostotě říká:
Člověče, proč se ženeš jako blázen za něčím, co ve skutečnosti ani nepotřebuješ! Vždyť štěstí nespočívá v tom, že budeš stále bohatší, ale v tom, že se dokážeš spokojit s tím, kolik toho opravdu potřebuješ. A ve skutečnosti toho nepotřebuješ až tak mnoho!
Pochop přece člověče, že štěstí nespočívá v hromadění hmotných statků, ale v hromadění hodnot ducha. V nabývání vysokých a ušlechtilých ctností!
Neboť pokud je v sobě nemáš, cítíš se prázdným a nenaplněným. A svou vnitřní prázdnotu se pak snažíš překrýt leskem věcí hmotných, aby si sám sobě a jiným dokázal, že si šťastný a že něco znamenáš.
Ale ve skutečnosti šťastný nejsi a ani nic neznamenáš, protože v sobě nemáš pravých hodnot ducha, ani žádných ušlechtilých ctností.
Člověče, nevidíš snad, že tato planeta není stavěná na tvé, neuvěřitelným způsobem nadhodnocené potřeby, jejichž uspokojováním drancuješ a ničíš vše kolem sebe?
Věz však ty nešťastný člověče, že mocná matka příroda nebude donekonečna tolerovat tvé řádění a jednoho dne tě vymaže z povrchu zemského i se všemi tvými potřebami. Ponechá na ní pouze ty, kteří budou schopni žít v harmonii s přírodou a uspokojí se tím, kolik toho opravdu potřebují.
Dalším očividným poselstvím přírody je poselství klidu a míru. Zkusme si někdy všimnout přírodu v bezvětrný čas, kdy se ani lísteček na stromě nepohne. Uvidíme, jak je hluboko ponořená do ticha. A skrze ticho do své vlastní, nejhlubší podstaty, v níž nachází spojení s Prapodstatou.
Tak totiž, jak se v noci, v tiché hladině jezera odráží veškerý majestát hvězdné oblohy, přesně tak se v tichu naší duše a mysli mohou odrážet vznešené pravdy Ducha. V tichu naší duše a mysli můžeme nacházet odpovědi na všechny zásadní otázky svého bytí. Jedině v klidu a tichu může také dozrávat naše osobnost. Mohou se formovat naše vlastní názory, vlastní postoje a vlastní přesvědčení.
Žel, člověk dneška je člověkem hluku! Člověkem se sluchátky na uších a s neustále puštěnou televizí. Člověkem, podléhajícím nejrůznějším informačním šumům, které na něj doléhají z internetu, z rádia, z filmů, z reklam, nebo z časopisů.
Člověk dneška je bytostí s neustále rozbouřenou duší a myslí, které proto nemohou zrcadlit vysoké pravdy Ducha. Proto ve svém nitru nenacházíme odpovědi na zásadní otázky vlastního bytí, ani nemůžeme osobnostně dozrávat ve formování vlastních myšlenek, vlastních postojů a vlastního přesvědčení. Tak se pak se stáváme snadno manipulovatelnými bytostmi, podléhajícími cizím názorům a cizímu přesvědčení. A to vše jen proto, že nejsme schopni dopřát si chvil ticha tak, jak nás k tomu tiše vybízí příroda.
No a úplně poslední poselství, které je opět zřejmé každému, kdo jej vnímat chce je poselství velkého a všeobsáhlého dobra. Pokud se totiž rozhlédneme kolem sebe uvidíme, že příroda je pro nás dobrem. Její vzduch dýcháme a její vodu pijeme. Půda, rostliny a zvířata nás živí. Svět přírody nám poskytuje životní prostor pro naplňování všech našich tužeb a přání. A příroda nehledí ve svém všeobsáhlém dobru pouze na lidi, ale i na tisíce nejrozmanitějších forem života říše živočišné, jakož i říše rostlinné.
Žel, člověk jako již tradičně jedná úplně jinak, protože ještě i dobro byl schopen strhnout hluboko dolů. A to tím, že jeho všeobsáhlost zaměnil za chtění dobra v první řadě pro sebe sama. Případně ještě pro své nejbližší. A v takovém sobeckém pojetí dobra na úkor jiných se postavil nepřátelský vůči dobru obecnému, ničíc půdu, vodu, vzduch, rostliny, zvířata, ale i lidi, aby nakonec zničil také sebe sama.
Pokud tedy půjdete někdy do přírody a zaposloucháte se do jejího tichého hlasu, zcela určitě zachytíte její poselství čistoty, krásy, přirozenosti, klidu a velkého, všeobjímajícího dobra.
Její hlas vám bude říkat: Člověče, pokud snad ve světě lidském nenacházíš živé vzory vysokých a ušlechtilých ctností, hodné tvého následování, podívej se přece na mě, na přírodu kolem sebe a buď takovým, jako jsem já! Buď čistým! Uctívej pravou krásu! Buď přirozeným a jednoduchým! Buď míruplným! A ve svém myšlení a jednání se snaž uplatňovat princip velkého, všeobsáhlého dobra. Princip dobra pro všechny bez rozdílu, protože právě toto je nejvyšším principem všemohoucího, dobrotivého Boha, který je jediným skutečným Vládcem, Správcem, Majitelem, Udržovatelem a Soudcem všech světů.
kusvetlu.blog.cz/... v spolupráci s M.Š