Vydali se na cestu vstříc neznámému nebezpečí. Po dlouhém pochodu lesem se dostali do míst, které byly jakoby neviditelně pokryty strachem. Poznali tak, že jsou již nablízku těm zločinným stvůrám a jejich létajícímu vůdci. Jak postupovali dál, pocit strachu se pro všechny stával stále silnějším. Brzy se dostali na okraj mýtiny, na jejímž protějším konci byla velká skála s velkým vchodem do jeskyně. Před ní sedělo kolem malého ohniště deset ještěřích tvorů. Rytíři s Tomášem z úkrytu na kraji lesa sledovali nepřátele i okolí. Nic nenasvědčovalo tomu, že by jich tu bylo více. Vyrazili tedy s tasenými zbraněmi z lesa. Ještěří stvůry, zaskočeny jejich nenadálým objevením se zde, vyskočily na nohy, popadly meče a sekery a vrhly se proti nim. Proti dobře vycvičeným rytířům ale neměly šanci. Nebyly zvyklé bojovat s někým jiným než s vesničany. Brzy bylo po boji a na mýtině leželo deset mrtvých ještěřích těl.
Kde je ale ten, koho nazývali "kralujícím"? V jeskyni? Tomáš, který se jinak nezalekl žádného nebezpečí, díval se do vchodu jeskyně. Vůbec se mu tam nechtělo. Jako by tam byl nějaký zdroj nepřirozeného strachu, který i na něj samotného působil jako hrozivá stěna. Ani rytíři, o jejichž odvaze nebylo možno pochybovat, na tom nebyli o moc lépe. Chvíli zde stáli a snažili se marně pohledem proniknout do tmy jeskyně. Po té velitel rytířů předstoupil před vchod, slunečním světlem zářící meč pozvedl jakoby na pozdrav a silným hlasem zvolal:
"Ať jsi kdo jsi, vylez! Já, rytíř v hodnosti ochránce, se svou družinou a náš spoludruh, bojovník Tomáš, tě vyzýváme, vzdej se!! Tví nohsledi jsou mrtví! Vzdej se a vylez na světlo, budeš po právu souzen za své zločiny!"
Chvíli se nic nedělo, pak se v hloubi jeskyně rozsvítily dva body. Zprvu byly u země, ale během chvilky se zvedly do výše. Tomáš se kvůli tmě v jeskyni mohl jen dohadovat, ale odhadl, že ty svítící body jsou ve výšce asi tří mužů. Přemýšlel, co to může být, když tu se z jeskyně ozvalo zařvání tak děsivé a mocné, že se ze skály uvolnilo několik balvanů. V jedné chvíli se staly zároveň tři věci:
Tomáš si s úlekem uvědomil, že ty svítící body jsou oči jakéhosi netvora. Svítící oči se začaly přibližovat k východu z jeskyně, a současně s jejich pohybem se z jeskyně jako tlaková vlna vyvalila ona téměř hmatatelná vlna strachu a přinutila Tomáše i rytíře o několik kroků ucouvnout.
Netrvalo dlouho a ze tmy jeskyně se vynořila ohavná rohatá hlava pokrytá rudými šupinami a studenýma hadíma očima si přeměřila své soupeře. Jak se postupně netvor vynořoval stále více, objevil se dlouhý krk, potom svalnaté tělo, podepřené čtyřmi končetinami, zakončenými silnými prsty s mocnými drápy, a nakonec dlouhý ocas, zakončený kostěným trnem. Ze zad vyrůstal pár velikých křídel, držených mocnými svaly, které dovolovaly i tak velkému tvoru létat. Před bojovníky se v celé své velikosti tyčil jeden z nejmocnějších tvorů tohoto světa - velký rudý drak. Tomáš a rytíři se nenadálým úděsem i překvapením skoro nemohli hnout. Tomáš si vzpomněl, že již dříve na svých cestách zaslechl povídačky o tom, že draci kolem sebe mají jakousi strašnou magickou auru děsu, která často sama o sobě stačí k tomu, aby boj rozhodla v jejich prospěch.
Všichni nejsme zlí...
"Hleďme, kohopak to tu máme?" zahřměl drak, aniž by přitom otevřel tlamu. Hlas se lidem ozýval přímo v jejich hlavách. "Tak vesničanům se nelíbilo, jak spravuji své panství, a najali si na mne samotné vznešené rytíře a také nějakého bojovníka!" zasyčel nenávistně a vzápětí se opovržlivě zasmál burácivým smíchem. "Nejprve si to vyřídím s vámi a pak s nimi. Chtěl jsem je sice nechat naživu, protože jsou mi tak užitečnější, ale po tomto je zahubím."
Hrozba vyhubení vesnice Sluj ale účinkovala poněkud jinak, než si drak představoval. Místo aby prohloubila ochromující strach, jenž doposud spoutával Tomáše i rytíře, pronikla jim až do hloubi duše a zburcovala jejich srdce! Jsou tu proto, aby chránili pokojné lidi a trestali zlo! Hájí spravedlnost proti bezpráví, vznešenost proti nízkosti, čest proti podlosti, mír proti teroru!! Do jejich žil se vlila nová síla, a dračí kletba strachu z nich tím rázem spadla.
Drak, který to spatřil, vztekle zařval a vychrlil proti nim žhnoucí proud plamene. Tak tak, že stihli uskočit, kryjíce se za svými štíty. Vzápětí na to se rozpoutala ta největší bitva, jakou doposud všichni zažili. Svištící meče, švihající dračí ocas, údery strašlivých drápů a zubů a štíty s přibývajícími šrámy, to vše se střídalo a do sebe naráželo v šíleném kolotoči, občas proloženém plamenným proudem. Bitva byla strašlivá a rytíři začínali být unaveni, zatímco drak vypadal, že má stále sil na rozdávání.Drak
Bojovníci se marně snažili proseknout jeho ocelově tvrdé šupiny. Na jeho jediné pravděpodobně slabé místo, břicho, se jim nedařilo dostat, na to byl drak příliš zkušený. Drak s jistotou získával navrch. Tomáše náhle zaskočil úder dračího ocasu a již nestačil uhnout. Stihl pouze pozvednout štít, když do něj dračí ocas narazil silou tisícikilového beranidla. Tomáš odletěl několik metrů a zůstal ochromeně ležet. Drak, jenž zpozoroval příležitost zbavit se jednoho z protivníků a převážit výhodu v boji s konečnou platností na svou stranu, se na něj vrhl. Jeden z rytířů ale skočil mezi něj a Tomáše. Sekl po odporné dračí hlavě, natahující se po Tomášovi, ale šupiny se mu prorazit nepodařilo. Drak jen zlostně sykl a do statečného rytíře zaťal strašlivé drápy své nohy. Vzápětí jeho bezvládné tělo odhodil stranou. Tomáš byl ale zachráněn, protože zbývající tři rytíři donutili draka ustoupit. Avšak čtvrtý rytíř byl ztracen, zůstal ležet bez života.
Tomáš, přicházející k sobě, celou scénu bezmocně a se slzami v očích pozoroval ze země. S výkřikem opět vyskočil na nohy. Ano, uvědomoval si, jsou již jen čtyři, nyní má drak převahu a asi brzy bude po všem. Přesto, o to více nehodlal ustoupit, a věděl, že ani zbylí rytíři nikdy neustoupí. Znovu se vrhl do boje. V tom se z okraje mýtiny ozval mocný, vznešený hlas: "Dost!!!"
Drak i rytíři se s překvapivým trhnutím otočili. Stála tam neobvykle půvabná a vznešená žena, obklopená jakousi světelnou aureolou. Pozvedla ruku, ze které vyšlehl světelný paprsek a zasáhl rudého draka. Ten se v bolestivé křeči vzepjal a odhalil své slabě obrněné břicho. Ona zvláštní postava ženy se obrátila na bojovníky:
"Rychle! Teď máte příležitost!"
Rytíři s Tomášem vyrazili a prokláli draka svými meči. Všech se zmocnila obrovská úleva. Velitel rytířů se obrátil k tajemné ženě a pravil:
"Děkujeme vám za pomoc, paní! Zachránila jste nám všem život! Můžeme se vám nějak odvděčit?"
Žena, vážně hledící na mrtvého draka, se otočila k lidem a smutným hlasem pravila:
"Ano, vznešený rytíři, můžete se mi odvděčit... Přála bych si, aby na nás lidé nehleděli jen jako na zlo, které je nutné vyhubit. Bolí nás vaše myšlenky strachu a nenávisti. Ach ... jak moc to bolí... Nemáte ani ponětí, jaká síla je skryta ve vašich myšlenkách... Prosím, řekněte to všem lidem, kteří jsou ochotni naslouchat. Nemyslete na nás zle..."
Než se zmatení rytíři zmohli na otázku, co tím myslela, aureola, obklopující ženu, se rozzářila oslnivým jasem, zvětšila se, a když se její jas vrátil na svou původní úroveň, překvapení rytíři se nezmohli na slovo!
Místo půvabné ženy tam stála bytost, kterou nikdo z nich ani ve snu neočekával. Další drak! Ale jaký to byl drak! Pravý opak toho rudého. Barva jeho šupin byla zářivě zlatá, na vzhledu jeho hlavy nebylo nic ohavného, naopak byla ladných rysů, dá-li se to o dračí hlavě říci, a v celém držení jeho těla se odrážela vznešená majestátnost a čistá síla. Bytost pohlédla na lidské bojovníky a se slovy "Ať vás provází světlo!" vzlétla do výše. Její poslední slova, než zmizela v dálce, byla: "Pamatujte! Všichni nejsme zlí..." -