Dopoledne v práci se snažil přetrpět, odpoledne ve svém volnu prožíval s hrdiny knih jejich fantastická dobrodružství a večer si při usínání představoval, že je jedním z nich. Snil o životě jinde, o životě v zemích z jeho knih. Tato jeho záliba ve fantasiích není ale tak nevinná, jak se lidem dlícím na Zemi jeví, protože je příčinou vzniku mnoha vláken, které v budoucnu ovlivní Tomášův život. Jsou to silná, pevná vlákna, jež vypadají jako živá. Tomáš již jimi byl celý obklopen, jakoby svázán, a většina z nich mířila přibližně stejným směrem, kamsi daleko do neznáma. Skoro to vypadalo, jako by ho chtěla někam odtáhnout, ale něco jim v tom doposud bránilo. Někomu, kdo by vlákna viděl, by mohlo připadat, že jim v tom brání váha Tomášova těla. Nikdo takový ale v jeho okolí nebyl. Neviděl je ani Tomáš, ani žádný z většiny ostatních lidí na Zemi. Jsou to vlákna, která kolem sebe tká každý člověk, vlákna jeho vlastního chtění. Kdybychom chtěli být dramatičtí, řekli bychom, že to jsou vlákna osudu. A byla by to pravda.
Nehoda
Ten den začal jako každý jiný. Ráno vstal, odešel do práce, a jakmile mu skončila směna, spěchal do knihkupectví. Dnes totiž dostali novou knihu od jeho oblíbeného autora, na kterou se už dlouho těšil. Celý nedočkavý si ji odnášel domů a v duchu se již viděl, jak prožívá nová dobrodružství. Spěchal ulicí a tu najednou jakoby do něj něco strčilo a jemu se zatmělo před očima...
...Když se probral, ležel na jakési písčité zemi a byla noc. Musela být noc, protože vůbec nic neviděl. Bylo to zvláštní, byl přece uprostřed města, a tam ani v noci není nikdy úplná tma. Zjistil překvapeně, že u sebe nemá vůbec nic a na sobě jen jakési polorozpadlé hadry. A byla mu zima, strašná zima. Drkotal zuby a snažil se zjistit, kde se ocitl. A kde má knihu, kterou si zakoupil, uvědomil si s úlekem. Tak se na ni těšil, a teď to vypadá, že ji někde ztratil. Tápal kolem sebe. Během chvilky toho ale nechal, protože se najednou cítil velice vyčerpaný a padl zpět na záda. Bezmocně ležel a lapal po dechu, cítil, že ho zachvacuje nával paniky. Co se to stalo? Kde to je? Jak se tu ocitl? Vždyť byl ještě před chvilkou ve městě, byl den a on spěchal domů s novou knihou! Bylo mu do pláče. Kdyby alespoň něco viděl...
Upadl do spánku, jenž se spíše podobal bezvědomí. Když se opětně probral, cítil se o něco silnější. Pokusil se vstát, ale to bylo na něj příliš. Alespoň se tedy snažil lézt po čtyřech. Sice okolo byla stále úplná tma, ale když bude dávat pozor, tak se takto snad někam dostane. Lezl, padal, narážel do kamenů, občas upadl do mdlob, a pak zase lezl dál. Nevěděl, jak dlouho to takto trvalo, protože neměl pojem o čase.
Už dávno přestal volat a křičet, jednak se zmohl jen na jakési skřehotavé zvuky a také dospěl k závěru, že je tu široko daleko sám. Nejenže nic neviděl, ale krom hvízdajícího větru ani nic neslyšel. Zem byla také pořád stejná, písek a kamení. Nezbývalo mu nic než lézt dál. Sílící zoufalství bylo jeho věrným druhem a trvalá hrůza mu seděla za krkem. Tak nějak ale tušil, že když se zastaví, tak už ho nic nedonutí se pohnout dál a propadne úplně neodvratné zkáze. To bylo to jediné, co ho ještě drželo v pohybu. Doufal, že se přece jednou musí dostat z této pustiny věčné noci někam jinam.
Najednou dorazil k propasti. Strašlivě se lekl, když rukou náhle sáhl do prázdna. Nevěděl jak dál, jen věděl, že hýbat se musí. Zakřičel zoufalstvím. Celá jeho duše volala o pomoc. Jeho touha dostat se odtud zesílila natolik, že přehlušila i dosavadní nezměrnou beznaděj. Kde skutečně je?! Proč se tu ocitl?! Náhle si vzpomněl. Vzpomněl si, jak chvátal ulicí domů, jak krátce zahlédl svit reflektorů a ucítil ránu, která ho odhodila. Vzpomněl si na zděšené výkřiky lidí okolo něho, jak vstal ze země a volal na ně, že mu nic není, ale oni ho neslyšeli, jak pak chtěl zvednout tašku, která ležela opodál, ale jeho ruka prošla jejím držadlem, jako by bylo ze vzduchu. Vzpomněl si na ten děsivý okamžik, kdy se otočil a uviděl sám sebe, jak leží na zemi zkroucený do polohy, ze které se mu udělalo nevolno. Najednou si upamatoval i svůj pohřeb, na který se díval spolu s ostatními, a pak na světelný tunel, kterým jej něco táhlo. Byla to ona vlákna, jež ho takto táhla na místo, kam je svým vlastním chtěním a myšlenkami ukotvil. Neviděl je ale ani teď. Byla příliš jemná na to, aby je jeho zrak mohl vidět.
"Takže jsem skutečně zemřel?" ptal se sám sebe. "Ale jak to? Vždyť žiji dále," pomyslel si v odpovědi Tomáš. "Je tedy pravdou, že život po smrti existuje? Asi ano... a toto tedy musí být záhrobní svět. Jak je odporný," otřásl se.
Náhle jakoby napravo od sebe zahlédl v dálce slabou zář. Začal lézt tím směrem a dával pozor, aby nepadl do propasti, ze které na něj dýchal smrtelně ledový vzduch. Plazil se pomalu dál a dál, až dolezl k té záři. Byla to louč zaražená v zemi, a vedle ní seděl muž s hlavou v dlaních. Celý rozechvělý k němu dolezl a oslovil ho. Muž sebou trhl a překvapeně se na Tomáše podíval.
"Cože, člověk!" zvolal. "Již jsem myslel, že tu budu navěky sám! Jak rád vás vidím! Já jsem Jiří."
"A já jsem Tomáš," odpověděl nečekaným vývojem událostí rozradostněný Tomáš. "Nevíte, kde to jsme?"
"Asi vím," vzdychl tiše Jiří. Předpokládám, že jsme na onom světě. Alespoň já si pamatuji na svou smrt," podíval se nejistě po Tomášovi.
"Ano, i já si na ni vzpomínám," otřásl se Tomáš. "A co tu vlastně děláte? Proč jste tu tak sklesle seděl?"
"Víte, v tomto světě se z nějakého důvodu musíte pořád hýbat kupředu. Nevím, odkud mi to přišlo, ale vím to jistě. Jakmile se zastavíte a přestanete delší dobu postupovat, pohltí vás slabost, začnete upadat do mdlob, a něco ve mně mi říká, že pokud se pak co nejdříve opět ze všech sil nevzchopíte, zahynete smrtí, ze které již není návratu, ze které se již neprobudíte v jiném světě. A já nemohu dál. Vrátit se zpět nejde, to se rovná smrti a v cestě zeje propast. Přímo před námi je ale přes ni most. Stojí tam však jakási... obluda!" otřásl se Jiří.
"Obluda? Co budeme dělat?" uvažoval Tomáš.
"Nevím, když jsem se zkoušel přiblížit, tak začala mávat kyjem, a zahnala mě. Naštěstí mě ale nepronásledovala až sem. Stojí tam na mostu a čeká..." chvěl se Jiří beznadějí.
"Snad bychom ji spolu dokázali přemoci? Jsme přece už dva!"
"Ó, ne. Vy jste ji neviděl! Je o mnoho větší než my, je samý sval, má kyj a už od pohledu vypadá neporazitelně. Navíc vy i já se sotva vlečeme, tak jak byste si to představoval?" zoufal si Jiří.
I Tomáš se sklesle posadil vedle něj a přemýšlel co dále. Seděli tak dlouho, a plíživá ospalost se pomalu začínala zmocňovat jejich duší.
Síla odhodlání
Náhle se Tomáš vzchopil. Takto opravdu jen zahynou ve věčném spánku. Musí to alespoň zkusit! Vzal pochodeň a ploužil se směrem k mostu, že se na jejich protivníka alespoň podívá. S překvapením také zjistil, že najednou může stát. Sice s velkými obtížemi, ale může. Opatrně vstoupil na most a postupoval dopředu. Pojednou se před ním ze tmy vztyčila rozložitá postava, a když na ni dopadlo světlo louče, Tomáše přepadlo zděšení. Tvor byl o hlavu vyšší než on, ramena dvakrát tak široká, samý sval. Z ohyzdného obličeje si ho divoce měřila malá zapadlá očka a z úst mu nahoru trčely dva špičáky. Tomáš s úlekem ucouvl, otočil se a jak nejrychleji mohl, vrátil se k Jiřímu.
"Vidíte, co jsem říkal, jsme ztraceni!" zasténal Jiří.
Tomáš seděl sklesle vedle a cítil, jak ho ta trocha síly, kterou prve pocítil, zase opouští. Náhle si uvědomil, že tvor na mostě vypadá přesně tak, jak si vždy představoval trolla, který v pohádkách a některých fantastických knihách hlídal mosty a bránil pocestným v další cestě. Jenže v pohádkách se vždy objevil nějaký hrdina, který hrozného trolla zahnal. Tady jsou jen oni dva. To přece nejde, to je nespravedlivé, chtělo se mu křičet zoufalstvím. Pomalu se však toto zoufalství začalo v něm přeměňovat v hněvivou odhodlanost. Zpět nemohou, tady zůstat také ne, tak prostě půjdou kupředu, děj se co děj! Otočil se k Jiřímu a zacloumal s ním.
"Vstávejte, jdeme na toho trolla! Nemáme co ztratit! Najdeme si nějaké vhodné kameny, je jich tu více než dost, a zkusíme se dostat na druhou stranu! Horší než zůstat zde to být nemůže. No tak vstávejte, nenechám vás tady!"
Tomáš popadl Jiřího a postavil ho silou na nohy. Začali si hledat vhodné kameny, které by šly použít jako provizorní zbraň. Jiří zprvu neochotně, ale Tomášovo odhodlání mu jakoby dodávalo sil. Zakrátko byli připraveni. Ani si nevšimli, že najednou mají síly dost a mohou se pohybovat docela snadno. S křikem se vrhli na most, a když se dostali až k trollovi, mrštili po něm kameny, doufaje, že ho překvapí a podaří se jim ho shodit do propasti. Najednou stáli na druhé straně. Troll nikde nebyl, jako by se vypařil, a jen Tomáš měl chvíli dojem, že ve větru slyšel jakési vzteklé zasyčení.
"Vidíte, vidíte, dokázali jsme to!" jásal Jiří a Tomáš se k němu přidal. Najednou si uvědomil, že tu již není taková tma. Matně i rozeznával své okolí. Zem tady nebyla již tak pustá, tu a tam rostly na kamenech nějaké lišejníky. Zakrátko si to uvědomil i Jiří a překvapeně se rozhlížel.
"Kam ale teď? Tam na obzoru je jakási záře. Trošku to připomíná svítání, neměli bychom jít tam?"
"Já jsem pro. Alespoň máme nějaký směr. Kde je světlo, tam bude i život, na rozdíl od této pustiny."
Vyrazili vpřed. Cesta byla namáhavá a kamenitá a jich obou se chvílemi zmocňovala slabost, ale když jeden klesl znaven, druhý ho ihned ze všech svých sil podepřel. Kupodivu to tomu, který podpíral, dodalo více sil, namísto toho, aby ho to unavovalo. Krajina, jíž procházeli, se stále pozvolna měnila k lepšímu. Jak sílila záře a okolo nich bylo stále více světla, začaly se také objevovat stále nové a nové rostliny. Po čase se dostali na místo, které vypadalo již téměř jako na Zemi za podmračeného dne. Tedy až na vegetaci, která byla taková, jakou ani jeden z nich ještě neviděl, o prapodivných zvířatech, která se před nim občas mihla, ani nemluvě. Zakrátko se dostali na jakousi téměř zarostlou pěšinu a na jejím konci objevili polorozpadlou chatrč. Vešli dovnitř. Nikdo zde ale nebyl. Chatrč byla v dezolátním stavu i zevnitř. Nábytek se již dávno rozpadl, tedy pokud trosky porůznu roztroušené po místnosti byly vůbec kdysi nábytkem, a vzduch tu odporně páchl hnilobou. Rychle tedy zase vyšli ven a nadechli se čerstvého vzduchu. Co nyní? Rozhodli se vrátit na pěšinu a podívat se, kam je asi dovede směrem na druhou stranu. Brzy minuli místo, kde se před tím na pěšinu dostali a pokračovali dále. Cesta se zde pomaličku rozšiřovala a postupně se stávala i méně zarostlou. Šli, a najednou se Tomáš zarazil.
"Co se děje?" ptal se znepokojeně Jiří.
"Nevím, ale něco mi zde nehraje. Jako by tu bylo něco špatně," odpověděl Tomáš a snažil se dopátrat, co se mu zde nelíbí. Na nic ale nemohl přijít, pomalu se tedy vydali dál. Ušli ještě pár kroků, když mu to došlo. Ticho! Uvědomil si, že již nějakou dobu neslyší žádné zvuky. Ptáci, zvířata, to vše najednou ztichlo, zůstal jen šum větru v listech stromů. S tímto zjištěním ho přepadl intenzivní pocit nebezpečí. Náhle za nimi zapraskalo křoví. Tomáš se otočil a zděšeně strnul. Postava stojící před ním jako by vystoupila z knih, které za svého pozemského života tak rád četl. Mohutná svalnatá postava, tlustý krátký krk, zelená kůže, ohyzdný obličej s kančími tesáky, vyčnívajícími ze spodní čelisti, a v ruce velký meč.
"Ork!" stačil si ještě pomyslet Tomáš, než se mu ten velký meč ve svištivém oblouku zarazil do těla. Vyděšený výkřik Jiřího již neslyšel. -