To, co nazýváme všedností neexistuje!

27. březen 2017 | 17.45 |

oblaky Duchovně usilující lidé zvyknou navštěvovat pobožnosti, účastnit se různých setkání, číst hodnotné duchovní texty, nebo se jinak duchovně vzdělávat. Všechny tyto užitečné a potřebné podněty však ve skutečnosti vyplní pouze nepatrný zlomek celkové doby jejich pozemského bytí, protože jeho absolutní většinu tvoří nejobyčejnější, každodenní všednost.


 

Nejvíce rozhodující je však právě tato všednost, protože v ní se máme stát schopnými aktivně a reálně uplatnit všechny podněty, které jsme mohli načerpat.


 

Je ale osobní tragédií milionů lidí našeho světa, že osvěžující duchovní podněty, které mohli různými způsoby získat nemají vůbec žádný, nebo jen minimální dopad na jejich každodenní všednost. Že jde v podstatě o dvě samostatné věci oddělené od sebe, bez většího dosahu jedné na druhou.


 

Na adresu podobného přístupu k životu zazněla svého času obžaloba, určená lidem, kteří měli být ostatní populaci vzorem. Žel, i když na začátku projevovali odhodlání, postupně se stávali stejnými, jako všichni ostatní. Bylo jim řečeno: "Místo toho, abyste pobožnost vnášeli do všednosti, vnesli jste všednost do pobožnosti!"


 

Jde o slova, dokonale vystihující náš postoj k vzájemnému vztahu pobožnosti a všednosti. Jsme totiž postupně tak dalekosáhle zasahování každodenní, otupující všedností, že nakonec začneme pomalu a nepozorovaně vnášet tuto šeď i do svého přístupu k duchovním podnětům, které dříve bývaly pro nás osvěžující.


 

A přitom to má být a již dávno mělo být zcela naopak! Lidé měli posvátnost a osvěžující sílu nejrozličnějších duchovních podnětů vnášet do své všednosti.

Měli se naučit posvěcovat všednost, aby z ní, jakož i z celého svého života udělali jedinou velkou pobožnost. Ale oni žel místo toho strhují zevšedněním vše, co mělo být a co pro ně dokonce i bylo v určitém čase duchovně stimulující.


 

Lidé totiž vůbec netuší, jaký poklad se pro ně skrývá v tom, co oni nazývají všedností, ani to, do jakých netušených výšek mohou svou vlastní, nejšedivější všednost posunout. Neboť přesně tak, jak si kněz obléká své roucho a jde sloužit pobožnost, aby jí oslavil Stvořitele, přesně takovým jistým způsobem si má každý z nás ráno obléci svůj šat a zahájit posvátnou pobožnost každodenního dne, ve které má úplně vším co činí uctívat a velebit svého Pána. Každým pohybem, každou myšlenkou, každým slovem, každým nadechnutím a každým činem. Vším, čím člověk je a co koná. Absolutně všechno je totiž možné proměnit v jedinou, nepřetržitou sérii posvátných úkonů, prováděných ke cti Pána. Tímto způsobem je možné změnit všednost na nevšednost a udělat z ní cosi posvátné. Udělat z ní pobožnost!


 

Absolutně každý z nás je povolán k tomu, aby se stal knězem! Knězem všední každodennosti, které má dát svým zralým duchovním přístupem rozměr pobožnosti. Rozměr posvátné pobožnosti, oslavující Pána všech světů.


 

Takový vnitřní přístup ke všednosti okamžitě odstraňuje zdánlivou bezobsažnost těch nejobyčejnějších věcí a před člověkem se najednou odkrývá jejich skutečná hodnota. Najednou totiž poznává, že není a ani nikdy nebylo žádné všednosti. Že není nepatrných, zanedbatelných a obyčejných věcí, které by vůbec nestály za řeč. Protože ve chvíli, kdy se stává schopným proměnit všechno to všední a obyčejné, co musí každý den provádět na akt úcty ke Stvořiteli, stává se to posvátným a velkým. Pokud totiž děláme věci ke cti Nejvyššího, odlesk jeho velikosti spočine na každé z nich a oni se stávají velkými, i kdyby se na první pohled zdály jakkoli nepatrné.


 

Vyzuj svou obuv člověče, neboť půda na které stojíš je posvátná! Neboť realita, v níž přebýváš je plná těch nejčarovnějších věcí, protože žádná všednost nikdy neexistovala! Neboť ve skutečnosti není ničeho, co je bezvýznamné a nepatrné! Neboť ze všech stran a všude kolem tebe, ze stromů, z půdy, z větru, z deště, nebo zpěvu ptáků zní tichý a ustavičný chvalozpěv Nejvyššímu. Pouze my lidé jsme slepí a nic nevnímáme, považujíce mylně vše kolem nás za všední a bezvýznamné.


 

Člověče, uč se poznávat velikost všeho, co se nachází v tvé bezprostřední blízkosti! Ve hvězdné obloze poznej nezměrnost stvoření, v stromě za vesnicí nádheru přírodního světa a v berušce na tvém prstu neuvěřitelnou rozmanitost života. V chlebu na tvém stole dobrotu Země živitelky a v kapce deště požehnání vodstva.


 

Člověče, stojíš v zázračném chrámu nesmírného stvoření, zformovaného ke cti Pána a v tomto chrámu se máš stát knězem. Knězem na místě, na kterém se právě nacházíš!


 

Člověče, začni žít svůj život s tímto vědomím a učiň z každého svého dne pobožnost a z každé, z lidského hlediska nepatrné věci posvátný úkon, prováděný jako výraz úcty a díků Nejvyššímu. Tím změníš svou všednost v nevšednost! V jediný, nepřetržitě trvající zázrak života a bytí.


 

Člověče, uč se vnímat nevšednost všednosti a zázračnou velikost hodnoty těch nejobyčejnějších věcí, abys mohl najít pravé štěstí, které ve skutečnosti pramení pouze z poznání hodnoty všednosti.


 

Člověče, uč se posvěcovat všednost díkuvzdáním Stvořiteli vším co činíš, aby si tím mohl proměnit svou každodennost v pobožnost a své bytí ve chvalozpěv Nejvyššímu.


 

Člověče, chop se svého kněžského úřadu v nádherném stvoření tvého Boha, ve kterém se nachází jeden zázrak vedle druhého a ve kterém cosi takové, jako šedivá všednost mohlo vzniknout jen kvůli tvé vlastní neschopnosti vnímat tyto zázraky.


 

Člověče, najdi svůj vlastní klíč k objevení tajemství hodnoty všednosti, protože každý z lidí je úplně jiný a proto jedině každý sám za sebe může najít v tomto směru svou vlastní cestu a tím i své vlastní štěstí. Neboť ten, kdo není schopen najít štěstí a spokojenost v těch nejprostších věcech kolem sebe, nenajde je nikde jinde přesně tak, jak se o to marně snaží lidé současnosti, tak prázdní, rozervaní a nenaplnění ve všem tom svém dnešním blahobytu a dostatku.


 

Neboť ten, kdo dokáže posvětit všednost se stává v přeneseném slova smyslu schopným nacházet všechny zázraky stvoření byť i ve vězeňské cele, zatímco tomu, kdo toho schopen není se stává celý svět se všemi jeho možnostmi užívání si jedinou obrovskou vězeňskou celou, plnou vnitřní prázdnoty. Neboť pokud se nestaneme schopnými objevit poklad všednosti, v naší duši nezavládne mír, ani kdybychom vlastnili všechny poklady tohoto světa.


 

Neboť nakonec právě a jedině to, co dnes ve své slepotě a nevědomosti nazýváme všedností, bude rozhodovat o dalším duchovním, ale i hmotném osudu každého z nás. O našem dalším bytí, nebo nebytí.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře