Řekli jsme si také, že v tom nejzákladnějším členění od nejnižšího k nejvyššímu se naše osobnost skládá se čtyř základních složek. Nejnižší je pud, pak následuje rozum, za součinnosti pudu a rozumu vzniká pocit, a na nejvyšší příčce stojí cit.
Velkým problémem čistého a chladného rozumu, kterému podléhá většina lidí a který žel nepatří mezi to nejvyšší, čím bychom se měli řídit je to, že má problémy s morálním, nebo etickým rozměrem. Rozum je totiž cosi důsledně účelového, co hledá především vlastní prospěch.
Lidé, řídící se pouze rozumem samozřejmě vědí, že společnost musí mít určitá pravidla a zákony, aby mohla dobře fungovat. Avšak na základě chladné rozumové účelovosti, hledící především na vlastní prospěch jsou často tato pravidla a zákony porušována. A to dokonce paradoxně i těmi, kteří je sami tvoří. Viz nečestnost a bezcharakternost na politické scéně.
Z tohoto důvodu to s účelově rozumovou společností, bez pevné opory v mravnosti jde od desíti k pěti. Lidí, ovládaných účelovostí rozumu totiž zajímá především vlastní obohacení. A to třeba i na úkor jiných lidí, jiných národů, či celé naší planety, což má za následek, že ve stále větším úpadku mravnosti a morálky, ve stále více se rozrůstající chamtivosti a egoismu spějeme rychle k velkému kolapsu.
Ano, všechno zlé, falešné a pokřivené pochází buď z čistého rozumu, nebo ze vzájemného spojení rozumu a pudu. Všechno zlo tedy vzniká orientací na nízké hierarchické stupně struktury naší osobnosti, které nejsou korigovány a usměrňovány nejvyšším stupněm hierarchie, čili citem.
Samozřejmě, že rozum nám přinesl také množství dobrého a pozitivního. Bez jeho korekce citem však zůstává chladný a až bezohledně účelový. Vedle mnoha dobrých věcí proto sebou zároveň přináší obrovské množství zla a neštěstí.
Skutečné a pravé dobro může vzniknout jedině tehdy, pokud člověk vnímá svůj cit a řídí se jeho podněty. Pokud se tedy vnitřně orientuje na nejvyšší stupeň hierarchické struktury vlastní osobnosti. Jedině v tomto se skrývá samotná podstata lidskosti a možnost konání skutečného dobra.
Rozhodující a nejpodstatnější otázkou tedy zůstává, jakým způsobem se dopracovat k jasnému vnímání vlastního citu, který je největším pokladem našeho nitra a který nás vždy nabádá pouze k dobrému?
Jak jsme již mluvili v předchozím článku, existují lidé, kteří mají dojem, že se řídí svým citem, ovšem žel, ve své nevědomosti o základní stavbě vlastního vnitřního života se řídí svými pocity místo citu. Čili tím druhořadým, co následuje až po citu. Tedy jak nám samotný pojem napovídá - pocitem.
Na základě své nevědomé záměny citu za pocit musí pak dříve nebo později narazit a upadnout do problémů, či dokonce do neštěstí. A pokud se pár krát takto popálí, zatrpknou ve vztahu ke svému vnitřnímu hlasu a řeknou si, že se již raději budou řídit pouze rozumem. Netuší ale, že v pocitu, který je zklamal a který si omylem zaměnili za cit má prsty rozum. A právě jemu hodlají od té chvíle plně důvěřovat.
Jak však může člověk odlišit pocit od citu, aby se mohl řídit již jenom citem a vydat se tak na cestu skutečného dobra a pravého lidství?
Prvním poznávacím znakem citu je rychlost. Cit totiž zvažuje bleskurychle. Proto se také zvykne říkat, že první dojem je správný. Pocit je o trochu pomalejší, protože se na něm podílí rozumové zvažování.
Druhým rozlišovacím znakem toho, co pochází od citu a co naopak od pocitu je princip obecného dobra a ušlechtilosti. Vše, co tento princip dobra a ušlechtilosti obsahuje, pochází určitě z citu. Jednoduchým poznávacím znakem všech podnětů citu je tedy princip spravedlnosti, ohleduplnosti, lidskosti, mravnosti a ušlechtilosti. Naopak vše, co není pevně ukotvené v těchto a podobných vysokých principech a tedy nese v sobě určitou větší, nebo menší míru nečistoty, neušlechtilosti a egoismu pochází určitě z pocitu.
Kdo chce, může si v tomto ohledu udělat malý pokus. Zkusme si říct: mám takový negativní pocit. A následně: mám takový negativní cit.
Pokud budeme vnitřně zkoumat tyto dvě věty vycítíme, že v druhé větě něco nesedí. Že se prostě těžko vyslovuje.
Proč? Neboť cit může být jenom dobrý a pozitivní! Cit nebývá nikdy ničím zakalený. Zakalený může být jenom pocit.
A mimochodem, pokud tyto dvě výše zmíněné věty v sobě právě takovýmto způsobem vyciťujete, jde jednoznačně o hlas vašeho citu. Ten vám napovídá, co je správné. Musíme tedy pouze přiložit ruku k dílu stát se schopnými tento hlas v sobě vnímat neustále.
A vždy dokonale a neustále se jej můžeme naučit vnímat pouze cestou dobrého chtění. Cestou zásadního životního rozhodnutí konat již jenom dobro. Dobro ve smyslu všeobecného dobra pro všechny.
Našim vážným úsilím o dobro se bude stále více ztenčovat zeď našich pocitů, které nás dosud oddělovaly od vnímání čistého citu. A pokud ve svém konání dobra neustaneme, časem zcela zmizí stěna nízkých pocitů, zahalujících naše čisté cítění a my najdeme ztracené spojení se svým citem.
Vzplane v nás jako jasné světlo a my se staneme bytostí citu! Bytostí, jejíž všechny níže stojící hierarchické stupně osobnosti jsou plně podřízené a usměrňované nejvyšším hierarchickým stupněm, čili citem.
Pak pochopíme, že až v této chvíli a v tomto okamžiku se před námi otevřela brána ke skutečnému životu a k pravému člověčenství, protože jsme se konečně dokázali vymanit z otroctví nižších hierarchických stupňů své osobnosti, kterým jsme až dosud nedůstojně podléhaly.
Otevřou se nám oči a uvědomíme si pravé a skutečné hodnoty. Znovuzrodíme se v realitě ducha a staneme se plnohodnotnými osobnostmi, kterými jsme do té doby nebyli. A to je něco, co rozhodně stojí za to! To je totiž rozdíl jako den a noc. Rozdíl, velmi podobný propastnému rozdílu mezi člověkem a zvířetem. Nebo přesněji řečeno polovičním zvířetem, kterým jsme byli tak dlouho, dokud jsme podléhaly tomu nízkému v sobě.
kusvetlu.blog.cz/... v spolupráci s M.Š