Svět je zcela jiný - 3.část

9. prosinec 2016 | 17.21 |

cDva vládci. Ráno opět vyrazili na pochod a pomalu došli až na velký lesní palouk. Uprostřed něj stál mohutný strom a naši cestovatelé zamířili přímo k němu. Když se ocitli pár metrů od něj, z kmene stromu vystoupila vysoká postava. Elf se jí hluboce poklonil a s přátelským zamáváním Františkovi je opustil.

František si s údivem prohlížel zhruba čtyři metry vysokou postavu před ním. Sálal z ní majestát, bytost vypadala jako starší, ale silný muž, jehož oči vyzařovaly velikou moudrost, a kolem hlavy měl jakousi korunu z větví a listí, která se však, když pohnul hlavou, zatřpytila velkým jasem tak, jak obyčejné větve a listí nikdy nemůže. Bylo mu rázem jasné, že tento majestátní déva před ním je onen vládce lesa.

František v jeho společnosti strávil několik dní a dozvěděl se mnoho doposud mu skrytých věcí. Kterak působí přírodní bytosti v přírodě a jak by mohla probíhat spolupráce s člověkem, kdyby ovšem tento jen trochu chtěl. František byl dojat i smutný zároveň. Jakou nádhernou zahradou by mohla být Země, kdyby člověk nezapomněl na tyto bytosti. Když se ovšem předposledního dne František zeptal na otázku, proč právě on, déva odpověděl, že večer se dozví odpověď.

A skutečně! Jakmile se přiblížil soumrak, stanula před Františkem a dévou veliká postava. Veliká byla nejen výškou, kterou převyšovala vládce lesa, ale i důstojností, majestátem, který z ní sálal, a vládce lesa se jí také uctivě poklonil. Františkovi připadala na první pohled i světlejší, zářivější. Bytost měla podobu muže, ale jeho ušlechtilé rysy byly na lidské poměry zvláštní, nicméně rozhodně ne ošklivé. Přes ramena měl tento "muž" přehozen dlouhý plášť světlé barvy, jenž neustále jako by povlával ve větru, který ale zůstával Františkovým smyslům skryt. Pod pláštěm měl oblek, který František nedokázal nějak popsat. Vnímal světlé hnědé a zelené odstíny, tvořící důstojný celek, ale střih rozeznat nedokázal. Kolem čela měla tato bytost čelenku vydávající zlatě zářící světlo.

"Zdravím tě, člověče. Je to již velmi dlouho, kdy jsme zde měli někoho z vás, kdo byl schopen nás vnímat. Já jsem vládce celé této části světadílu a přišel jsem proto, abys pochopil vážnost úkolu, který před sebou máš. Vím, na co se chceš zeptat, a odpovím ti. Jak jsem již naznačil, máš před sebou úkol, pro jehož naplnění o nás musíš znát alespoň to nejdůležitější, to že existujeme a co děláme. Že existujeme, jsi se již přesvědčil dostatečně, že ano?" zeptal se s úsměvem vznešený bytostný.

"Ano, zcela určitě. Rád bych ale věděl, proč mé setkání s vámi muselo mít tak dramatický začátek?" osmělil se František, vzpomínaje na chvíle hrůzy, když jim došlo za letu palivo, a na pilota, který nepřežil.

"Důvodů je mnoho a jsou svázány se všemi zúčastněnými. Ty bys, člověče, asi stěží jen tak odešel do pralesa bez výbavy, jen s nožem.

A přece právě nouze a hrozící smrt byla pro tebe tím jediným otřesem, který mohl ještě vzbudit tvé schopnosti jemného cítění. Odpověď na otázku, proč tomu tak je, hledej ve svých minulých životech, ve kterých jsi svými životními zvyky tuto schopnost hluboce pohřbil. Šancí poznat nás jsi měl již několik, ale neuvědomil sis je, neboť jsi byl příliš zaujat svými hmotnými záležitostmi. Tato byla poslední, a pokud bys ji nedokázal využít, svůj úkol zde na Zemi bys nesplnil.

K tvému společníku, který zahynul při havárii, mohu říci jen tolik, že ani jemu se to nestalo náhodně. Je to výsledek jeho minulých činů, kterými si vytvořil tento osud v tomto životě."

"Počkat, znamená to snad, že existuje převtělování duší? Že lidé nejsou jen toto tělo, ale něco více?" zvolal udivený František. Ani zkušenost s přírodními bytostmi ho nepřipravila na toto, neboť o tom zatím neměl potřebu uvažovat.

"Není mým úkolem vysvětlovat ti tyto věci, ale ano. Nejsi zde poprvé, a dokonce jsme se v jednom z tvých minulých životů již setkali," dodal s úsměvem pán kontinentu. "K tomuto a k ještě mnohem vyššímu vědění se však musíš dopracovat sám. V tom mi není dovoleno ti pomáhat. Musíš svou upřímnou touhou prokázat, že jsi toho hoden.

Nebudu ti ani vysvětlovat úkol, který tě čeká. Je tvůj, a tak je jen na tobě, zda ho rozpoznáš a radostně naplníš svůj osud, nebo zda vůbec nepochopíš, o co jde, a i nadále půjdeš slepě jako doposud. Věz však, že dokud se budeš držet cesty, na kterou právě díky současnému tvému prožívání máš možnost vkročit, pak v nás, v přírodních bytostech, budeš mít přátele, kteří ti pomohou, neboť tvůj úkol se nás týká. Nemáš-li další otázky, tak se vzdálím za svými povinnostmi."

František, neschopen slova, jen zavrtěl hlavou. Otázek by se sice našlo na tisíce, ale právě nyní nedokázal žádnou zformulovat, neboť byl přemožen tím, co se dozvěděl. Existence těchto bytostí byla sama o sobě ohromující, ale přesto to vše postupně dokázal přijmout kupodivu poměrně dobře, ale to, co mu tento veliký vládce naznačil, prostě Františka přemohlo a určitě mu bude nějakou dobu trvat, než si to urovná v hlavě.

Vroucně tedy poděkoval a rozloučil se. Vládce lesa mu ještě poradil, aby se odebral do říše snů, že ráno bude mít myšlenky uspořádanější. A mimochodem, zítra také vyráží na cestu, musí se vrátit do svého světa, aby tam mohl splnit svůj úkol.

Návrat domů

Ráno se probudil osvěžen posilujícím spánkem a nasbíral si nějaké plody k snídani. Vládce lesa zde nebyl, patrně tedy byl ve svém stromu, a tak František pomalu pojídal ovoce a přemýšlel co dál. Včera večer mu bylo sděleno, že dnes odejde, ale kam? Má se jen tak vydat do pralesa a doufat v pomoc?

Když spolkl poslední sousto, povšiml si najednou, že jen kousek od něj sedí na zemi jeden z elfů. Vypadal podobně jako jeho poslední průvodce na cestě sem. Vyšší a na pohled i moudřejší. Takový zřejmě bude spravovat a tedy se i pohybovat na větším území nežli malí elfové. Byl by přísahal, že ještě před chvilkou tam nebyl, ale přesto na pohled působil, že tam je již velice dlouho, a také že by již rád vyrazil. Když elf viděl, že si ho František všiml, přistoupil k němu a sdělil mu, že je jeho průvodcem a že ho zavede na místo, kde jsou lidé.

Naposledy se náš trosečník rozhlédl po palouku, kde se dozvěděl mnoho nového a s obzvláštní vděčností spočinul jeho zrak na mohutném stromu uprostřed. V jednu chvíli zpozoroval, jak se v listoví jako by zjevila moudrá tvář vládce lesa, a dokonce se zdálo, že mu přátelsky pokynula. Škoda, že nemůže poděkovat i bytostnému pánu kontinentu. Včera se jeho setkání s ním seběhlo tak rychle, že mu za vše ani pořádně nepoděkoval, zalitoval upřímně.

Náhle jako by v jeho nitru zazněl vzdálený hlas, jenž laskavě, ale i s určitým požadavkem pravil: "Nejlepším tvým díkem pro mě bude splnění tvého poslání. Pomůže to mnohým z vás lidí, a tím i nám..."

František si přísahal, že neustane, dokud nezjistí, jaké je jeho poslání, a dokud jej nesplní. Otočil se a vydal se za svým průvodcem, který na něj zatím trpělivě čekal na okraji pralesa. Putovali necelý týden a během této cesty je nepotkalo nic zvláštního. František sem tam zahlédl některou přírodní bytost, ale nezdržoval se jejím pozorováním, neboť z elfova chování vycítil spěch. Po sedmi dnech putování dorazili k osadě, kde se s ním elf rozloučil a vrátil se zpět do hloubi pralesa.

Osamělý cestovatel si pozorněji prohlédl osadu před ním. Jednalo se o domorodou vesnici s několika chatrčemi z trávy a hlíny. Chatrče byly postavené do kruhu kolem nějakého velkého ohniště. Kousek za vesnicí pak šuměla řeka. Když si ho obyvatelé všimli, způsobilo to v celé vesnici pozdvižení. Muži, ženy a děti se kolem seběhli, prohlíželi si ho a něco brebentili ve svém jazyce. Po chvíli ho jeden muž gestikulací vybídl, aby ho následoval. Zavedl ho do jedné z chatrčí, jejíž vnitřek působil kupodivu docela útulně, a tam se posadili.

Domorodec se s ním pokoušel prohodit pár slov, ale František neměl ani ponětí, o čem mluví, a tak po chvíli jen mlčky seděli. František se začal cítit poněkud nesvůj, když tak beze slov seděli proti sobě, a nevěděl co dělat. Byl proto vděčný, když mu jedna z žen přinesla v dřevěné misce jakýsi nakysle chutnající, ale osvěžující nápoj a pár kousků nějakého ovoce. Mohl se tak alespoň něčemu věnovat.

Po nějaké době, Františkovi se zdála nekonečná, ale později ji odhadl na dvě až tři hodiny, se ozval ve vesnici jakýsi ruch a za pár minut do chatrče vstoupil běloch oděný v taláru - kněz. Prohodil pár slov s indiánem, sedícím tam s Františkem, a pak se věnoval jemu.

Když zjistil, že je František v nouzi, nabídl mu, že ho sveze člunem po řece dolů do městečka, odkud pak může autobusem do města, z něhož před tak dlouhou dobou vzlétli helikoptérou na cestu, a v němž má tedy svůj hotel.

O pohřešované helikoptéře něco zaslechl, prý bylo vyhlášeno pátrání, ale po pár dnech, kdy nenalezli ani trosky vrtulníku, to záchranáři vzdali a prohlásili je za mrtvé.

Kněz Františkovi pověděl, že svým příchodem zde způsobil velký rozruch, neboť přišel ze směru, kde se nachází území místními domorodci považované za tabu. Podle domorodých povídaček tam sídlil nějaký lesní démon, či snad dokonce bůžek, nebo něco takového. Františkovi se při těchto slovech vybavila přísná a zároveň laskavá a moudrá tvář vládce lesa a pocítil osten lítosti nad tím, za co ho zde měli. Prý démon nebo bůžek! Ucítil touhu jim to všechno říci. Povědět jim čím prošel a jaké pomoci se mu dostalo, povědět jim o kráse, kterou směl vidět, a o moudrosti těchto přírodních bytostí, která řídí celý prales.

Ale v okamžiku, když již otevíral ústa, se zarazil. Jak jim to vlastně chce říci? Jaká slova mohou být dostatečně silná, aby zprostředkovala alespoň část toho, co mohl zažít? Co musí zažít každý, kdo chce opravdu pochopit. Žádná taková slova nenalezl, a proto raději zůstal potichu.

"Nejsi připraven," zněl celou jeho duší chór hlasů, "nemáš oporu, nejprve ji najdi, doplň si vědomosti a jednej teprve potom, až vše, co znáš a ještě poznáš, uzraje. Jedině pak vzejdou plody, které nebudou kyselé a trpké."

František se v rámci možností rozloučil s domorodci a následoval misionáře dolů k řece. Nasedli společně do člunu opatřeného malým přívěsným motorem a kolébavě vypluli vstříc moderní civilizaci. Cestou kněz vyprávěl Františkovi o své snaze přinést slovo Páně i k těmto domorodým kmenům. Dle jeho slov se mu to příliš nedařilo, ale spřátelil se s nimi a choval v sobě naději, že jednou svoji misi splní. Také se Františka vyptával na podrobnosti z havárie, a také na to, jak dokázal přežít sám v pralese.
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře