Struktura našeho vnitřního života má totiž svou pevnou hierarchii, na jejímž základě je možné jasně rozlišovat prvky vyššího a nižšího charakteru. No a podstata celého problému spočívá v tom, že člověk, který není schopen tyto hierarchické stupně rozlišovat podléhá ve své nevědomosti tím nízkým místo toho, aby preferoval pouze to nejvyšší.
Takovým způsobem pak dochází nutně k tomu, že všechno co víme, ba celý náš pohled na svět ovlivňují a určují nižší složky naší osobnosti. V této skutečnosti je třeba hledat příčinu, proč naše civilizace navzdory všem svým poznatkům tlačí vlastní planetu k ekologickému kolapsu a proč sází na současný, trvale neudržitelný způsob života, založený na pokřivených hodnotách.
Buďme ale zcela konkrétní a v tom nejzákladnějším členění si definujme tři nejdůležitější složky naší osobnosti, kterými jsou pud, rozum a cit.
Pud představuje nejnižší hierarchickou strukturu osobnosti člověka, jasně spojenou s tělesností. Pokud bychom měli pouze pudy a řídili bychom se pouze jimi, bez možnosti jejich korigování vyššími hierarchickými strukturami své osobnosti, žili bychom jako zvířata.
Řádově vyšší složkou naší osobnosti je rozum a z něj vyplývající racionalita. Prostřednictvím rozumu se stal člověk vládcem světa a je jím schopen do určité míry korigovat a kultivovat také vlastní tělesnost.
Rozum je hmotného charakteru a proto je předmětem jeho působnosti všechno to, co je hmotného druhu. Obrovský přínos rozumu spočívá tedy v jeho schopnosti ovládání hmotného světa. Zároveň se v tom však skrývá také jeho omezení. Omezení hmotou a hmotnými kategoriemi prostoru a času, přes hranice kterých se rozum nikdy nedostane. Nikdy proto nebude moci vnímat ani pochopit nic, co přesahuje tyto hranice.
Třetí a nejvyšší složkou lidské osobnosti je cit. Pokud jsme před tím mluvili o rozumu, jehož doménou je hmota, protože on sám je hmotný, při citu je to úplně jinak. Prostřednictvím citu jsme schopni vyciťovat a vnímat úplně jiné dimenze.
Náš cit je totiž projevem vyšší reality Ducha, nacházející se nad hmotou. Prostřednictvím svého citu jsme schopni vnímat a vytušit duchovní rozměr bytí, jehož základní charakteristikou je princip obecného dobra. Princip všeobsáhlého dobra, které v sobě nese všechny vysoké a ušlechtilé ctnosti pravého lidství, jako je například smysl pro spravedlnost, čest, ušlechtilost a jiné, podobné vlastnosti. Cit člověka je tedy velmi úzce propojen s naší nejvyšší podstatou, představující základní element samotné lidskosti - s duchem.
Lidský duch, pocházející z úrovní nadhmotných, z úrovní všeobsáhlého dobra a projevující se citem nás nemůže na základě povahy svého vlastního původu nikdy nabádat k ničemu jinému, než dobru, spravedlnosti, ušlechtilosti, atd. Cit v člověk zůstává tedy vždy a v každé situaci čistý. A to i u toho nejhoršího jedince.
Je to poklad, který nemůžeme nikdy znehodnotit a který bude každého z nás vždy nabádat pouze k dobru a ušlechtilosti. Kdo je proto schopen naslouchat podnětům svého citu a řídit se jimi, kráčí svým životem správně tak, jako lidská bytost jít má. Jedině za takové situace je pak také schopen využívat všech svých nabytých rozumových poznatků správným způsobem, ku prospěchu sebe, jiných, i celé naší planety.
Někdo by však mohl položit otázku: jak je pak ale možné, že člověk cítí někdy závist, nebo nenávist? Neprotiřečí to snad tvrzení, že vše, co pochází z citu je pouze dobré?
Chyba porozumění se skrývá v neznalosti. Žádný člověk totiž nemůže cítit nikdy nic jiného, než to, co koresponduje s dobrem. Pokud ale mluvíme o závisti, nenávisti, či jiných negativech, tak tyto člověk pociťuje! Člověk pociťuje nenávist, pociťuje závist, atd. To znamená, že nejde o cit, ale o pocit! A pocity v nás vznikají prostřednictvím součinnosti pudu a rozumu.
Směs pudu a rozumu tedy vytváří pocit. Velmi snadno je to pochopitelné například při tělesné náruživosti, kdy jsou pudy částečně usměrňované rozumem. No a za součinnosti pudu a rozumu vznikají i všechny ostatní pocity. Ať už ty negativní, jako je závist, nenávist, atd., Nebo také ty pozitivní.
Pocity tedy stojí hierarchicky výše než pudy a rozum, avšak níže než cit. A právě pro velké množství negativních a nízkých pocitů, které v sobě chováme nám náš pocitový život znemožňuje vnímání čistého citu. V nevědomosti se řídíme svými pocity, považujíc je mylně za to nejvyšší. Za jakýsi vlastní vnitřní hlas.
Když se pak dříve nebo později popálíme, co je nezbytné, protože jsme se řídili nižšími složkami naší osobnosti, často zanevřeme na svůj vnitřní hlas a přijmeme rozhodnutí, že se podle něj již více řídit nebudeme. Že se raději budeme řídit pouze rozumem.
Netušíme však, že právě rozum byl spolupůsobícím činitelem při pocitu, který nás zklamal a že svým příklonem k čistému rozumu se v podstatě stále přikláníme k nižším strukturám vlastní osobnosti, které nemají nadhled nad hmotou. Jejich možnosti rozhledu jsou proto omezené a musí nás nutně dříve, nebo později přivést ke zklamáním a neštěstím. Neboť žel rozum, navzdory svým vynikajícím schopnostem v hranicích hmoty nemá potřebný nadhled a proto je schopen vidět pouze krátkodobý prospěch.
Naším skutečným vnitřním hlasem je pouze cit a jeho podněty. Pokud tedy nechceme trvale upadat do problémů a neštěstí, měli bychom se naučit jej vnímat a řídit se jím. A o tom, jak se to dá, si povíme v dalším článku.
kusvetlu.blog.cz/... v spolupráci s M.Š