Příroda - svět, o kterém mnoho nevíme 10

9. září 2016 | 17.04 |

pp4Jestliže jsme v předchozích kapitolách hovořili zejména o světě zvířat žijících ve volné přírodě, pak si nyní musíme přiblížit k úplnému pochopení zvířecího světa ještě i celou jednu další zcela nezanedbatelnou část tohoto světa. Touto oblastí je svět těch zvířat, která můžeme nazvat zvířaty domácími, či ještě lépe zvířaty člověkem ochočenými pro společné soužití na Zemi. Pozornější čtenáři již dopředu budou jistě tušit, že spolupráce domácích zvířat s bytostnými vůdci bude se ve vícero směrech lišit od spolupráce zvířat žijících ve volné přírodě. Toto tušení je také možné nazvat tušením správným, neboť v případě domácích zvířat spoluúčinkují dva úplně zásadní vlivy měnící druh spolupráce těchto zvířat s bytostnými služebníky.

Prvním je vliv duchovního vyzařování člověka na bytostnou podstatu zvířete. Duchovní vyzařování člověka, které je ve své čisté základní podobě vždy silnější než vyzařování bytostných služebníků. Lze říci, že na zvířata, která získala důvěru k člověku na základě svých zkušeností, působí toto čisté duchovní vyzařování člověka až magneticky přitažlivě. Je možné zde přidat, že toto magnetické vyzařování může se projevit jako nečekaně přitažlivé ve svém vlivu i na jinak úplně volně nebo také "divoce" žijící zvířata.

Zde je ale zcela zásadní podmínka. Vícekráte jsme zde zmínili čisté duchovní vyzařování. Nyní si to zopakujme, avšak dejme ještě větší důraz na slůvko čisté. Ono je zlomovým momentem v odpovědi na to, proč tak málo lidí, a ještě jen velmi zřídka kdy, smí prožít v dnešní době něco takového, jako je důvěra ze strany nějakého volně žijícího zvířete, které překvapivě v nějaký okamžik nalezne cestu k člověku.

V takové chvíli zde hraje roli až příliš mnoho okolností na to, aby se mohlo něco takového odehrát. Za prvé musí být takový člověk zcela vnitřně klidným, musí také ve svých myšlenkách vysílat čistou důvěru ke zvířeti. Jakékoliv prudké citové a myšlenkové změny mohou zde mít zcela zásadní vliv na zdárné přiblížení se ke zvířeti. Ale i přesto, že dejme tomu je ze strany člověka splněno vše shora uvedené, tedy on sám je duchovně čistým, je naladěným do klidného, mírného citového a myšlenkového vyzařování, což samo o sobě se jeví již dopředu při znalosti dnešního stavu lidstva téměř vyloučeným, ale připusťme, že dotyčný člověk vše toto splňuje, přes všechno toto může zcela přirozeně nastat stav, že zvíře se k člověku nepřiblíží, ale naopak polekaně odběhne.

Je právě ještě příliš mnoho vlivů, které vstupují do úspěšného sblížení se zvířetem. Zvířata v přírodě jsou trvale vedena bytostnými vůdci a rádci k udržování stálé ostražitosti a plachosti. To proto, že nebdělost v tomto směru se ve zvířecím světě platí draze, ukončením života. Tak může se stát, že zvíře, které vidíme v lese na louce před sebou, je zvýšeně ostražité a plaché právě na základě čerstvého prožití, kdy mu přímo hrozilo nějaké nebezpečí.

Zvíře je v tomto případě rozrušeno natolik, že se jej za krátkou chvíli setkání podaří jen stěží uklidnit tak, aby si získalo k člověku důvěru. Jindy může zde hrát roli pach jiného zvířete, kupříkladu psa, který je s člověkem spojen, ačkoliv přímo na místě se pes vůbec nenachází. Ulpívající pach na šatech či pokožce člověka je pro smyslové vnímání zvířete natolik silným, že vůbec není schopno jej ve své nedůvěře překonat. Často také ale postačuje jen lehký zákmit myšlenkového rozptýlení u člověka a zvíře zahlédne pohyb vzniklý v myšlenkových formách okolo člověka, byť kupříkladu tento pohyb vnímá jako proměnu mlhoviny, obklopující postavu člověka. To vše postačuje na to, aby se mnohý pokus o sblížení se zvířetem skončil nezdarem.

V případě jakéhokoliv zkoušení o sblížení se se zvířaty dravými lze dopředu jednoznačně s plnou vážností upozornit, že takovým jednáním se člověk vystavuje vždy ohrožení svého života či životů všech zúčastněných.

Jakkoliv duchovní vyzařování člověka působí vždy na všechna zvířata jako silnější a tím nepřemožitelnější, vše to, co jsme psali jako podmínku čistého vyzařování, platí ve vztahu k dravcům mnohonásobně zostřeněji. Jakákoliv nečistota, ať již citová či myšlenková, jakýkoliv nečekaný pohyb v myšlenkovém světě okolo člověka může být podmětem k nenadálému zaútočení zvířete.

Kromě toho existuje na tisíce důvodů, proč je lepší se dravým zvířatům ve volné přírodě vyhýbat a setkání "tváří v tvář" s těmito nevyhledávat. Zranění, tělesné či pocitové podráždění zvířete, tedy účinkující hlad, zima, horko, rozespalost, to vše a ještě mnoho jiných důvodů může způsobit, že přes všechna splnění bezvadného stavu ze strany člověka povede ve výsledku při setkání s takto rozrušeným zvířetem k možnému dramatickému či dokonce tragickému konci.

Takovéto setkání bylo by možné jedině tehdy, pokud by měl člověk mnohokráte ověřeno, že je vlastníkem schopnosti vnímat a rozmlouvat přímo s bytostnými služebníky, působícími v přírodním světě. Teprve tehdy, pokud by ze strany bytostného, který by byl dlouhodobým rádcem zraněného dravého zvířete, platilo zajištění možnosti setkání se se zvířetem, teprve v tu chvíli bylo by možné za podmínek úplného splnění čistého a klidného naladění ze strany člověka uskutečnit setkání v těsné blízkosti s daným dravým zvířetem. Protože něco takového je pro většinu dnešních lidí zcela vzdálené, je možné zde ještě jednou říci, aby se nikdo ze čtenářů o nic takového svévolně nepokoušel. Nebezpečí, které je v tomto obsaženo, je nesmírně velké. Samozřejmě zde platí ještě jedno zásadní upozornění. A to upozornění toho druhu, že stav mateřství u všech zvířecích matek spolu s ostražitostí a plachostí současně probouzí zcela překvapivou bojovnou a obětavou obranyschopnost v okamžiku, kdy zvířecí matka vycítí jakékoliv sebemenší ohrožení pro své potomstvo.

Tu pak i ta jinak nejmírnější zvířata, jaká známe, jsou-li zaskočena či vyrušena člověkem a cítí-li se zatlačena do úzkých, zcela nečekaně zaútočí. Proto je vždy lepší ve volné přírodě se pohybovat obezřetně a ve vnitřním naladění tak, aby k takovému setkání oboustranně nepříjemnému nedošlo. Bytostní služebníci, kteří vědí bezpečně o pohybu člověka přírodou, neboť právě i oni smějí zřetelně vnímat duchovní stav a naladění člověka, tito bytostní služebníci zařídí většinou dopředu pohyb zvířat tak, aby se s člověkem pokud možno nesetkala.

Nyní ale zpět k tématu. Dotkli jsme se prvního důvodu, který ovlivňuje způsob jednání zvířat, která nazýváme domácími či ochočenými. Tímto důvodem je duchovní vyzařování člověka, které udržuje určitý vliv člověka nad zvířaty, která se dlouhodobě vydala na cestu společného působení s člověkem na Zemi.

Druhým důvodem, který ovlivňuje způsob jednání domácích zvířat, a tím také ovlivňuje vztah k bytostným služebníkům v přírodě, je dlouhodobé omezení schopností souvisejících s pohybem ve volné přírodě.

Jinými slovy, dlouhodobé zabezpečování potravy a ochrany ze strany člověka vedlo postupně k ochabnutí určitých schopností u dlouhodobě se rodících zvířat v blízkosti člověka.

Na jedné straně nacházíme tak u domácích zvířat důvěřivost a téměř úplnou poddajnost vůči člověku, kdy tato důvěřivost a poddajnost mohou vyrůst až ve stav milující oddanosti, na straně druhé máme zde určitou ochablost schopností tolik potřebných pro opětný plnocenný svobodný pohyb v přírodě.

Jinými slovy můžeme zde říci, že domácí zvířata vyměnila postupně, v řádu desetitisíciletého vývoje soužití s člověkem, právě člověka za svého vůdce namísto původních vůdců bytostných. Je dokonce možné říci, že největší část domácích zvířat již ztratila postupně schopnost zřetelně naslouchat radám bytostných služebníků, a také je přímo nevnímají ve své blízkosti s výjimkou situací, kdy se jedná o velmi vážné ohrožení života. Tu pak bytostní vůdci hlasitě volají pronikavě svým varujícím hlasem či svými gesty až do vědomí u jinak povětšinou nevnímavých domácích zvířat, a tím se je snaží ochránit před přírodním nebezpečím či také nebezpečím přicházejícím ze strany člověka.

Více než devadesát zvířat ze sta toto volání bytostných služebníků a vůdců jsou nakonec přece schopna zachytit a uposlechnout je. Platí zde jedno pravidlo - čím blíže a dlouhodoběji žije zvíře v bezprostřední blízkosti lidí, tím více je jeho schopnost vnímání bytostného světa přehlušena duchovním vyzařováním a myšlenkovými proudy ze strany lidí. Je tedy srozumitelné, že zvířata trávící větší část roku na pastvinách vidí a vnímají bytostné vůdce více méně zřetelně, a také jsou schopna jejich rad poslechnout v případě potřeby snáze než domácí miláček, ať již pes či kočka, trávící svůj život v jedné domácnosti s lidmi.

Nádherným příkladem možné vyváženosti mezi těmito oběma světy zde může být to, když pastevecký pes, starající se o stádo ovcí, pracuje ochotně pro svého pána, jestliže tento je v jeho blízkosti, současně však zcela přirozeně vede stádo dle rad bytostného vůdce ve chvílích, kdy je mu ze strany člověka dána volnost v zaopatření stáda. Opakem toho je ale případ, kdy pes, domácí mazlíček, je vyveden občasně do volné přírody. Jeho pohyb a jednání v přírodě je často v hrubém protikladu celého rytmu daného místa a jeho jednání je bytostnými služebníky daného místa v přírodě nahlíženo jako rušící a způsobující zmatek úplně stejně, jako je tomu v případě největší části lidí při jejich pohybu v přírodě.

Takové zvíře, jakkoliv jeho podstata je bytostného druhu, je díky úpadku jeho duševně bytostných schopností zcela rušivým a bytostnými služebníky daného místa je na něho pohlíženo z části se zklamáním, z části s opovržením, neboť možnost jakékoliv komunikace je pro ně v případě takového zvířete již zcela vyloučena.

Zvíře, které ovlivněním ze strany lidí ztratilo schopnost vnímání bytostných hlasů a gest, pohybuje se v přírodě na rovině bytostného světa podobno hluchému a slepému tvoru. Jakkoliv vnímá svými smysly svět okolo sebe a pohybuje se v něm, svoji sounáležitost se světem bytostných služebníků má takové zvíře v sobě téměř zasypanou. Pak se stává, že zmínění domácí mazlíčci nejsou již ani schopni vnímat hrozící nebezpečí, na které je upozorňují bytostní služebníci, a stanou se nezřídka oběťmi přírodních neštěstí spolu se svými majiteli.

Ovšem něco jiného, o mnoho hodnotnějšího je však to, když zvíře navzdory varování ze strany bytostných služebníků, které vnímá, zůstane v místě ohrožení se svým pánem právě proto, že v milující oddanosti se tohoto snaží zachránit svým působením, kdy dává najevo štěkotem, kňučením nebo i násilným taháním, že je člověku potřebné opustit dané místo. Takových případů je známo na tisíce, mnoho z nich bylo i sepsáno do knih, mnohé příběhy byly dokonce zfilmovány. Není třeba se jimi zabývat, neboť živější čtenáři sami si najdou díky novému poznání souvislostí odpovědi na své otázky.

Nyní se dotkneme, byť jen krátce, jedné věci. Je to pobyt původně volně žijících zvířat v zajetí. Snad každý z nás již měl příležitost navštívit zoologickou zahradu nebo alespoň nějaké prostory, kde bylo možné pozorovat chovaná zvířata zvyklá na volnou přírodu.

Jak je to v případě těchto zvířat s bytostnými služebníky a rádci? Lze zde říci, že právě v této záležitosti chybí člověku ono důležité vědění pro to, aby mohl udělat výrazný posun vpřed. Proto, aby mohlo být zvíře jinak žijící ve volnosti na druhém konci světa přivezeno do zoologické zahrady, za účelem jeho chování zde, je potřebné, kromě vytvoření co nejlepších vnějších podmínek, učinit ještě jeden krok: tento úmysl přemístění zvířete zcela sladit s podmínkami světa bytostných služebníků. Bytostný vůdce nebo rádce, který se staral o dané zvíře ve volné přírodě, potřebuje, aby jeho zkušenosti se zvířetem pro jeho co nejideálnější zaopatření mohly být předány bytostným služebníkům působícím v novém místě života zvířete. Toto lze učinit vždy jen v určitý čas vhodného vyzařování hvězd, kdy bytostní služebníci mohou se více uvolnit z místa svého trvalého působiště.

V tento čas je možné uskutečnit to, že spolu se zvířetem je na rovině bytostných služebníků předáváno poznání potřeb zvířete tak, že nakonec alespoň větší část těchto informací smí se dostat k bytostnému služebníku, který působí na místě nového pohybu zvířete. Jestliže se toto podaří, pak si zvíře velmi rychle zvykne na nové prostředí, neboť je bytostným služebníkem oslovováno jménem, které zná, a které je mu tedy vlastní a je svázáno s původní dominací. Takové zvíře bude velmi brzy čilé a rychle si také přivykne na nové podmínky, neboť bytostný vůdce působící v místě bude mít pro jeho obstarávání všechno potřebné poznání. Pokud však není umožněno, aby se tento děj uskutečnil, jsou pak taková zvířata apatická, lhostejná, nemají chuť k jídlu a velmi často onemocní a zemřou.

To vše za účasti zoufalého prožívání místního bytostného vůdce, který často navzdory svým zkušenostem a schopnostem nedokáže vyděšené zvíře oslovit, aby jej přivedl k uklidnění a aby mu pomohl způsobem, který bude skutečně účinný a povede k rychlému zdomácnění zvířete v novém prostředí.

O vztahu lidí, kteří se o zvířata starají, a také o vnějším prostředí, které by mělo být vždy co nejklidnější, nejideálnější, zde již není třeba hovořit. Že by mělo být vše co nejpečlivěji a co nejšetrněji zaopatřováno, je srozumitelné pro každého čtenáře. Jedině tak bude danému zvířeti umožněno alespoň zčásti prožít život bez utrpení a vnitřního strádání.

Smyslem všech zoologických zahrad by mělo být na prvním místě ne ideální pohostinství pro návštěvníky - lidi, ale ideální prostředí pro zvířecí obyvatele. To se však podaří jen tehdy, pokud si lidé starající se o zvířata osvojí nejen čistý a vroucí vztah k ošetřovaným zvířatům, nýbrž pokud se tito ošetřovatelé naučí také naslouchat radám bytostných služebníků, kteří se nacházejí v místě za účelem péče o zde pobývající zvířata. To však není dnes zdaleka samozřejmostí, ba lze říci, že se tak téměř vůbec neděje.

Na světě je celá řada zoologických zahrad, v nichž se sice zvířata nachází v bezvadném vnějším prostředí, avšak není zde k nalezení žádných bytostných služebníků, kteří by s pochopením a radostí přijali cizokrajná, pro ně neznámá zvířata do své péče. Takové zahrady nebudou nikdy vytvářet dobré podmínky pro zvířata a rostliny, jakkoliv navenek budou působit na návštěvníky nádherně a vědecky odborně.

Ve všem, co člověk na Zemi koná v souvislosti s přírodou, měl by se naučit hledat nejprve souznění s bytostnými služebníky, nacházejícími se všude okolo nás. Teprve pak stane se působení člověka přirozeným, v souladu s okolním děním v přírodě a vesmíru pulsujícím jednáním, které bude nést jako ovoce jen nádherné výsledky požehnání dlouhodobého druhu.

Jedině v tomto souznění se světem bytostných služebníků, ať již obrovitých a velkých vládců či těch nejmenších, nejtišších služebníků, jedině v tomto souznění skrývá se nalezení moudrosti pro člověka, pro jeho následné působení na Zemi. Bez tohoto souznění nebude moci člověk jít dále. Boží Vůle stanovila působení člověka na Zemi zřetelné hranice. K těmto hranicím jsme se my lidé právě přiblížili a je nám dáno najevo celým bytostným světem, že dále nebudeme puštěni. Celý svět přírody hovoří k člověku stále zřetelnější řečí. Buď přijde změna, nebo zánik! Člověče, volba je jen na tobě, v rámci tvého svobodného rozhodnutí!

Je tedy zcela na nás lidech, zda dokážeme v sobě prožít proměnu, která povede k probuzení schopností, jež doposud byly přehlušovány domněním o vlastní rozumové velikosti, té bláhové velikosti, která se nakonec ukáže jako ta nejhorší hora znesvobozující sebestřednosti, navršená na duchovním nitru člověka, na skutečném východisku jeho bytí.

Kéž se jen duchovně, v citu, probudí nyní co nejvíce lidí!

Přinese to rozkvět, mír a spolupráci, jaké zde na Zemi již dlouho nebyly.
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře