Příroda - svět, o kterém mnoho nevíme 4

28. červenec 2016 | 18.03 |

mSvět přírody obsahuje nespočítatelné množstvím forem. Forem, nesoucích tvary od nejjednoduššího až po ty nejrozmanitější, nejsložitější, které však přes svoji složitost vždy znovu a znovu člověka překvapují svojí přímočarou důmyslností a účelností ve svém základě.

Celý proces vývoje tvarů a forem na rovině zdejší hrubé hmotnosti byl přes svoji neopakovatelnou cestu, jež se odráží v celém vývoji forem hmoty vesmíru i formy vlastního života na planetě Zemi jen projevem dokonale splněného úkolu, jenž byl zadán bytostným služebníkům k přípravě půdy v Pozdějším Stvoření, aby do takto nádherného, ba přímo mistrovsky připraveného dočasného domova mohl vstoupit lidský duch za účelem získávání si zralosti v nutných tisícerých prožíváních v jednotlivých úrovních hmoty.

Veškerý proces vývoje tvarů a druhů, ať již sebe nevědomých či sebevědomých forem, ve hmotnostech byl procesem, jenž měl již od samého začátku přesně stanovený základní vrchol - cíl. Tímto vrcholem - cílem bylo vstoupení lidského ducha do pro něj připravené tělesné schránky zde ve hmotnostech. K dosažení tohoto cíle se ve skutečnosti z milostivého pokynu Boha Otce, umožňujícího na přání duchovních v Prastvoření výstavbu Pozdějšího Stvoření, vyformovaly všechny části úrovní, počínaje úrovní bytostnou, přes jemnohmotnost až k samému nejvzdálenějšímu místu hrubohmotnosti, na níž teprve dokáže se lidský duch rozvíjet díky prožívání zpětného účinkování svých vlastních rozhodnutí.

Zde je ještě potřebné dodat, že celé Pozdější Stvoření s výjimkou úrovně bytostné, která se nachází na samém vrcholu Pozdějšího Stvoření, je část celého velikého díla Stvoření, která nemá v sobě vlastní život, nýbrž je částí, jež je pouze oživenou. To znamená, že vlastní pralátka jednotlivých úrovní hmotností je sama o sobě zachvívající se na stupni, jenž můžeme poznávat jako základní, neživotný stupeň, jenž je jen teprve připraven ke zpracování, avšak sám o sobě nemá v sobě sílu k samostatnému životu.

To tedy znamená, že veškerá hmota Pozdějšího Stvoření je vždy jen oživenou látkou, a to oživenou prostřednictvím magnetismu, díky vyzařování bytostného druhu, anebo v případě člověka oživení probíhá díky magnetismu vyzařování duchovního druhu.

Výchozí pralátku hmotností můžeme nazvat látkou částic, které teprve pod impulsem tvůrčího působení bytostných služebníků dostávají sílu k přijímání forem a tvarů. Ano, je to právě ono následné pulsování a zahřívání pasivního druhu, které vytrhává z přechodového klidu aktivní částice, které se nejprve vyčerpaly při vytváření základního vlnění, jež na samém začátku předcházelo vzniku prostoru a času v Pozdějším Stvoření.

Spolu s pasivními částicemi a s jejich zářením přichází nová energie světla, tepla a pohybu a tím také konečně možnost navazování prvotních forem z bytostného druhu, které začínají svým zakotvováním přivádět život do jednotlivých úrovní za podmínek, které jsou vždy dány stupněm hutnosti, ochlazením dané výchozí látky v každé úrovni.



Jestliže se tedy na chvíli vrátíme ke vzniku zdejšího vesmíru, ke vzniku Sluneční soustavy a samotné planety Země, pak musíme vždy vidět, že hmotnému vývoji těchto těles a jejich vztahů mezi sebou (kupříkladu Slunce, Země, Měsíc) předcházelo zadání, v němž se zachvíval příkaz Boží Vůle pro bytostné služebníky. "Vytvořte místo dočasného domova ve hrubých hmotnostech pro lidského ducha!"

Avšak zde pozor! Právě k odstranění pyšné sebestřednosti pozemských lidí, která vždy hrozí ve chvíli, kdy se pozemský člověk dozví o tom, že jeho místo zde ve hmotnostech bylo opravdu dílem na příkaz Boží Vůle, k odstranění této neopodstatněné představy, že snad Bůh sám stará se hlavně o tuto malou Zemi a život na ní probíhající, uveďme jen jako krátký výhled, že takových vesmírů, jako je ten, v němž se nacházíme, nachází se v Pozdějším Stvoření ještě vícero, aniž by jen jeden z nich byl z pohledu Boha či Jeho služebníků považován za výjimečnější než ostatní.

Kromě mnoha dalšího může zde také čtenář nahlédnout alespoň částečně na zcela nový obzor rozsahu díla Stvoření, jež vzniklo na pokyn Tvůrce, Svatého Boha. A je ještě nutno dodat jedno důležité upozornění: a to, že se zde v případě těchto vesmírů bavíme o světových částech, které se týkají té nejhrubší části hmoty, která v poměru již jen k ostatním úrovním Pozdějšího Stvoření jeví se současně jako úroveň rozlohou nejmenší, nejslabší a druhově nejchudší. Jestliže si tedy chce na chvilku čtenář představit rozsah díla Stvoření a vezme si za základ svého uvažování pohled na noční oblohu se všemi hvězdami, a tento ohromný prostor si obrazně představí jako jednu z vícera stejných částí hrubé hmotnosti, která je nejméně zastoupená v Pozdějším Stvoření, tom Stvoření, které je opět jen určitým dodatečným nevelkým přívěskem vlastního díla Prvotního Stvoření, tu nemůže přijít nic jiného, než že se takovému člověku roztočí hlava, že mu bude hrozit ztráta vědomí.

A i tak přitom všem lze říci, že i ty nejodvážnější představy pozemského člověka, představy co do rozsahu a zejména velikosti a nádhery celého díla Stvoření, budou vždy jen omezenými a zkreslenými, protože pozemský rozum, ale také ani vlastní duchovní vědomí člověka nejsou schopnými pojmout do sebe velikost, která mnohonásobně přesahuje naše chápání proto, že lidský duch je právě svým druhem duchovním dítětem Stvoření. Jak zahanbující a pitoreskní budou se pak také člověku jevit všechny povrchní, ba přímo hloupé představy povýšených pozemských lidí, kteří snaží se nahlížet na vše okolo sebe, Stvořitele přitom nevyjímaje, jako na směšnou zúženinu, stojící proti skutečné, ohromující velikosti. Mnozí věřící lidé mají před svýma očima, přes svoje nejlepší chtění, právě onen pitoreskní zúžený obraz Stvoření. Zúženinu, v níž hlavní roli hrají samozřejmě oni sami!

V očích těchto lidí, jakkoliv o sobě tvrdí, že jsou oddanými věřícími, že jsou Božími služebníky, není nic jiného než snaha vytvořit si ze Stvořitele svého pomocníka, jenž nezřídka je v jejich představách považován za člověku rovnocenného, jen o určitý stupeň - o pomyslnou duchovní generaci staršího, silnějšího, zralejšího. Přitom však každý, kdo jednou vážně přemýšlel o sobě, o svých schopnostech, a následně pohlédl vzhůru k obloze se svítícími hvězdami, musí nutně v sobě vyciťovat, jaký rozdíl jinorodosti panuje mezi člověkem a Tvůrcem. Je to nesrovnatelné a neexistuje ani správný pojem, jenž by vystihoval pravou podstatu, který by správně vystihoval přenádherný princip dokonalé Vůle, jež je vlastní věčně Božskému, bezbytostnému Východisku všeho Života.

Vraťme se ale zpět do hmotnosti a jejích světů! Síly, které proudí a pulsují již jen zde ve hmotnostech, mnohonásobně převyšují schopnosti člověka! A tyto síly jsou přitom pouze nižšího bytostného druhu, toho druhu bytostného, které slouží bytostným vládcům - služebníkům Boží Vůle, sloužícím na vrcholu Pozdějšího Stvoření.

Samozřejmě, že také i lidský duch smí vládnout nesmírnými silami, které zejména zde na Zemi nebyly doposud ještě nikdy rozvinuty k rozsahu, jenž mu umožňuje právě jeho duchovní původ. Člověk pochází svým nitrem ze spodních úrovní duchovní části Prvotního Stvoření, ze zahrad bájného zaslíbeného Ráje, a také jeho vnitřní síly pocházejí z těchto úrovní.

Rozvinutí sil lidského ducha však je možné vždy jen a jedině v úplném souladu s principy Zákonů, nesoucích v sobě Vůli Stvořitele. Nikdy nevytvoří člověk nic, co by se vymykalo těmto zákonitostem! Jakkoliv by se o to chtěl pokoušet, vždy, a to již i jen ve svém myšlení, musí se opírat o principy působící ve Stvoření, jehož je součástí. Člověk nedokáže myslet ani jinak než v rámci zákonitostí Stvoření. Není mu možno, aby mohl vystoupit z rámce Stvoření, byť i jen ve svých myšlenkách. Jakkoliv bude cokoliv formovat ve svých myšlenkách, vždy bude brát za základ to, co již existuje v rámci Stvoření! Ve svém nejvyšším úsilí i v těch nejfantastičtějších a nejzvláštnějších úvahách bude moci jen znovu a znovu čerpat z již hotových jednotlivostí či celků ve Stvoření již existujících, zformovaných bytostným či duchovním druhem. To jest odevždy dáno lidskému duchu tím, že jako tvor - dítě Stvoření zrodil se z principů tohoto Stvoření a nemůže z nich nikdy vystoupit, neboť by to znamenalo vždy jistou ztrátu jeho vědomí, a to i tehdy, když by se i jen přibližoval k překročení hranicím vymezeným jeho lidsky duchovnímu druhu.

To vše však neznamená žádné znesvobození, neznamená to žádné omezení, neboť v rámci Stvoření je lidskému duchu poskytnuto tak mnoho, nesmírně mnoho, co ani netuší. Spolu s rozvinutím sil v něm dřímajících je mu v rámci zaslíbení věčnosti trvání umožněno působit tak, jak si to současný člověk, svázaný rozumovostí svého strnulého uvažování, dokáže ještě jen stěží představit.

V souladu s pravěčnými zákonitými principy, účinkujícími ve Stvoření, s principy, jež jsou do Stvoření trvale přinášejícími dokonalou Vůli Tvůrce, v souznění s těmito principy může lidský duch dosáhnout rozmachu svých sil v takovém obsahu, o jakém se mu dnes ještě ani nesní. Čisté a spravedlivé působení, respektující Vůli Boží ve Stvoření, dává člověku prostor k tvoření a udržování v rámci díla Stvoření, které v tomto směru nemá hranic, nemá nikdy konce. Celé Stvoření smí se tak rozvíjet doslovně do nekonečna. Co to však znamená, to si pozemský člověk opět nedokáže správně představit, neboť jeho mozek uvažuje a pracuje v rámci prostoru a času této nejhrubší hmotné části Pozdějšího Stvoření. Duch člověka však smí v nitru alespoň tušit správný obsah pojmů nekonečnosti a trvalého působení v záchvěvech, které přinášejí nám světlo a radost, mír, harmonii a štěstí. Každý člověk přirozeně touží sám svým duchovním nitrem po nekonečnosti svého bytí, touží přece po nesmrtelnosti, která je spojená s možností věčného trvání v duchovních světech Stvoření.

A právě za tímto účelem, aby lidský duch směl v sobě správně rozvinout duchovní síly, svůj niterný cit pro získání si věčného duchovního života v Ráji, k trvalému spolupůsobení ve Stvoření s ostatními druhy, za tímto cílem bylo vytvořeno a zformováno celé Pozdější Stvoření bytostnými služebníky, kteří v radostné a naplňující tvořivosti, současně v přísném respektování zákonitostí Stvoření, přivedli ke konkrétnímu projevu milostiplný pokyn Stvořitele.

Lidský duch - jeho zárodečná jiskra, toužící po vědomém bytí, směla se na počátku své cesty snést do mlhovin zformované jemnohmotnosti za účelem počátku svého zrání. Na své cestě vývoje dospěla nakonec i na hranici, kdy další postup vpřed byl podmíněn inkarnováním se do hrubohmotného pozemského těla. Toho těla, ke kterému musely nejprve bytostné síly přivést k životu na Zemi celé mezistupně jednotlivých živých organismů, jež postupně doslovně zaplavily Zemi v podobě nejrozmanitějších zvířecích druhů. A na vrcholu tohoto vývojového - evolučního stromu stojí dnes pozemský člověk jakožto bytost, pro jejíž přítomnost bylo vše skutečně pečlivě a moudře již od samého začátku Pozdějšího Stvoření chystáno.

Oproti vědeckému výkladu evoluce je tak zde jeden zásadní rozdíl poznání vývoje hmoty a života na ní. Tento vývoj, doplněný o vědění o díle Stvoření, ukazuje, jak život ve hmotnostech postupoval vpřed ve svém vývoji zcela cíleně v rámci moudrého vývoje, nikoliv tedy jako následek náhodného evolučního dění v druhových formách, jak se to snaží křečovitě obhajovat věda, dnes ještě svéhlavě popírající cokoliv existujícího nad zdejší hmotou.

Jaká zmatenost z tohoto pohledu vědy přitom vzniká, můžeme přitom pozorovat všude okolo sebe. Výklad omezené materiální evoluce přináší jen bezcílnost a nesmyslné počínání celé lidské společnosti. Na rozdíl od všeho ostatního života v přírodě na Zemi, dnešní člověk postupuje vstříc budoucí době bez vážného smysluplného cíle. Je doslovně hnán jen tlakem pohybu ve vesmíru bez vážného hledání smysluplnosti svého bytí. Tuto svoji myšlenkovou zmatenost snaží se pak také ke své omluvě vtisknout nazpět i do minulosti ve vývoji všech druhů života na Zemi, ba dokonce i celému vzniku zdejšího vesmíru. Podle vědeckého, racionálně materiálního člověka vzniklo vše bezcílně, náhodně. Co k tomu dodat? Snad jen to, že mnohé události, blížící se tentokráte v silných proudech k Zemi, události, mající svůj původ v moudrém vývoji celkového díla Stvoření, probudí ještě ty mnohé, kteří zatím jen duchovně dřímou, aniž by zcela propadli těžkému spánku, z nějž je nepůjde již probudit.

Vše, co se děje okolo nás, má svůj původ výše nad vlastní hmotností, jakkoliv se to jeví, že tomu tak není a že něco takového je pro život ve hmotě zbytečným.

Skutečností však je, že hmota sama o sobě je jen záhal bez života, je neživou látkou, která vždy musí být magnetickým zářením oživena, jinak by se ve svých formách rozpadla na prvotní částice pralátky, která nemá v sobě ani čas ani prostor ve smyslu toho, jak jej poznáváme my zde. Bez oživení by nemohly nikdy z této pralátky, znající jen beztvaré vlnění, vzniknout žádné formy. Zůstala by tedy jen bezobsažným vlněním, které v poměru k životu, jak jej poznáváme, jevilo by se jako plochá hladina bez forem života.

Avšak poté, co vstoupily pod impulsem bytostných sil do této podoby látkového základu hmotností pasivní částice se svým zářením, došlo k plnocennému oživení, k oplodnění prvotním životem, jenž vytvořil pohyb a teplo. Tento pohyb a toto teplo současně vyvolaly magnetické záření, k němuž se mohlo následně postupně připojovat stále více energie v nejrozličnějších formách a tvarech.

Zmíněnou pralátkou nejsou zde myšleny prapůvodní částice hmoty, jaké jsou známé z vědeckých výzkumů, nýbrž tyto částice jsou již oživenými, majícími v sobě magnetismus.

Vznik prvotních částic hmoty zdejšího vesmíru je přitom již výsledkem určitého přelévání a ochlazování už vzniklých částic v oddílu hrubší hmotnosti, jenž se ve skutečnosti skládá ze tří pod sebou následujících stupňů.
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře