Úcta

13. květen 2016 | 18.22 |

pp4Je nám ještě tento pojem v mezilidských vztazích vůbec znám? Ano, všichni bychom si přáli, aby si nás ostatní vážili, aby nám projevovali úctu. Ale co děláme pro to, aby tomu mohlo tak být?

Čtvrté přikázání, které alespoň vzdáleně zná každý, hovoří: Cti otce a matku. Ale jak si většina lidí toto přikázání vykládá? Tak, že každé dítě musí ctít své rodiče. Avšak co dělají rodiče pro to, aby si jich mohly jejich děti vážit, aby je mohly ctít? A nezamysleli se rodiče někdy nad tím, že je tímto přikázáním hovořeno k nim? Cti otce a matku, nebo-li matko a otče, chovejte se tak, aby si vás mohly vaše děti vážit a ctít. Abyste jim svým vzorem dávali oporu a příklad pravého lidství.

A to je také základní problém dnešní společnosti. Ve shonu a zmatku, ve kterém se dnes všichni ocitáme, pak již mnozí těžko nachází sílu na dodržování tohoto přikázání. Také vlastní pohodlnost některým rodičům brání v naplňování morálních a ušlechtilých hodnot, kterými by mohli jít svým dětem příkladem. Tak velká část dětí nemůže mít ani ve svých rodičích vzory pravého a ušlechtilého lidství, kterých by si mohly vážit a ctít je. Zde přece čerpají základ pro svůj budoucí život. Jak pevný a dobrý je tento základ, tak pevná a dobrá osobnost pak vyroste z každého dítěte. Takže pokud každý z nás nebude usilovat o naplňování pravého lidství, společnost se nikdy nevyléčí ze svého morálního pádu.

Stále častěji vycházejí najevo hrůzné činy v rodinách, mezi rodiči a dětmi, kdy dochází ke znesvobozování dětí rodiči, a pak ještě hůře - ke zneužívání. Každá taková zpráva námi vždy otřese a my nedokážeme pochopit, že se tak vůbec může někdo chovat ke svým dětem. Ale je to jen vyústění každé naší pohodlnosti, se kterou nejsme ochotni naplňovat pravé lidství. Stav morálky společnosti se tak postupně posouvá dolů a ještě níž, a tím je umožněno, aby se sem na tuto Zemi mohly inkarnovat i takové lidské duše, které zde pro své temné založení ani neměly být.

Vždyť se jen podívejme, jak se dnes společnost staví k pokleslým skutkům svých bližních, které překračují rámec pravého lidství. Je již zcela běžné, že lidé ani nedoufají, že je možný vztah dvou lidí bez nevěry. Psychologové a různí poradci pouze radí, jak takové věci před tím druhým utajit. I to svědčí o tom, že zde chybí touha po ideálech, touha po harmonii pravého lidství, touha po pravé lásce. Jen se znovu ukazuje, jak společnost nerespektuje zákon dávání a braní. I v tomto směru chce každý především jenom brát.

Toto vše svědčí i o lidské bezradnosti a pohodlnosti usilovat ještě o cosi vyššího, ušlechtilejšího a tím také úctyhodnějšího.

Vždyť jen uvažujme: čím se dnes lidé baví, co považují za přirozené? Všechny druhy módních přehlídek svědčí jedině o tom, jak dalece si ženy neváží samy sebe a neuvědomují si, že tímto způsobem ponižují své tělo, svůj nástroj ducha, který nám všem byl darován, abychom se zde na této Zemi směli zušlechťovat.

Toto tělo, tento dar, ženy vystavují na odiv jako kus materiálu, jako když se předvádějí koně k prodeji.

A pod tímto vlivem se pak ostatní ženy oblékají a chovají ve společnosti i doma v úzkém vztahu rodinném. Kde je ušlechtilost pravého ženství, jež beze slov vede a vychovává muže k pravým hodnotám?

Za stav morálky ve společnosti nesou zodpovědnost právě ženy. Ať již si to chtějí přiznat či nikoliv. Nebo-li jaké jsou ženy určitého národa, takový je jeho duchovní a morální stav. Každá z žen ovlivňuje svým vnitřním naladěním, jakého ducha přitáhne do právě se vyvíjejícího tělíčka budoucího miminka, které očekává. Proto je vždy nesmírně důležité, aby se po čas tohoto období dokázala naladit na nejharmoničtější zachvívání, kterého je schopna. Která z žen toto však tuší? Která by byla ochotna toto i jen na chvíli připustit? Jen velmi zúžené sobectví vládne v tomto směru. Stále větší potřeba žen prosazovat se ve společnosti svojí aktivitou přináší ženám neschopnost jemnějšího a harmoničtějšího zachvívání, a tak děti, které se rodí těmto ženám, odpovídají vždy ještě o stupeň nižšímu duchovnímu stupni matky. Tyto děti jsou potom opět hlavně ženami vychovávány.

Jak tato výchova dnes vypadá, pokud se ženy ihned vracejí do práce? A když zůstávají s dětmi doma, nedokáží vytvořit natolik harmonické prostředí, ve kterém by mohly vyrůstat duchovně zdravé děti. Všimněte si mnohých matek, které vezou svůj kočárek, v ústech mají zapálenou cigaretu, u ucha telefon, a pokud hovoří či usměrňují své děti, je to vždy neharmonický, až hysterický křik, který nemůže vyvolat nic jiného, než stejně tak hysterický pláč dětí.

Matky ve větší míře nedokáží vytvořit takový domov, takové zázemí, kde by v harmonickém a láskyplném vztahu muže a ženy mohly vyrůstat děti. Z toho pak pramení dnešní neúcta mezi lidmi, protože většina ani neví, co to znamená, a nikdy nic takového neprožila. Z toho potom vyrůstají následné hrůzné činy jednotlivců.

A jak na tyto činy reagujeme? Většina lidí se pohoršuje nad tím, co hrůzného udělal ten druhý, ale sami si neuvědomují, že v maličkostech se přidávají k nenaplňování pravého lidství, čímž posilují myšlenkové formy lenosti, nenávisti, zloby, malomyslnosti, jimiž jsou pak posilováni i ti, kteří stojí duchovně nejníže. Pokud se pohoršujeme nad tím či oním činem, je to proto, že bychom chtěli vše ve společnosti napravit, avšak již jsme tak pohodlní a otupělí, že si neuvědomujeme, že každý z nás se podílí na těchto činech svým nenaplňováním pravé lidskosti, morálky a duchovní touhy kráčet vzhůru ke Světlu.

Vše ušlechtilejší je dnes lidem k smíchu nebo je to pro ně naopak podezřelé. Jak je to jen možné? K činům proti morálce a lidskosti je společnost benevolentní a vše ušlechtilé vytváří pocit nebezpečnosti a podezření? Nesvědčí to snad o tom, že tato společnost je nemocná již od základu? A tudíž léčbu je nutno také od tohoto základu začít.

Není nic snazšího, a přesto je to pro mnohé z nás těžké. Vyžaduje to přitom jen určitou námahu a touhu stát se lepším, pochopit správně všechny souvislosti, zkoumat každou maličkost do hloubky a nebýt povrchním v jakémkoliv uvažování a konání. Být takovým, jak si přejeme, aby byli druzí vůči nám. Vždyť to snadno poznáme - co v chování druhých je nám nepříjemné, co nás utiskuje a trápí, to v našem chování trápí a utiskuje druhé. Pokud toto pochopíme, víme hned, jak se máme změnit vůči druhým lidem, aby si nás tito mohli vážit a ctít. Tím také dáváme oporu druhým lidem, že má smysl o takové lidství usilovat a pomaličku, po krůčcích můžeme tak ozdravovat celou společnost.

Máme to tak v rukou každý z nás! Nemůžeme se nikdo vymlouvat, že to nejde, že lidská společnost je příliš složitý kolos, který nelze nikdy změnit. Ale podívejme se na to, z čeho se skládá národ země. Jsou to přece jednotlivé kraje, ty se skládají z jednotlivých měst a obcí a tyto z jednotlivých rodin. A jsme u základu problému. Pokud tedy začneme na ozdravování v tom nejmenším celku, v našem kruhu rodinném, jakoukoliv maličkostí, naučíme se žít společně v úctyplných vztazích, pak se takto mohou učit vedle sebe žít sousedé a města a národy. Ne, není to utopie. Jen pověstná lidská lenost a pohodlnost, ruku v ruce s ješitností tomu brání.

To však lze překonat. Stačí jen chtít.

Kde však k tomu všemu brát sílu a pomoc?

Právě proto, že lidstvo zapomnělo na svůj duchovní původ a na svůj smysl žití zde na Zemi, ztratilo také povědomí o Stvořiteli, o Bohu. V domnění, že si v tomto jednom krátkém životě mohou dělat lidé, co chtějí, že zde není nic, co by mohlo vidět jejich myšlenky a očím druhých skryté činy, nemají pak také zábrany páchat jakékoliv bezpráví na druhých.

Ale je to velký omyl těchto nešťastných duší. Neboť tento celý vesmír, celé Stvoření vzniklo z Vůle Boha a stojí na neúchylné Spravedlnosti, na Zákonech, jež s touto Spravedlností pracují. Pokud se tedy naučíme znát Zákony, které nám byly dány v Desateru a nyní ještě v nových sedmi Zákonech, pokud v respektování Zákonů přírody budeme žít a naplňovat vše, co v přesvědčení pochopíme a uchopíme, pak celá společnost může ozdravět a také opět budeme moci nalézt to stále hledané štěstí.

S tím vším však musí začít nejprve ženy, neboť nám ženám byla dána jemnější výbava pro naslouchání duchovních impulsů, my ženy jsme hybatelkami duchovního stavu na této Zemi. Zatím se však společnost posouvá spíše dolů, jak můžeme prožívat každý den ze zpráv, které k nám přicházejí z celého světa.

Proto vpřed s chutí a vroucí touhou po ušlechtilé a duchovně zralé společnosti! Jako ženy buďme strážkyněmi plamene čisté touhy po Světle.

Pro jasnější přiblížení těchto obrazů přebírám slova ruského spisovatele Ivana Alexandroviče Gončarova, která vložil do úst svému hrdinovi Rajskému v románu Strž:

"Ženy! Dlouho jsem chodil mezi vámi jako šílený s Diogenovou lucernou, hledal jsem ve vás rysy nesmrtelné krásy.

Nevábil jsem vás do hlubin učeností, nevolal jsem vás k hrubé neženské práci, nediskutoval jsem s vámi o právech, neboť uznával jsem vaše prvenství. Jsme nerovni: stojíte výše před námi, jste silou, my jsme jen vašimi nástroji. Nevytrhávejte nám z ruky pluhu, ani rýče, ani meče. Připravíme pro vás půdu, okrášlíme zemi, sestoupíme do jejích útrob, přeplujeme moře, spočítáme hvězdy - kdežto vy, rodíce nás, chraňte jako sama Prozřetelnost naše dětství a jinošství, vychovávejte z nás poctivé muže, učte nás pracovat, učte nás lidskosti, dobru a té lásce, jíž Stvořitel vložil do vašich Srdcí. My pak statečně projdeme bouřemi životními a půjdeme po stopách vašich tam, kde vše je dokonalost, kde je věčná krása.

Doba vysvobodila vás z mnohých pout, jimiž vás spoutala úskočná a hrubá tyranie; zbaví vás i ostatních okovů, osvobodí vaše mohutné harmonicky spojené síly rozumu i srdce - a vy otevřeně a statečně půjdete svojí cestou a užijete této svobody lépe, nežli my užíváme své!"

Takto tedy můžeme prožít vnímání ženy z pohledu ušlechtilého muže. Takové ženy si muži mohou vážit a ctít ji. Jděme tedy ve svém životě cestou úsilí ke Světlu a nepromarněme tento život jen v lehkomyslném a lenivém užívání si. Neplačme nad svým osudem nepochopených a dostatečně neuznávaných, neboť toto je pouze sobecký postoj k životu, který nás nikdy ke štěstí nedovede.

Naučme se v radostném činu pomáhat všemu svému okolí. Posilujme a podporujme vše v sobě i okolo sebe k ušlechtilosti. Věnujme se také takovým činnostech, které nám k tomu dávají prostor. Rozvíjejme tedy své ženství a hledejme jeho čistou a nádhernou podobu. Nenapodobujme bláhově muže v jejich aktivním konání. Můžeme a máme vše v tomto směru změnit. Chce to jen chtít a nebát se jít za nádherným cílem. Mějme také na paměti, že posmívat se čistotě a důstojnosti může jen hlupák, který je ve svém nitru nešťastný. I jemu můžeme svým chováním a naladěním podat pomocnou ruku. Stůjme však ve zdravé hrdosti a důstojnosti a především s těmi nejčistšími myšlenkami vůči druhým.

Jsme vybavené svou větší jemností citu pro větší přijímání proudů síly shůry a můžeme tak právě pozorovat a učit se znát řeč Stvoření, která k nám každodenně promlouvá v každé maličkosti. Náš čistý cit je pak schopen také rozpoznávat vše čisté od nečistého, vše pravé od nepravého.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře