Stačí se jen na chvíli rozhlédnout na postoje jednotlivců i celých národů v zemích, jaké úsilí je vynakládáno na hledání příčin současné globální finanční krize, a zejména jaké způsoby jsou navrhovány jako řešení k jejímu překonání.
Vše, úplně vše, co je znovu a znovu nejrozličnějšími institucemi a vládami předkládáno jako zjištěné možné příčiny a následně i jako výhled optimálních řešení, staví jen na materiálním základu, na hmotě.
Hmota je tím prvním i posledním, čím se dnešní lidstvo zaobírá i v okamžiku, kdy se ocitá tváří v tvář krizi, kterou lze v každém případě nazvat ne krizí hmotnou, ale krizí ducha, krizí morálnosti, krizí etiky a zodpovědnosti člověka. Hledány jsou jen hmotné mechanismy, řešící systémově zmírnění anebo alespoň oddálení dopadů této krize, která se přitom ve skutečnosti zformovala ze zřícení naší společenské sebereflexe a z nedostatku sebekritiky, vyrostla na myšlenkovém zmatku lidské společnosti, která se vrhla v průběhu minulého století jediným směrem - směrem k principu "užívání si" ve všech možnostech, které se nabízejí v rámci blahobytu dočasně fungujícího principu žití v přítomnosti na úkor budoucích generací.
"Po nás potopa" - to je skutečně velmi výstižný styl života lidské společnosti, která ztratila všechny ohledy a zábrany v oblasti přirozené zodpovědnosti, která za normálních okolností vyvstává v každém člověku, jenž je schopen alespoň trochu naslouchat svému svědomí.
Svědomí je citovým hlasem duchovního nitra člověka, je tedy ozvěnou duchovního života člověka. Kde ztratilo se toto svědomí, kde tedy zanikla tato sebereflexe a zodpovědnost ve vztahu k bližním, k dětem, k budoucímu pokolení, tam je možné hovořit o společnosti, která je niterně - duchovně neživou. Jakou hodnotu vykazuje tedy dnešní aktuální duchovní stav na Zemi?
Jestliže vidíme, jakým způsobem je přistupováno k řešení krize nástroji, jež mají jen vnějškově přinést pouhé oddálení nejtvrdších dopadů krize na lidskou společnost, pak je možné říci, že svědomí a pokora nejsou prvními, jimiž se chce alespoň někdo z lidí důkladněji zabývat. Není hledán smysl lidského života na této Zemi! Není hledána cesta, která by ve všeobsáhlosti napomohla nastavit další směr, aby jednou provždy mohlo být nalezeno soužití s Vůlí Toho, který je Tvůrcem Stvoření, tedy také i Země. Tato Vůle není hledána nikde! Jen se rozhlédněte dobře, co je hledáno!
Je vše činěno proto, aby bylo dosaženo klidu, aby nedošlo k vykolejení ze stávajících drah chodu společnosti, chodu, který směřuje jen jedním směrem - ke hmotě, ke hmotnému naplňování svých potřeb. Co však z toho úsilí vzejde? Je možné říci: jen nová, ještě silnější krize, která se s největší pravděpodobností projeví téměř ihned, bezprostředně po zdánlivém zažehnání současné krize.
To proto, že stále násilnější potlačování svědomí a zodpovědnosti současné lidské společnosti napíná nyní jen znovu a znovu, stále silněji zpětná vlákna celosvětové karmy této Země. Je to stále křečovitější zmítání se ze strany na stranu, kdy lidé veškeré své energie vrhají na obnovování toho, co je ve skutečnosti jen novým a novým rozšiřováním všech příčin současného stavu, na obnovování onoho principu "po nás potopa".
Duchovní povrchnost a pohodlnost stala se již každodenní součástí života člověka na Zemi. Obecně už téměř není známo nic o tom, co má být projevem duchovní bdělosti, vnitřní čilosti a čistoty člověka.
Přitom je to tak snadné!
Je to v první řadě právě ona schopnost vnímat své svědomí! Ruku v ruce s tímto vnímáním svědomí jde vždy zodpovědnost, soucit, pokora, umenšení se, radost a naděje, vyrůstající z prožívání maličkostí a těch nejmenších přirozeností v životě člověka.
Dík za den naplněný úsměvem, za den započatý vycházejícím sluncem, dětskou, čistou radostí, to vše se stalo již něčím téměř bezcenným, pohádkově ztraceným, jakkoliv mají lidé plná ústa toho, že jsou to potřebné hodnoty.
Jakmile je možné volit mezi těmito jednoduchými maličkostmi a mezi úspěchem, penězi, ziskem, největší část lidí neváhá ani chvíli. Hnáni všeobecným bičem doby, vrháme se po všem, co se třpytí leskem úspěchu ve hmotě, aniž bychom si uvědomovali, že se stáváme těmi, kteří volí směr, jenž je ve skutečnosti možné nazvat směrem mrtvým. To proto, že hmota sama o sobě je mrtvou.
Pouze duch žije a nese si v sobě vyhlídky a příslib věčného trvání. Kde je však někdo, kdo je ochoten dnes právě o tom hovořit?
Kde je někdo, kdo nahlas řekne druhým lidem, že krize, kterou prožíváme, je krizí ducha, a nikoliv jen krizí finanční - ekonomickou? Protože zde není ani desetina lidí, kteří by byli ochotni takto hovořit s druhými lidmi, je možné říci: Duchovní stav na Zemi nachází se na stupnici zoufalého bodu kolísání mezi vlažností a úplným vychladnutím lidské citovosti. Nacházíme se tedy na hranici stupně, jenž nakonec může přinést pro celé lidské pokolení zde na Zemi pád až k sebezničení.
Dokážeme udělat něco pro to, aby nastala změna k lepšímu? Tím pochopitelně není myšleno vědomé rozhlížení se po druhých s netrpělivým očekáváním, kdy se tito konečně změní, nýbrž nejprve nalezení začátku změny u sebe samého.
To je také jediná cesta pro každého z nás, cesta, vedoucí s jistotou ke zlepšení celkového dnešního stavu na Zemi.
Nabízí se k tomu jediná otázka:
Dokážeme to?