Předurčení k dobru

25. duben 2016 | 16.39 |

n Každý člověk je ve svém jádru dobrý. Dobro je totiž nejvnitřnější bytostnou podstatou každého z nás. A to i přes řadu výhrad, které by bylo možné namítnout.


 

Potvrzením uvedené teze je totiž skutečnost, že úplně každého z lidí, i toho nejhoršího, neustále vybízí k dobru tichý hlas jeho svědomí. Otázkou pouze zůstává, nakolik jsou lidé ochotni svému svědomí naslouchat a podle něj se řídit.


 

Člověk jako takový byl totiž předurčen k dobru a tento vysoký ideál dobra nese ukrytý hluboko ve svém nitru. Jeho city a jeho svědomí ho k němu neustále nabádají.


 

Mnozí ale nejdou cestou dobra, která nám jako lidským bytostem byla vyšší Mocí předznamenána. Mnozí se neřídí svým citem, ani hlasem svědomí, ale především svými racionálně rozumovými úvahami. To materialisticko, rozumově, egoistické je u nich na prvním místě a své osobní štěstí se rozhodli hledat právě takovým způsobem. Konají proto hlavně tak, jak je to "rozumné" a pro ně výhodné, přičemž ignorují a potlačují to, k čemu je vybízí nejhlubší nitro.


 

Tito lidé si většinou vytyčují určité cíle, po kterých dosažení předpokládají, že tím zároveň dosáhnou i svého štěstí. Usilují o peníze, o moc, o majetky, o slávu, o kariéru a o mnohé jiné podobné věci. A mnozí z nich svých předpokládaných cílů i dosahují, přičemž jim vůbec nevadí, že nejednou bylo třeba udělat i něco, co nebylo dobré, spravedlivé a správné, a co se protivilo jejich svědomí a cítění.


 

Navzdory dosažení svých cílů však po čase zjišťují, že přece jen opravdu šťastnými nejsou.

Že jim to vůbec nepřineslo to, co očekávali. Často se totiž lze doslechnout o osudech různých bohatých lidí, kteří i přes své bohatství nejsou šťastnými a vnitřně naplněnými. Sužují jich třeba deprese, dávají se na alkohol, na drogy, ba dokonce mnohdy páchají i sebevraždy.


 

Jak je to možné? Jak je možné, že člověk není nejednou schopen najít pravé a skutečné štěstí ani tehdy, když je bohatý, slavný, úspěšný, či vysoce postavený?


 

Příčina je velmi jednoduchá. Nikdo nemůže být skutečně šťastným, pokud se ve svém úsilí o štěstí zpronevěřil své nejvnitřnější podstatě. Pokud sice dosáhl vnějších a hmotných předpokladů ke štěstí, ale za cenu toho, že nekráčel cestami cti, dobra, spravedlnosti a mravnosti. Pokud tedy i dosáhl vnějších předpokladů ke štěstí, ale za cenu popírání hlasu svého citu a svého svědomí je mu to málo platné, protože skutečně šťastným takovým způsobem nikdy být nemůže.


 

Člověk má usilovat o štěstí, avšak pravého a hlubokého osobního štěstí lze dosáhnout pouze tehdy, pokud zůstane vždy a v každé situaci věrný svému svému prvotnímu lidskému předurčení. Předurčení k dobru!


 

Pokud se mu ale zpronevěří a ve svém životě začne kráčet jinými cestami, než jsou cesty dobra, vzdaluje se od toho, k čemu byl jako lidská bytost předurčen. A přestože by i takovýmto způsobem dosáhl čehokoliv, co je z lidského hlediska považováno za velké a cenné, od skutečného štěstí ho to vzdálí.


 

V této jednoduché zákonitosti je ukryta dokonalá spravedlnost vyšší Moci, která nepřipustí, aby byl opravdu šťasten ten, kdo není dobrý a kdo nekráčí cestami dobra.


 

V pořádku, řeknete si, ale ve skutečnosti to přece funguje úplně jinak. Vždyť když se třeba v televizi podíváme na mnoha okázalé párty a setkání společenské smetánky, můžeme tam často vidět lidi, o kterých čestnosti, poctivosti a morálce se dá přinejmenším pochybovat. A vypadá to, že jsou šťastní, i když jejich cesty mají mnohdy velmi daleko od cest dobra, cti, spravedlnosti a mravnosti.


 

Milí přátelé, nedejte se obelhávat! Nikdo z nás totiž nevidí do vnitřního života lidí. Nicméně stoprocentně jistými si můžeme být v tom, že spravedlivé duchovní zákonitosti prostě nepřipustí, aby byl skutečně šťastný ten, kdo nekráčí cestami dobra. A to tedy reálně znamená, že každý, kdo kráčí jinými cestami musí být vnitřně nenaplněný, prázdný a rozervaný. Musí svým způsobem vnitřně trpět, i když to navenek na sobě nedává znát a snaží se to maskovat.


 

To, co proto vidíte v televizi je často pouze hra na štěstí. Jde pouze o vnější snahu některých lidí přesvědčit jiných o tom, že jsou šťastní. Vždyť přece jinak to podle nich ani být nemůže! Vždyť přece jsou mladí, zdraví, krásní, úspěšní, bohatí a slavní. A to tedy znamená, že musí být nutně i šťastní.


 

Avšak na štěstí se před očima veřejnosti často jen hrají. Je to jen hra! Hra na štěstí, jehož ve skutečnosti není! Není, protože ho ani být nemůže, i když se o jeho existenci mnohdy křečovitě snaží tito lidé přesvědčit dokonce i sami sebe.


 

Kdo totiž zná spravedlivé zákony univerza ví, že opravdu vnitřně šťastným může být pouze ten, kdo kráčí cestou vlastního předurčení k dobrému. Pouze ten, kdo usiluje o spravedlnost, čestnost, lidskost, ohleduplnost a mravnost. Pouze ten, kdo dbá hlasu svého citu a svého svědomí. Nikdo jiný!


 

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře