Hanba současné literatury

8. únor 2016 | 16.47 |

bez_jmena23Podstata této hanby, která se žel týká většiny toho, co současní spisovatelé napíšou, se skrývá v hodnotovém posunu. V mimořádně negativním hodnotovém posunu ve srovnání s tím, jaké hodnoty byly preferovány spisovatelskou obcí řekněme třeba před takovými 100, až 150 lety a tím, jaké hodnoty jsou spisovateli preferované dnes.

V zmíněných, dávných dobách probíhaly v našem středoevropském prostoru rozličné národně obrozenecké snahy a hlavním záměrem drtivé většiny tehdejších spisovatelů bylo především národní pozdvižení. Šlo jim o povznesení národa na vyšší stupeň. Na vyšší stupeň poznání, národního sebeuvědomění, ale i etiky a morálky. Těmto snahám odpovídal obsah knižního a periodického tisku. Ve většině tehdejší románové, či jiné beletrické tvorbě byl preferován ideál dobra, které po větších, nebo menších peripetiích nakonec přece jen vždy zvítězilo.

V současnosti je to však žel úplně jiné. Dnešní doba takové morální a etické klišé dávno překonala. Tvorba současných spisovatelů se snaží být především realistická a ve snaze o plastické a takzvané plnokrevné vystižení reality dneška používá slova a výrazy, nebo popisuje situace a děje, které by byly před zmíněnými 150 lety naprosto nepřijatelné. Nepřijatelné proto, že tehdy šlo většině spisovatelů o pozvednutí čtenářské obce, zatímco dnes jde většině spisovatelů především o úspěch.

O úspěch, postavený hlavně na tom, co lidé chtějí číst, co je přitahuje, co je pro ně zajímavé a atraktivní. Spisovatel se tedy často kvůli úspěchu sklání před vkusem a požadavky čtenáře a ve svém díle se mu snaží nabídnout to, co žádá.

Nabídka tedy plně odpovídá poptávce.

A žel poptávka není po dílech ušlechtilých, nebo hodnotově a mravně bohatých, ale naopak, po dílech vyhovujících lidskému sklonu k povrchnosti, plytkosti a nízkosti. Vyhovujících lidskému sklonu k slabostem nejrůznějšího druhu, jakými jsou například tělesné vášně, agresivita, násilí, či vulgárnost.

Jinými slovy řečeno, existuje velké množství děl současných literárních tvůrců, ve kterých se nachází tolik lidské nízkosti a plytkosti, že každý čtenář, který si váží sám sebe jako člověka musí takové knihy po přečtení prvních stránek okamžitě odložit.

Jsou to totiž často žel knihy takové mravní "kvality", že jejich největším přínosem pro lidi by bylo to, kdyby nebyly vůbec nikdy napsány. Vnitřně, čili citově a myšlenkově jich totiž poškozuje a špiní.

Zkusme si například představit, že kráčíme po blátivé cestě a najednou uklouzneme a spadneme. Když vstaneme jsme celí od bláta. No a velmi podobné je to i ve vztahu k našemu vnitřnímu životu tehdy, pokud čteme morálně a hodnotově úpadkovou literaturu, která působí na naše nitro a naši duši tak, jako kdyby je někdo zaházel blátem.

A toto znečištění zatěžuje lidskou duši. Všechno totiž, co je těžké, čili nečisté musí nutně klesat pro svou tíhu směrem dolů. Neboť takto působí duchovní zákon tíže, na jehož základě musí všechno těžké a nízkostí zatížené klesat dolů. Člověk musí klesat duševně dolů.

Jen se zkusme se v této souvislosti zamyslet nad pojmy, jako jsou "nebe" a "peklo". Peklo je v souladu se zákonem tíže situováno směrem dolů a nebe zase směrem nahoru. To znamená, že vše nízké, nečisté, vulgární, násilné a smyslné musí člověka nutně duševně strhávat směrem dolů. Musí ho to duševně těžit a zatěžovat.

A přesně taková je žel převážná většina současné literatury, která může mít mnohdy dokonale vybroušenou formu, zajímavý děj, může se vyznačovat výrazným vypravěčským mistrovstvím, ovšem její nejzásadnějším podprahové poselství je poselství nízkosti a úpadku.

A na tom nic nezmění žádná pozitivní literární kritika, žádný příznivý ohlas čtenářů, ani žádná vysoká čísla prodejnosti, protože zákon tíže nelze oklamat, a tedy všechno to, co je nízké a co je podáváno nízkým způsobem je duševně zatěžující a čtenáře to musí duševně stahovat dolů.

V zmíněném Zákoně tíže však můžeme nalézt zároveň i odpověď na to, v čem spočívá skutečná a pravá hodnota. V čem spočívá skutečně hodnotná literatura.

Spočívá jedině v tom, co vnitřek čtenáře povznáší. Co povznáší jeho duši. Co ho duševně zvedá vzhůru. Co má v sobě pozitivní hodnoty a ideál dobra jako konečný cíl a jako konečné vítězství všech snažení.

Neznamená to ale, že v literatuře nemůže být psáno i o odvrácených a nízkých stránkách lidského života. Nikdy to však nesmí být něco samoúčelného. Musí to vždy sloužit pouze jako popis okolností, z nichž se hledá východisko a které se hrdinové příběhu snaží pozitivním způsobem překonat.

Každá literatura, která nesměřuje k vznešenému ideálu dobra jako ke konečnému cíli veškerého lidského snažení je ve skutečnosti zbytečná, škodlivá a zavádějící. Pokud totiž čtenáře nepovznáší k dobru a nezvedá vzhůru, zůstává pak už jen druhá možnost, spočívající v jejich strhávání dolů.

Vzpomeňme si také na známé úsloví, které říká: Řekni mi co čteš a já ti řeknu kdo jsi. Toto úsloví však nemá být chápáno ve smyslu osobní intelektuální prestiže, pramenící z čtení toho, co je dnes z hlediska současné literární produkce "IN".

Toto úsloví má platnost především v morální a etické rovině, a z tohoto hlediska bychom ho mohli parafrázovat asi takto: Řekni mi, jakou výši morální a etické úrovně má to, co čteš a já ti řeknu, na jaké duševní úrovni si.

Psaní a literární tvorba by z toho důvodu měla být chápána především jako poslání. Jako vysoké poslání, zaměřené na pozdvihování čtenářské veřejnosti na vyšší duševní úroveň. Neboť jakékoliv jiné snažení hodnotu literatury snižuje a zároveň i duševně snižuje všechny čtenáře, kteří se stávají jejími konzumenty.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š


 


 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Hanba současné literatury hroznetajne 09. 02. 2016 - 09:49