Starověký Egypt, veliká říše rozkvětu a pádu III.

Plán Luciferův měl jediný cíl: rozdělit lidstvo na ty, kteří jsou silní, a tím i schopní jej následovat a využívat tak plně jím samotným darované poznání k prosazení sebe sama. K těmto počítal především mladého farao, zástup jeho kněží a ještě i ty další lidi, kteří pochopí smysl jeho principu, jímž chtěl pozvednout lidského ducha. Na druhé straně mělo pak zůstat vše, co bylo slabé a neschopné vyšvihnout se k plnému sebevědomí ve stvoření. Toto lidské pokolení považoval sebevědomý archanděl za zdržující a nehodné vzestupu.

Zjevil se tedy opět v zářícím svitu oslepujícího kruhu světla na jejich radě kněží, a protože poznal do morku kostí jejich slabosti v tom, jak všichni toužili mít moc, neboť dobře věděl o jejich hanebném činu, spáchaném na prvorozeném farao, díky kterému byl následně dosazen mladší farao namísto svého bratra, pravil k užaslým kněžím, které zaplavil blažený pocit štěstí z blízkosti jejich velkého ochránce:

"Následujte mne a učiním z vás bohy! Díky mé pomoci budete mít schopnosti vést druhé lidi, kteří vás budou poslouchat. Budete jim říkat slova, která je naplní povolností vůči vám a skrze vás povolností vůči mě. Řiďte se nyní radami a já vás budu moci učinit svými nejsilnějšími služebníky ve vesmíru."

S oněměním naslouchali shromáždění kněží těmto slovům a byli si vědomi, že jsou účastni okamžiku velkého zlomu v celém bytí lidského ducha na Zemi. Téměř všichni oddali se se slibem nové službě svému ochránci, svému Reeovi.

Jen několik kněží odmítlo tuto službu s tím, že si vše chtěli ještě rozvážit. Hájili se slovy, že jejich touhou je druhým lidem pomáhat, a nikoliv jim vládnout. Byli to také mimo jiné ti, na které udělala velký dojem slova staršího bratra farao, když hovořil o moudrém a milostiplném Tvůrci všeho života, jenž stojí ještě nad samotným Ree.

Na pokyn nejstaršího kněze byli propuštěni s tím, že do druhého dne se mají rozmyslet.

Když odešli z místnosti, byla vznesena otázka vůči Reeovi, jak má být dále s těmito spolupracováno, když by nechtěli složit slib.

"Učiňte to, co bude nutné," zněla odpověď, "jistě si dobře poradíte."

Několik kněží se domnívalo, že to je znak velkorysosti jejich ochránce Reea, a byli za to nesmírně vděčnými.

Nejvyšší kněz však měl již v tu chvíli plán. Byl vydán tichý pokyn k činu, jenž měl přivést věci tak, že zítřejší den se již žádný ze zmíněných kněží, kteří žádali čas na rozmyšlení, neměl dostavit.

Ostatním mělo být sděleno, že oněch několik kněží přes noc z hanby za své kolísání opustilo město i hranice Egypta.

Lucifer musel odvrátit tvář, neboť to, čeho byli v touze po moci lidé ducha schopni, zasahovalo i jeho samotného. Věděl také, že ve zpětných účincích zákonů, které byly silnější než on sám, a které tedy nemohl nikdy změnit, padne na jeho služebníky kletba, která jim nedovolí vystoupit vzhůru, dokud se sami nestanou opět o mnoho lepšími a neodčiní své viny.

Vzápětí jím problesklo vnitřní ujištění, že si nalezne a vychová postupně nové, lepší služebníky. Tito budou dobří k vytvoření základu jeho nového plánu.

Nevnímal v tu chvíli vůbec, jak on sám začíná být obetkán stále temnějšími vlákny svého působení, vlákny, která nakonec způsobí jemu samotnému nepředpokládaný pád. Nic z toho přes hranici svého vlastního chtění neviděl. V následujících letech po tomto bodu zlomu stalo se však něco zvláštního.

Bytostní služebníci, do té doby radostně a ochotně spolupracující s člověkem na veškeré tvořivé činnosti na Zemi, přestávali se objevovat tam, kde doposud se jejich práce projevovala právě jako výrazně pomáhající a přinášející požehnání do všech činností člověka.

Až doposud si nikdo z lidí egyptské říše neuvědomoval, jak samozřejmou stala se pomoc bytostných služebníků v ochraně úrody na poli před škůdci. Nikdo z lidí Egypta již nemyslel na to, že také klima v Egyptě i na celé Zemi, které bylo do té doby stálé, jakoby vyrovnané svojí blahodárností, se může změnit až k výkyvům, které budou děsit svojí nevypočitatelností a svojí prudkostí.

Příliš mnoho zvykl si pozemský člověk na požehnání ze strany bytostných služebníků, které jej ve dne v noci provázelo životem se svojí podporující a pomáhající posilou. To, že nyní se tedy bytostné postavilo ve svém silném spojení s Prastvořeným Merkurem proti vůli archanděla, zaskočilo všechny svým dopadem, jaký to mělo na život pozemských lidí.

Kněží byli zahrnováni stále více reptajícími otázkami ze strany všech kast egyptského národa, protože neúroda a bída, a zejména nemoci svojí nastoupenou, nečekanou rychlostí, zaskočily celý Egypt i se všemi jeho kastami.

Jak je to možné?

Stále honosnější a stále delší obřady k uctívání Reea zdály se být bez vlivu na to, aby se něco změnilo.

Všechno bytostné odmítlo poslušnost Reeovi a ten na všechny otázky kněží odpovídal dále jen stejnými slovy:

"Následujte mne a všechny těžkosti budou přemoženy, neboť po období zkoušek přijde nová doba štěstí."

"A kdo přivolává tyto zkoušky?" ozývaly se stále hlasitější otázky na nejisté odpovědi kněží, kteří kromě Reea ztratili již všechna spojení s ostatními bytostnými ochránci egyptské země, těmi ochránci, kteří doposud byli vždy po ruce při zavolání v jim věnovaných síních.

Lucifer viděl vlákna způsobující rozkol proti jeho vůli, s níž chtěl řídit běh věcí. Viděl, že tato vlákna vedou vzhůru přes síně Valhally i přes všechny ostatní stupně Stvoření až do výšin v Prastvoření, kde bylo místo Toho, jenž byl vyvoleným, skutečným vládcem ve Stvoření, držícím žezlo moci ve svém spojení se Stvořitelem.

Parsifal!

Zářící jinoch, zrozený z Božího Světla, jemuž měl on, Lucifer, archanděl - služebník Boží, ve skutečnosti v určitý čas odevzdat svěřené lidské duchy, kteří pod jeho vedením měli mezitím dozrát v samostatné, světlem zářící duchovní bytosti, jimž mohly se otevřít brány duchovní říše, brány Ráje, pravého duchovního domova lidského ducha ve Stvoření.

Parsifal!

On to byl, z něho tryskalo Světlo milosti a moudrosti k Prastvoření, a z něho čerpalo svoji sílu i všechno bytostné, působící v Pozdějším Stvoření!

Lucifer se chvěl hněvem. Tento jinoch byl zdrojem jeho neúspěchu v Pozdějším Stvoření!

Nevida to, že právě před tímto měl by se sklonit a prosit za odpuštění, aby vše směl ještě obrátit ke správnému směru, vrhl se sebou samým zaslepený archanděl vzhůru s úmyslem zasáhnout tohoto jinocha, přebývajícího ve Světlém hradě v místě, které spojuje dílo Stvoření s Boží říší.

Než však dosáhl místa v Boží části Světlého hradu, zjevil se před archandělem druh stejné síly a stejného Božsky bytostného původu, archanděl Michael.

"Na tato místa nesmíš vstoupit," plynula klidně, avšak neústupně jeho slova vstříc Luciferovi.

"Jsem z těchto míst," odpověděl Lucifer, "mám na to věčné právo."

"Právo na věčnost spočívá ve věrné službě Vůli Nejvyššího Boha," zněla slova Michaelova.

Tu chtěl se na něho Lucifer vrhnout, avšak síla mu k tomu nestačila a světlý archanděl jej nevpustil dále, do blízkosti Svatého Světla, naplňujícího Boží říši.

Náhle se naplnila vůlí archanděla Michaela, jenž se cele zachvíval v Boží záři, všechna vlákna odklonění, která poutala Lucifera, a strhla jej zpět, hluboko do míst pod Stvořením, kde sídlila tma a chlad.

"Jsi tam, kam svojí zvrhlou vůlí náležíš, Lucifere," hlasitě zněla slova, provázející pád ztemnělého archanděla.

Lucifer odpověděl na to hrůzným křikem, jenž jako ledově svírající dech proběhl celým Stvořením.

Na Zemi se mezitím začaly odehrávat stále dramatičtější události.

Nádherná říše velkolepého Egypta se otřásala v základech. Všichni lidé cítili hluboko do svého nitra, že to, co se blíží, je něco hrozného, vzniklého z nesprávného směřování!

Málokdo z nich se však ptal po tom, co je oním hrozným zrozeným z nesprávného, co způsobovalo nečekané zvraty v doposud klidném a blahodárném životě obyvatel egyptské říše.

Jen s málokterým člověkem směli se také v té době spojovat ve spánku světlí duchové, duchovní vůdci, aby ukazovali v obrazech směr, kterým se má vydat. Směrem pokory, čistoty a milosrdnosti, směrem, který jedině vede lidského ducha vzhůru ke Světlu.

Cit stal se u obyvatel egyptské říše něčím, co se jim do života již nehodilo. Byli také zvyklí na to, že těžkou práci a velkou část péče o úrodu obstarávali za ně pod příkazem Reea bytostní služebníci.

Nyní nechtělo se zpětně pracovat nikomu.

A odkudsi z hlubin zazněl hlas, podobný dřívějšímu hlasu Reea.

"Podmaňte si ostatní národy! Jste nejsilnější ze všech, jste téměř bohové a jste pod mou ochranou!"

A tak se stalo, že egyptská, doposud klidná a nevýbojná říše napadla některá sousední království a říše, a ve své vojenské i technické síle, kterou obdržela od svého ochránce, nenašla nikoho, kdo by jí odolal. Celou říši rychle naplnili znesvobození zajatci z okolních říší. Začalo se tak nové období, které zde dosud nikdy předtím v egyptské říši nebylo - období otroctví.

Otroci byli s nelidskou a necitlivou vůlí všech Egypťanů co nejrychleji vrhnuti na těžké práce, které dříve obstarávali bytostní služebníci. Kněží a jejich ochránce Ree slavili úspěchy. Egypt zajásal, neboť pod vedením Reea se vše, jak to vypadalo, vracelo ke starým nádherným časům.

"Nyní přichází ono slíbené období blaženosti," volali mnozí, "nyní si budeme opět užívat jako dříve!"

Nikdo si však neuvědomoval, za jakou strašnou cenu ona doba blaženosti přichází. K tomu byli lidé říše egyptské ve svém odklonění od Světla příliš otupělými. Otroci nebyli pro ně lidmi, nýbrž pracovní silou, dobrou jen k vykonávání všeho, co bylo potřeba, když nikdo z Egypta nechtěl se k této práci dobrovolně přihlásit.

Jako by se do tohoto stavu, panujícího v egyptské říši, dostalo nové, zvláštní zachvívání. Kdysi občerstvující a uzdravující vzduch Egypta naplnil se pachem krve bitých otroků, kteří odmítali se z přirozenosti podřídit cizí, nedobré lidské vůli.

Násilná smrt a spolu s ní následně bezcennost života člověka - otroka staly se součástí onoho pomyslného znovuvzkříšeného blaženého věku první egyptské říše.

Toto období netrvalo ovšem dlouho. Po uplynutí o něco málo více než sto let od doby, kdy byli přivedeni v poutech první zkrvavení otroci z okolních zemí, začalo se ozývat z hlubin Země stále sílící dunění.

Všichni vnímali, že toto dunění ohlašuje něco zásadního.