Starověký Egypt, veliká říše rozkvětu a pádu II.

26. prosinec 2014 | 12.50 |

gV čase, kdy se skláněl Světlonoš k první egyptské říši, v úsilí pomoci lidem této říše v jejich pozemském vzestupu, zahrnoval tento národ svou mocnou silou a svými schopnostmi nebývalého druhu. Všechno bytostné sloužilo mu v tu dobu zcela oddaně a důvěřivě, a tedy stejně i tak projevovalo na pokyn Luciferův svojí pomáhající náklonností lidem egyptské říše ve věcech, ve kterých by se to jevilo dnešním lidem jako něco nemožného, anebo přinejmenším jako zázračné, nepochopitelné spolupůsobení přírody s člověkem.

Ano, opravdu, právě z této doby, stejně tak jako z dob říše Atlantidy, pochází povědomí o spolupráci bytostných služebníků při velkolepých stavbách lidí.

Luciferem vybraní zástupci z lidu, kněží, byli zasvěceni do tajů toho, jak přivolat bytostné služebníky ku pomoci, kdykoliv toho pozemští lidé potřebovali. Tomuto přivolání byla vyčleněna zvláštní místa, která nesla všechny rysy skvostných chrámů, a pozdějšími lidmi bylo také usuzováno, že tato místa také měla kdysi dávno skutečně sloužit k uctívání mnohých božstev. Ve skutečnosti tehdejší kněží měli za svého spojence směrem ke Světlu jediného uctívaného ochránce, Stvořitelem vyslaného vznešeného pomocníka, archanděla Lucifera. Uctívali ho jako toho, který jim zprostředkovával velkou moudrost, vědění, a jako toho, který je spojoval s nejrozmanitějšími bytostnými služebníky. Jako nositele Světla a poznání nazývali jej Ree, což znamenalo ochránce ze Světla.

Až teprve mnohem později, v období druhé říše egyptské, známé také dnes jako období starověkého Egypta, splynulo toto pojmenování s bohem udržujícím přes den sluneční svit, jenž v tehdejší době měl jiné jméno, a to Am-ree.

V období první říše egyptské měla každá vyšší bytost, jež se podílela na udržování vesmíru, své jméno, a zejména měla i své místo - stavbu, z něhož byla zasvěcenými kněžími povolávána s prosbou ke splňování plánů, předchystaných Luciferem.

Samotné tyto stavby byly zpočátku určovány Luciferem a teprve až po delší době, kdy byly vychovány několikeré generace stavitelů, byl již Luciferem ponechán vlastní stavební styl na lidech samotných. Ve skutečnosti však byly povětšinou stavby více či méně zdobnými variantami těžícími z předchozích velkolepých staveb chrámů, paláců, přístavišť a silnic, které lidé vytvořili přímo dle pokynu Světlonoše a následně je zrealizovali ve spolupráci s bytostnými služebníky.

Kamenné bloky, sloupové části či předměty pro slavnostní místa v chrámech, a samozřejmě i v paláci krále - farao, byly připravovány s přesností a téměř mikroskopickou detailností v opracování ze strany bytostných služebníků za pomoci odstředivých sil, kdy voda, vzduch či písek sloužily jako nástroje k opracování. Málokdo z dnešních lidí dokáže si představit, jak tyto látky pracovaly v rukou bytostných služebníků jako dokonale pracující nástroje k opracování stavebních materiálů a jinak nesmírně pevné a tvrdé skály.



Na pokyn Světlonoše však všechno bytostné pracovalo v nadšení na pracích, které v čase Atlantidy nebyly pro bytostné přijatelnými. Jestliže Titáni v časech Atlantidy spolupracovali s bytostnými obry, kteří rozbíjeli pro ně mohutné skály, aby tyto posléze s neobvyklou dovedností opětně skládali do kamenných valů a stěn, podobných skaliskům, tu v egyptské říši silná přítomnost Božsky bytostné podstaty archanděla vedla ostatní bytostné k úsilí co nejlépe splnit žádanou službu. Tak staly se stavby egyptské říše i při své mohutnosti a velkolepé rozlehlosti působivě lehkými, jakoby prozářenými duchovním světlem, a tím staly se pro bytostné i lidské oči magicky přitažlivými.

Na většině velkých staveb v první egyptské říši dotýkaly se ruce lidí práce až teprve na samém konci stavebních činností. A to zejména, když vyškolení umělci tesali do velikých stěn a sloupů nádherné malebné značky a symboly, které vyprávěly příběhy o neuvěřitelném rozmachu říše, o moudrosti farao a kněží, o spolupráci s bytostnými vládci živlů, a zejména také o samotném ochránci říše, o bohu Ree.

Jen jedno jméno se na těchto stavbách stále neobjevovalo, ač vše mělo k němu již naléhavě dospět. Jméno samotného Tvůrce Stvoření. Jméno Nejvyššího dárce všeho Světla a Života. Toto jméno neobjevovalo se dosud nikde.

Kdykoliv se již Ree rozhodoval, že sdělí zprávu lidem o tomto Bohu, tu znovu a znovu formovalo se v něm vědomí, které říkalo: "Ještě ne, ještě jsou lidé na toto poznání nezralí, ještě jsou příliš slabí a nehotoví přijmout toto mocné vědění do sebe. Ještě by vše ve své nedokonalosti strhli dolů, nepochopili by toto veliké vědění. Je lepší, když se obracejí ke mně, jako k zástupci. Já jejich nezralost v tom, jak ke mně přistupují, unesu. Jestliže by mě někdy pošpinili, tu já budu jako ochranný val před nimi odstiňovat nejsvětlejší zář mého Boha a Pána.

To byla slova, která zněla v archandělu, jenž přišel, aby pomohl lidskému druhu na jeho pozemské cestě k vědomému vzestupu. A to samé také stále opakoval, jestliže stále naléhavěji k němu zaznívaly otázky a posléze i upomínání všech vysokých bytostných služebníků v Pozdějším Stvoření, kteří skrze Valhallu směli přijímat trvale od prastvořeného vládce Merkura vědění o vůli Nejvyššího.

Stále častěji oponoval Světlonoš naléhání ze strany všech vznešených duchovních a praduchovních vůdců, kteří shlíželi ve své péči dolů ke hmotnostem Pozdějšího Stvoření. "Ještě nejsou hotovi!" zněla slova Luciferova, "učiním z nich nejprve téměř dokonalé bytosti v jejich duchovním rozměru, a teprve pak sdělím jim všechno vědění o Nejvyšším Bohu." Stále častěji také naléhání od Prastvořených oponoval s poukazem: "To já vedu lidského ducha, ne vy! Je to můj úkol a hleďte, jak se mi ve hmotnostech daří vše vést k rozkvětu. Já znám tedy lépe lidského ducha, a já také vím, kdy bude dostatečně zralým, aby přijal vědění o našem Pánu. Ještě je příliš slabým! Vím to dobře, neboť poznám jeho nejbolestivější a nejslabší místa, znám jeho pohodlnost a také všechny další sklony, které ho obklopují! Ještě není hotov přijmout vysoké vědění!"

A tak zůstávaly všechny velkolepé stavby v egyptské říši bez nejdůležitější značky, značky, která by vedla lidské duchy inkarnované do pozemských těl v tehdejší době k poznání východiska všeho života, k poznání Boha.

Pozemským lidem se však i bez tohoto znaku a vědění o tom, co vše znamená, dařilo dobře, neboť stále proudily k zemi síly Božsky bytostného záření Světlonoše a přinášely nebývalé požehnání a rozkvět celé říši.

Lidé neptali se po ničem vyšším, neboť byli spokojeni. Kněží na dotazy, které se čas od času ozývaly v nitrech některých lidí, odpovídali stále stejně. Zeptáme se Reea, a pak vám řekneme. Odpovědí na otázky kněží na tyto věci však bylo mlčení anebo výtka od Reea: "Cožpak jsem vás doposud nevedl dobře? Vyčkejte, až přijde čas, odhalím vám tu nejvyšší Pravdu!"

Avšak mlčení anebo vyhýbavé odpovědi dostačovaly stále méně pro malý zástup těch, kteří vždy čas od času přišli do chrámů, aby se ptali kněží. Přestože vícero lidí smělo vidět a promlouvat s bytostnými služebníky při spolupráci s nimi na stavbách, na polích a dalších činnostech, bytostní o všem vyšším mlčeli, neboť měli příkaz od Lucifera nehovořit prozatím s lidmi o čemkoliv jiném než o vlastní práci. Vše se ale změnilo, když se poslednímu farao narodili dva synové. Každý z těchto dvou synů byl zcela jiným. Jeden přilnul k vedení Reeově veškerou svou duševní silou a rostl z něho "rozený vládce", jak si také myslel sám Ree. Byla zde však jedna překážka, aby tento mohl jednou nastoupit do úřadu po smrti svého otce - doposud vládnoucího farao. Touto překážkou byl prvorozený syn. Starší bratr onoho mladšího, jenž se tolik zalíbil Reeovi.

Tento starší bratr se již od malička propadal do zvláštních vidění a často také hovoříval "se světlými", jak je nazýval. A tito "světlí" k němu o některých věcech hovořili jinak, než jak hovořili kněží, tedy jinak, než hovořil Ree. Starší syn tak prožíval nezřídka bezesné noci, jak jej tísnila rozdílnost proudů vědění, které přijímal ze dvou zdrojů. S rozdvojeností, již stále silněji podléhal, se toužil v poctivosti svého světlého nitra vypořádat.

Když k němu hovořili "světlí", které považoval za své nádherné, vznešené a následování hodné přátele, kdykoliv oni hovořili o Tom, který vládne všemu, tu bylo stále více zřetelné, že tímto označením nemyslí Reea. Když se na to ptal kněží, tu mu tito do jeho patnácti let odmítali vůbec odpovídat na takové otázky.

Když však překročil tento věk a znovu se dostavil s otázkou, zda Ree je nejvyšším bohem nejen egyptským, ale i celého viditelného i neviditelného kosmu, ptali se nejvyšší kněží Reea. Odpověď zněla: "Doposud jsem vás vedl správně, což nevyrostl syn farao v blahobytu jako celá říše? Kdo jiný by to mohl způsobit, ne-li já?"

S rozechvělou duší obrátil se s touto odpovědí Reea starší syn farao na své světlé přátele. "Způsobuje opravdu mé štěstí i blahobyt celé říše Ree?" Odpověď, která zazněla, přinesla mu však jen ještě větší muka.

"Ano, blahobyt a štěstí tvé říše, v níž nyní žiješ, způsobuje ten, kterého nazýváte Ree. Avšak sílu k tomuto působení nedává ze sebe. Sám ji čerpá."

"A kde!" vyhrkl zoufale syn faraonův, "kde je Zdroj té mocné, vznešené, požehnání přinášející síly?"

"Vysoko nad místem, odkud k vám přišel pomocník, jehož nazýváte Reem."

"Je to tedy ta samá síla, která nám způsobuje i zde na Zemi štěstí, avšak nevychází z rukou Reeových?"

"Tato síla pochází od Pravěčného, Nejvyššího, jenž milostivě a moudře vládne všem tvorům a bytostem. A také Reeovi," zněla odpověď světlých duchů. "On k vám kdysi vyslal Reea jako pomocníka a ochránce." Zvuk slov utichl a vzápětí místnost naplnily nádherné tóny, snášející se z blažených výšin.

Budoucí farao celou noc zpracovával v sobě tuto zprávu od světlých duchů, kterou směl přijmout jako odpověď na své vroucí otázky. Ač to sám ještě netušil, jeho nitro vzývalo v nejčistší přirozenosti onoho Vznešeného Nejvyššího.

Lucifer zachytil tyto záchvěvy duše syna farao a namísto radosti a povzbuzení prostoupil jej hněv. Hněval se na duchy, kteří z jeho pohledu zkazili jeho práci, zkazili jeho dlouhodobé plány.

Vystoupil vzhůru až ke svému domovu v Boží říši a naplněn hněvem stěžoval si na duchy ve Stvoření, kteří ohrožují jeho dílo.

Tu však předstoupil před Světlonoše, svítivě planoucího hněvem, jiný archanděl a pravil k němu: "Oni splnili, co se zachvívalo ve Vůli Boha, Lucifere. Jdi a pokračuj v dobrotě Boží Milosti a Lásky, která ti byla dána v tom, co oni začali."

"Což mohou vědět více než Já?" zaznělo z úst Luciferových.

"Což víš více než tvůj Pán?" odvětil Luciferovi nádherně zářící archanděl.

Tu zmlkl Lucifer a bez dalšího slova opustil Boží říši. Stáhl se stranou a přemýšlel.

Kněží, a tím všichni ostatní lidé v egyptské říši, na delší dobu ztratili spojení se svým ochráncem Reem. Po celé zemi se začala znenáhla ztrácet úrodnost polí, neboť kněží nevěděli, co mají žádat od bytostných služebníků. Spojení s jejich vznešeným pomocníkem bylo ztraceno.

Nikdo z lidí již nebyl připraven na něco takového - na možný nedostatek!

Po určitém čase se zvedly reptavé hlasy proti faraonovi i proti kněžím. Sice byly to jen hlasy tiché, šeptavé, vyslovované za tmavých nocí, ale zrodily v sobě úmysl obvinit někoho za nastalý stav.

Mladší syn vypozoroval dobře původ rozladění a reptání lidu a otevřeně se přihlásil k tomu, že on povede osobně všechny obřady spolu s kněžími za to, aby se Ree, ochránce jejich říše, navrátil a spolu s ním aby se vrátil blahobyt do země.

A právě v tu dobu, jedné noci, opustil své pozemské tělo starý farao a jeho starší syn směl se jako následník ujmout vlády v říši. V jednom večeru sešli se spolu oba bratři, aby za přítomnosti kněží projednali vše, co bylo vždy potřebné ke slavnostnímu uvedení prvorozeného do úřadu farao. Tu během hovoru došlo na otázku, jak opětně vyvolat přízeň Reeovu, jenž se již více než jeden rok neohlásil.

Ve vzrušeném hovoru kněží vztyčil se náhle budoucí farao a pokynul vládcovsky svojí rukou, aby nastal klid. Pak začal hovořit o tom, že by měli kněží prosit o pomoc nikoliv Reea, ale Toho, jenž vládne nad ním.

"Co to pravíš, bratře," vyhrkl na to mladší bratr. "Není přece vyššího pomocníka nad Reea."

Kněží pokyvovali souhlasně s ním. Starší bratr však opakoval, že jeho světlí druhové mu jedné noci sdělili, že Ree není oním nejvyšším vládcem kosmu.

"Jak dlouho to je, co ti to bratře řekli?" zeptal se horečně mladší.

"Nedlouho před tím, než začalo období neúrody," vyslovil starší bratr, aniž by přitom domyslel dosah svých slov.

Oči kněží a mladšího bratra se setkaly v jednom bodě. Nikdo to sice nevyslovil, ale ve vzduchu bylo možno zachytit očima neviditelné myšlenky: "Zde je příčina všech těžkostí."

Všichni se mlčky rozešli, aby přemýšleli o tom, co zaznělo. Starší bratr obracel se ještě té noci v naději na své světlé druhy, aby přivedli nové síly k egyptské říši přímo od Nejvyššího.

Odpověď zazněla: "To by musela ale v srdcích lidí planout touha po vědění o Nejvyšším. Chceš v tom být nápomocen? Chceš mu sloužit?"

"Ano, chci," zašeptaly rty mladého, již brzy do úřadu nastupujícího farao. A v odpověď sneslo se milostiplné nádherné světlo a míruplná atmosféra.

Jeho bratr se však ale ještě tu samou noc sešel s některými kněžími, aby hovořil o možnosti, jak všem pomoci.

Ač vyvolal nejprve svým návrhem úlek, zděšení a obavy, nakonec získal si pro sebe všechny hlasy těch, s nimiž se v tajnosti sešel. V zájmu říše a lidu, v zájmu udržení spojení s Reem byl jimi vypracován strašlivý plán.

Ačkoliv se to doposud nikdy v říši velkého Egypta nestalo, měl budoucí vyvolený farao těžký pád, když se projížděl následující den na svém koni ve svých oblíbených zahradách, rozkládajících se do stran okolo královského paláce. Na následky tohoto pádu ihned odebral se do říše zesnulých.

Co bylo zosnováno, bylo také vykonáno! Veliké bědování zavládlo celou říší. Ale obavy o své vlastní starosti brzy nechaly lidi na celou událost zapomenout.

Mladší bratr nastoupil o několik měsíců později úřad farao a kněží vysvětlovali lidu, že milovaný Ree se brzy vrátí, aby opět vzal pod svoji ochranu milovaný Egypt. A tu jednoho dne se Ree opravdu vrátil. Měl nový plán, a ten potřeboval sdělit svým kněžím.

 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře