Vyprávění z louky

26. září 2014 | 12.20 |

bez_jmena18Bylo krásné jarní ráno. Louka se ještě leskla od rosy, ale vycházející slunko svými paprsky již něžně pomáhalo rozevírat okvětní lístky mnohých květin.

Dnes se také poprvé otevřelo malé poupátko jedné kopretiny. Nebylo to však jen tak obyčejné poupátko. Ukrývalo malou elfí holčičku, která se narodila v květince a poprvé spatřila pozemský svět.

Rozhlížela se kolem sebe svými velkými zářivými očky.

Uviděla bílého motýla, který jí poletoval nad hlavou a třepetal křidélky.

Tu se elfinka podívala na svá záda a zjistila, že má také křidélka. Její křidélka však byla ještě svěšená dolů. Zkusila si je tedy narovnat a zamávat s nimi. A hle, ono to šlo!

Zkusila se vznést nad svou květinu. Nejprve jen maličko, potom již o trochu výš a ještě výš, až viděla skoro na celou louku.

Jééé, tam bylo ale živo. Bylo tam mnoho dalších elfů a skřítků, kteří pilně pracovali. Starali se o květiny a o bylinky, které na louce rostly.

A tu spatřila další, ale mnohem větší postavu, než byli elfové a skřítkové. Byla to luční víla.

Malá elfinka chvíli pozorovala, jak víla dohlíží na veškerou práci na louce, jak radí a pomáhá malým skřítkům i elfům.

Měla světle zelené lehoučké šaty, které se vlnily a leskly od slunečního světla. Na hlavě měla upletený věneček z různých kytiček, které na louce rostly.

Luční víla spatřila malou elfinku a přiblížila se k ní. Přivítala ji na louce a ukázala maličké její práci. Bude se starat o mladé kopretiny. Zatím jsou to ještě poupátka, ale elfinka z nich vytvoří krásné květy.

Elfinka poděkovala luční víle a hned se pustila radostně do práce.

S radostí pracovaly všechny přírodní bytosti, které na louce pobývaly.

Malá elfinka se s nimi brzy spřátelila. Ráda naslouchala vyprávění zkušenějších elfů. Jednou se zmínili i o lidech, kteří na louku přichází. Říkali, že někteří lidé mají velkou radost z práce, kterou elfové tvoří. Že se dokáží těšit a radovat z květin i z celé přírody.

Elfinku to zaujalo. Ještě člověka neviděla. Z živých tvorů znala jen srnky a zajíce, kteří se chodili na louku pást.

Pomyslela si: "Kdyby sem tak nějaký člověk přišel."

Její přání se vyplnilo hned další den. V dálce spatřila dvě postavy, které se blížily k louce. Moc se těšila na setkání.

Ale čím blíže postavy přicházely, tím více pociťovala nepříjemnou úzkost.

Viděla, jak někteří elfové a skřítkové prchají pryč. Náhle pochopila proč.

Na louku přišli dva chlapci, ale byli to malí nezbedové. Každý držel v ruce prut a švihal s ním kolem sebe. Ničili bezdůvodně každou květinu, která jim přišla do cesty.

Krásné kvítky padaly k zemi a chlapcům nebylo ani trochu líto, že za krátko uvadnou. Ničení květin bylo pro ně zábavou.

Ještě se předháněli, kdo jich usekne více jednou ranou.

Malá elfinka tomu vůbec nerozuměla. "Vždyť elfové říkali, že se lidé z květin moc radují, ale tihle je ničí."

Nezbedníci se k elfince stále více přibližovali. Za nedlouho jí jejich přítomnost byla tak nepříjemná, že musela odletět za ostatními elfy.

Ne, že by se bála, že jí ti kluci nějak ublíží. To by ani nemohli, protože elfové mají jemná tělíčka lehčí než pára. Ale elfové vnímají celým svým jemným tělíčkem každou lidskou myšlenku. Když má člověk ošklivé myšlenky, cítí to velice nepříjemně, a někdy je to dokonce i bolí nebo pálí. Proto od takového člověka raději utíkají. Zrovna jako teď od těch zlobivých kluků.

Za nějaký čas to ničení květin chlapce přestalo bavit. Ale elfové se neradovali moc dlouho. Ti uličníci si našli novou zábavu, a snad ještě horší.

U potůčku, který tekl kolem louky, našli dvě žáby. A představte si, co těm žábám prováděli.

Tahali je za nožičky a pak je ještě vyhazovali do vzduchu. Prý: "Kdo ji vyhodí výš."

Žáby naštěstí vždy spadly do měkké trávy, takže se jim nestalo nic vážného. Jen kdyby však dopadly třeba na kámen, mohly by umřít.

Ti uličníci zřejmě nevěděli, že jsou žáby moc užitečná zvířátka.

Přírodním bytostem z okolí se toto jejich chování vůbec nelíbilo. Proto některé z nich zašly za pánem lesů a luk, který měl na starosti velké území, do kterého patřila i tato louka.

Prosily ho o pomoc. Ale pán lesů a luk je uklidnil. Říkal, že o tom již ví a učinil zvláštní opatření, aby tito chlapci byli vyhnáni a potrestáni.

A opravdu. Během krátké chvíle přilétli vzdušní sylfové a přinesli sebou silný vítr.

To se těm chlapcům ani trochu nelíbilo. Oběma odlétly čepice, které měli proti sluníčku, a museli je honit po louce. Jejda, to se ale naběhali.

Ale to nebylo všechno. Silný vítr přinesl bouřkové mraky. Nebe potemnělo, z dálky se ozývaly rány a nebe ozařovaly blesky. To pán bouřky přijížděl se svými větrnými oři.

Když to chlapci viděli a slyšeli, hned se dali na cestu k domovu. Bouřka je však ještě na půli cesty dostihla. Začalo silně pršet a oni byli za chvíli celí promáčení. Zrychlili krok a hudrovali jeden na druhého. Déšť i hromobití jim byly velice nepříjemné, a tak házeli na sebe navzájem vinu.

Jeden říkal: "Čí to byl hloupý nápad, chodit tak daleko?!"

A ten druhý zase tvrdil: "Kdyby ses tak necoural, mohli jsme být dávno doma a v suchu."

Jenže hádání jim překazila ještě další pohroma. Silný déšť se proměnil v kroupy. Štípaly je po celém těle.

Kluci pelášili, co jim nohy stačily, a křičeli: "Au, au, to bolí, to štípe!"

Když dobíhali domů, déšť začal ustávat.

Chlapci stáli před domem celí zmáčení a udýchaní. Chvíli se na sebe dívali a pak jeden z nich povídá: "Hele, nezdá se ti, že to byl pro nás trest za ty kytky a za ty žáby?"

Ten druhý se zamyslel a pak uznal: "Hmm, něco na tom asi bude. Ony jsou vlastně žáby chráněné. Už tam raději nepůjdeme. Kdo ví, co je to tam za strašidla, která na nás poslala tu bouřku."

Pak se kamarádi rozloučili a každý šel do svého domu.

Nebe se zatím vyjasnilo a louku ozářilo zapadající slunko. Elfové se ještě párkrát proletěli nad svými kvítky a pak se uložili ke spánku. Jen někteří skřítkové pracovali i v noci.

Bouřka vše vyčistila a ráno na louce panovala opět radostná nálada.

Ale co to? Malá elfinka spatřila opět někoho přicházet. Byla to mladá dívka. Ta však kolem sebe měla krásné myšlenky. Vznášely se kolem ní jako růžové obláčky.

Tentokrát se elfové ani skřítkové neběželi schovat, ale naopak tu milou dívku obklopili a koupali se v těch krásných myšlenkových obláčcích. Byly to obláčky lásky a radosti.

Ta dívka se jmenovala Vendulka. Chodila na louku pro bylinky. I dnes si vykračovala s košíčkem, do kterého bylinky ukládala.

Elfy ani skřítky nikdy neviděla, protože oni mají tak jemná tělíčka, že je člověk pouhým okem vidět nemůže. Vendulka však věděla, že existují. Proto vždy, když přišla na louku, všechny pozdravila a poprosila je o bylinky na čaj.

Skřítkové i elfové jí rádi darovali několik bylin. A luční víla do těch bylin ještě mnohdy přidala silnější léčivou sílu.

Když pak Vendulka z louky odcházela, nikdy za bylinky nezapomněla poděkovat.

Všechny bytosti přírody ji měly rády, protože ona měla ráda přírodu a obdivovala její krásu, kterou pro nás lidi přírodní bytosti tvoří.

I malá elfinka byla moc ráda, že se mohla s hodnou Vendulkou setkat. Když ji pak viděla odcházet, trochu si povzdechla: "Kéž by sem chodilo takových lidí více..."

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře