O bouři v jedné lidské hlavě

24. červenec 2014 | 10.53 |

bez_jmena23Poučný příběh o jednom člověku, který pod vlivem svých ambicí po úspěchu ztratil kontrolu nad sebou samým, zcela se vytrhl z reálného vnímání každodennosti a nakonec dospěl do stavu, kdy se domnívá, že celý svět by měl věnovat pozornost jen jeho maličkosti.

Že takového člověka znáte také? Že jich znáte dokonce v historii lidstva celou řadu? Ano, takových lidí bylo a ještě i je na této malé planetě opravdu zřejmě až přespříliš. Žel, ano, takových lidí je stále velmi mnoho.

Ale vraťme se k onomu konkrétnímu člověku. Jeho jméno není důležité, klidně si ho zde můžeme pojmenovat třeba pan Pátek. Slovensky si jej můžeme pojmenovat pan Piatok a v němčině ho pak můžeme nazývat panem Freitagem. Na jméně v tomto případě ale opravdu nezáleží. Mnohem důležitější je vlastní příběh tohoto pána.

Tento pán totiž po dlouhé době hledání svého pracovního uplatnění dostal do rukou materiál velké nadnárodní společnosti, která byla tak velká, že jejího zakladatele a majitele pracovníci společnosti ani nikdy nepoznali osobně. Znali však dobře jeho pravidla, která zavedl při svém začátku založení společnosti, a všichni věděli, že tato pravidla jsou velmi dobrá, spravedlivá a podporující osobní růst každého pracovníka, který se poctivě a čistě snaží ve svém každodenním úsilí pro celou společnost.

Do této společnosti, s radostí z toho, že konečně našel své pravé místo, tedy nastoupil i pan Pátek. Dostal vlastní kancelář a postupně se i vypracoval na vedoucí místo jednoho z pododdělení této veliké společnosti. Zdálo se, že vše jde skvěle kupředu.

Zakázky se plnily vždy včas a v dostatečné kvalitě a také spolupráce s ostatními odděleními šla v plné radosti od ruky.

Pan Pátek byl z toho všeho naplněn štěstím, a kdokoliv se s ním setkával, říkal: "Ten pan Pátek nám ale září jako slunce."

Pan Pátek to vše dobře vnímal a měl radost, že ho takto vnímají druzí lidé a zejména ti jeho spolupracovníci, kteří byli zčásti i jeho nadřízenými. Dělalo mu dobře, když jeho jméno zaznělo spolu s dalším povýšením. Dostal větší pravomoci ve svém oddělení. Zářil opravdu téměř jako slunce. Co zářil, on se začal za vznešené slunce, ano, ano, samozřejmě v rámci svého oddělení, opravdu považovat. Stalo se pravidlem, že jeho podřízení naslouchali jeho slovům a uctívali ho téměř jako slunečního boha.

V ten čas začalo se v hlavě pana Pátka odvíjet něco zvláštního. On chtěl více, ještě více, chtěl být skutečným sluncem se všemi zásluhami a právy.

Tak jednoho dne přišel na poradu s vedoucími ostatních oddělení a pravil:

"Doposud jsme jen plnili zakázky zadané naším vedením. Já zde nyní mám plán, jak můžeme vše změnit ještě více k lepšímu! Ode dneška budu zadávat zakázky našemu oddělení přímo já sám!"

Ostatní spolupracovníci mu na to reagovali se slovy. "Ale pokud my dostaneme ke zpracování zakázky, pak si ověřujeme, že jsou skutečně odsouhlasené a podepsané samotným majitelem. Měl byste postupovat také tak."

"O to se nemusíte obávat. To si zařídím také sám," odpověděl sebejistě pan Pátek.

Spolupracovníci mu na to odpověděli: "Dobře, ale buďte si vědom, že je to vaše osobní rozhodnutí, za které si nesete vlastní zodpovědnost před majitelem společnosti."

Usmívaje se tomu trochu povýšeně, pan Pátek přikývl na souhlas.

Vzápětí se pustil do práce na svém vymyšleném projektu. Věnoval mu všechny své síly a žádal od svých podřízených to stejné.

"Moje slunce musí v úspěšném dokončení zářit nade všemi," opakoval si, kdykoliv se k němu přiblížily těžkosti při provádění jeho vlastního zadání.

"Musíme zvítězit, musím to dokázat, musím zářit jako slunce nade všemi," opakoval si stále dokola pan Pátek.

Ale přesto všechno se před zraky ostatních spolupracovníků ukazovalo stále více, že ve své ambiciózní zakázce pan Pátek přestřelil, že přecenil síly své i síly svých podřízených spolupracovníků, na něž stále více naléhal a později i přímo křičel: "Musíte, vy mi musíte pomoci! Je to vaše povinnost!"

Avšak čím více takto křičel, tím více se ukazovalo, že jeho zakázka ve skutečnosti nebyla nikdy odsouhlasena majitelem společnosti. Nikdy nebyla součástí celistvého, dlouhodobého a moudrého plánu veliké společnosti. Ukazovalo se to stále více zjevným, že této zakázce chyběla sounáležitost s celkovým postupem společnosti.

Následkem toho stávaly se trhliny v plnění zakázky pana Pátka stále větší. Potřeba financí na tuto zakázku začala růst neuvěřitelným tempem, aniž by se přitom ukazovalo alespoň v náznaku vůbec jakékoliv reálné splacení půjček, které byly panem Pátkem opakovaně narychlo sjednávány.

Tu ostatní spolupracovníci a také i jeho nejbližší nadřízení zavolali pana Pátka k zodpovědnosti. Měl předložit rozvahu svých dalších kroků a zejména měl předložit výhledy reálného vypořádání finančních půjček, které v té chvíli narostly do nebývalých čísel.

Pan Pátek nic z toho však neučinil! Namísto toho sepnulo se v jeho hlavě zvláštní uvažování, které je však, žel, vlastní všem lidem, kteří nechtějí připustit, že se zmýlili. Pan Pátek napadl své spolupracovníky i své nadřízené! V jeho očích byli oni těmi, kdo způsobili krach, protože pana Pátka nepodrželi nadále v jeho vlastním snu, ale naopak, chtěli po něm z jeho pohledu zcela nízké, odporné věci, jako je kupříkladu plnění finančních závazků a reálná čísla o celém projektu.

Pan Pátek jim ani na opakované výzvy nedal nic, protože nic takového nikdy zpracovaného neměl. On měl jen svůj vlastní, z reality vytržený sen, na jehož vrcholu mělo svítit velké Slunce jeho Maličkosti. A ke splnění tohoto snu se mu nyní do cesty postavili se svojí důsledností právě ostatní spolupracovníci. Byli to zrádci a škůdci pro onen nádherný sen pana Pátka! Z pohledu pana Pátka byli to jen oni, kdo selhali a zradili jeho vznešený projekt.

Se svými vytrvalými požadavky na věcnost v účtech, pořádek a přehled ve všem, co se týkalo projektu pana Pátka, jevili se mu jako ničitelé, ne už jen jeho projektu, ale dokonce jeho samého. Tak, jak to vnímal, pronásledovali ho se svými účetními požadavky všude, kam se pohnul. Stáli tady i tam! V bouři, která se rozvinula v jeho mozkových závitech, byli to tedy oni, kdo mu zničili a před celým světem posměšně pošlapali jeho skvostné, jeho nádherné dílo - ano, tušíte správně, jeho megalomanský projekt, který stál na nejistých základech přeceněných lidských sil i finančních nákladů.

Že by se jednalo o nesmyslný, ve všech ohledech přeceněný, a tím k nezdaru odsouzený projekt, to ale pan Pátek nikdy nepřipustil. V jeho myšlenkách to byl on, kdo stál správně, a všichni ostatní byli špatnými, zlými zrádci.

Přesto však na něho padla tíseň zvláštních obav.

Rychle se proto zabarikádoval ve své kanceláři a na jakékoliv snahy pro hledání dalších řešení ze strany spolupracovníků nereagoval. Se zrádci se přece nebude bavit!

Žel, nevěděl, že spolu se spolupracovníky stojí za zavřenými dveřmi i posel, vyslaný přímo od majitele společnosti, který žádal to samé, co spolupracovníci. Žádal předložení účtů ke spravedlivému posouzení. Ale co více, žádal ještě nad to všechno objasnění toho, jak mohl pan Pátek vystupovat při realizování své zcela vlastní zakázky tak, jako by tato byla odsouhlasena majitelem.

Pan Pátek měl však ve své stále narůstající nenávisti natolik vzedmutou bouři v hlavě, že přes mračna nenávisti vůči všem, teď již bývalým spolupracovníkům tragicky přehlédl i onoho majitelem vyslaného posla, jenž byl jím také tak bláhově odsunut spolu se spolupracovníky stranou - byl odsunut na stranu, kam si pan Pátek zařadil všechny zrádce.

Zabarikádován ve své kanceláři začal vyhazovat z oken svá vyjádření pro veřejnost o tom, jaké nebezpečí mu hrozí ze strany bývalých spolupracovníků. Na všech těchto vyjádřeních však nikdy neuvedl nic tak, jak to ve správné věcnosti opravdu bylo, nýbrž vždy podával jen ty informace, které se mu hodily, informace, které byly vytrženými z kontextu a které byly jeho vlastní rukou upravenými do srdcervoucích, o pomoc volajících textů. Na první pohled tvářilo se to vše jako věrohodné materiály.

Pan Pátek chtěl si na svou stranu získat přízeň od dalších lidí, chtěl podporu od mnoha lidí s tím, že se bláhově domníval, že tak snad pozmění samotnou podstatu svého zoufalého počínání.

Nebohý pan Pátek!

Netušil, že majitel společnosti již dávno nahlédl jeho skutečné chtění, které již dříve vyklíčilo v jeho srdci - tímto chtěním byla ona ambiciózní, neukojitelná touha po lesku slávy, touha stát se v očích svých spolupracovníků, a zejména podřízených spolupracovníků, oním zářícím sluncem, jež nikdy nezapadá.

Již zcela zaslepený, na mnoho západů uzamčený ve své kanceláři, domníval se ve svém nemocném smýšlení, že celý svět, jenž je skrytý za dveřmi, neusiluje o nic jiného, než že chce pošpinit jeho čest a slávu. Byl to však jen jeho vlastní strach, který ho zaslepoval až ke stupni, kdy se nakonec stal veškerým činorodým životem v oné nadnárodní společnosti opovrhovaným. Byl to tedy jen on sám, kdo si způsobil vlastní pád dolů. Nakonec klesl tak hluboko, že jediné, co šířil, byly jím samým vymyšlené lži, nemající v sobě jediného zrnka pravdy.

Bláhový pan Pátek také netušil, že ve skutečnosti o jeho zkreslené výkřiky do světa jevilo vážný zájem jen několik málo těch, kteří sami měli ve svém srdci stejné proudy nenávisti a ješitnosti a jím zveřejňovaná vyjádření chtěli jen dále zneužít ke svým vlastním cílům.

Celé toto počínání pana Pátka tak působilo jen nešťastným, zoufalým dojmem.

Majitel společnosti ale již mezitím vydal své rozhodnutí o spravedlivém soudu tohoto pracovníka. Zůstávalo jen otázkou, kdy bude rozhodnutí doručeno.

Pokud víme, čas doručení zatím ještě, co je psán tento příběh, nenadešel. Přijde ale zcela určitě. Taková jsou pravidla vznešeného a moudrého majitele.

Tomu, aby rozhodnutí majitele dorazilo a vstoupilo v platnost, nezabrání ani zuřící bouře v hlavě zmíněného pana Pátka.

A jaké je poučení z tohoto příběhu?

Nechť každý z nás velmi pečlivě zkoumá své srdce. Pokud to dokážeme, pak také vždy budeme umět správně nahlédnout, kdy spolupracujeme v čistém a smysluplném propojení s ostatními lidmi v respektování Vůle Pravěčného Stvořitele, a kdy chceme vyzvednout dílo, v němž se odráží naše vlastní chtění, naše vlastní já.

Dělící hranice mezi oběma cestami je velmi často tenká jako vlas! Přesto však je jasně vnímatelná. Ovšem jen tehdy, pokud ji člověk vnímat chce.

Proto chovejme v sobě pouze ty nejvznešenější myšlenky a city, aby do našeho srdce neproniklo nic nepokorného.

Poznámka - jméno Pátek je vymyšlené, stejně tak jako i obrazné popisované prostředí nadnárodní společnosti. Základ příběhu však je čerpán ze skutečných událostí, které se opravdu staly.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře