Tento stav, slovy těžko popsatelný, však náhle přerušilo něco zcela nečekaného - Ježíšova přítomnost v jejich blízkosti. Vidouce Ježíše, jak před nimi stojí obklopen nevídanou září čistého Světla bez jediného slova výčitky, vzplanul v nich vroucí cit dojetí a rozechvění. Jen Tomáš nedokázal uvěřit tomu, co viděl. Vždyť Ježíš přece zemřel na kříži! Protože však měl čisté srdce, dovolil mu Ježíš navzdory jeho nedůvěře dotknout se prsty svých ran. Když Tomáš náhle poznal v prožití svého ducha, že před ním skutečně stojí Ježíš, avšak v jemnějším těle, než bylo tělo hmotné, padl před ním na kolena dojetím. Tehdy mu Ježíš s láskou pravil: "Tomáši, uvěřil jsi, protože jsi uviděl. Blaženi však budou ti, kdo neviděli a přesto uvěřili."
Učedníci, přemoženi tímto prožíváním, zapomněli v tu chvíli na vše těžké a sužující, protože jejich rozum ustoupil daleko do pozadí i spolu s těžkými myšlenkami. Přivinuli se k Ježíšovi v hluboké víře a naději v novou budoucnost, která v nich znovu vzplála. Právě pro toto vzplanutí nové víry a naděje bylo zjevení se Ježíše učedníkům nesmírným darem Božím, neboť se stalo otevřenou branou pro šíření skutečné lidskosti ve světě tehdejšího židovského učení - učení bohatého na množství slov o Spravedlnosti Boží, avšak nevýslovně chudého na vroucí cit a živou Lásku k Bohu a k bližnímu.
Když si učedníci přáli, aby od nich Ježíš neodcházel, neboť se cítili být Jeho blízkostí stále více posilňováni a oblažováni, zazněla jim vstříc odpověď: "Nebojte se! Zůstanu s vámi až do skonání světa." Byl to vážný příslib pomoci, hluboce se vrývající silou Ježíšovy Lásky do duše každého učedníka, který směl v tu chvíli prožít Jeho přítomnost. Měl se stát útěchou pro každého, kdo bude pokorně usilovat o záchranu své duše v zápase se strachem a hrozící beznadějí.
V současnosti se však obsah těchto slov většinou nevysvětluje správně, a tím je vážně znehodnocován i celý akt zjevení se Ježíše učedníkům se vším, co později následovalo. Ježíš totiž ve skutečnosti není ani nebude s námi do skonání světa osobně, jako náš osobní pomocník a utěšitel, ale bude s námi skrze dokonalé Zákony Boží, které zaručují samočinnou ochranu a bezpečí každému, kdo žije podle Jeho slov. V nich, v těchto dokonalých Zákonech, je totiž pravá Láska i Spravedlnost zakotvena v nejčistším smyslu, protože pocházejí od Boha.
Kdo tedy usiluje o soulad s Božími Zákony, ten je chráněn Láskou Boží. V duchovním smyslu se tedy nachází i pod ochranou Ježíše, protože On je živým zosobněním Boží Lásky.
Dokonce i sám Ježíš oznámil svým učedníkům, že po svém pozemském odchodu - smrti na kříži odejde k Otci a nikdo ho více neuvidí. Ale pošle Ducha Pravdy, aby lidi uvedl do plného poznání, očistil samotné Ježíšovo učení od falešných výkladů a přinesl Poslední soud. Což tato slova nesvědčí dost jasně o všeobsáhlosti Boží Lásky, která nikdy nesmí být člověkem chápána omezeně a jednostranně? Za koho se člověk považuje, když si dovoluje očekávat, že bude Ježíš jeho osobním strážcem?
V období Velikonoc si připomínáme utrpení Ježíše, které bylo třeba podstoupit jen proto, aby útěkem nezpochybnil živou Pravdu, kterou žil a hlásal. To je jistě třeba, pokud se to děje správným způsobem - neměli bychom zapomenout na událost, kterou musela Láska Boží protrpět kvůli lidské nenávisti. Je však potřebné, ba nutné, abychom se obzvlášť v čase Velikonoc zaobírali především Ježíšovým učením spíše než Jeho smrtí. To jediné může přinést povznesení celé lidské společnosti i jednotlivého lidského osudu. A právě slova "Nebojte se! Zůstanu s vámi až do skonání světa." mohou poskytnout člověku podporu i potřebný díl posily k vykonání prvního kroku na cestě k duchovnímu osvícení, pokud je správně pochopí.
Skutečnost, že podstatnou částí pravé Lásky je přísnost, mnozí přijali a pokládají ji za správnou. Nelze však zapomínat, že pravá přísnost se má vyjadřovat rozhodným a jasným životním postojem, obhajujícím Pravdu, nikdy ne hrubostí a násilím v jednání s druhými.
Nezapomínejme také, obzvlášť v čase Velikonoc, že jednou nebudeme souzeni jen za skutky, které jsme vykonali, jak se většinou domníváme, ale i za ty dobré skutky, které jsme nikdy nevykonali, ač jsme mohli, neboť jsme pro ně byli obdarováni dostatečnou silou. Nevykonané či zanedbané dobré skutky mohou být při konečném zúčtování dokonce důvodem největší přítěže duši člověka, kterým sama rozhodne o svém dalším bytí, aniž by si to v současnosti uvědomovala. Lidská otázka "Jak se mi může vrátit utrpení osudu, když jsem nic neudělal?" bude pak jen projevem rouhavého nepochopení Boží vůle ze strany člověka.
Ježíš volal k lidem, aby ho následovali. To je Pravda! Následovat však znamená duchovně se hýbat vpřed a stávat se člověkem duchovním, tedy citovým. Nespokojujme se proto jen s upřímnou vírou, ať by byla jakákoliv, protože víra bez živého přesvědčení a správného duchovního pohybu zůstává pro lidskou duši omamujícím jedem.