Čistá duše

11. duben 2014 | 09.30 |

mHrdá a šlechetná lidská velikost v jednání pramenící ze skromnosti a pokory, vše povznášející duchovní síla rodící se z tušení nádhery nadpozemských sfér Stvoření. Toto všechno, ba ještě mnohem více, se zrcadlí v záchvěvech duševního prožívání takového člověka, který si zachoval v životním zápasu s nízkostí různého druhu prostou a čistou duši, neposkvrněnou zatrpklostí, závistí, pomstou či jinou nízkostí.

Důležitým předpokladem, který musí člověk splnit, aby si dokázal zachovat čistou duši během svého života na Zemi, je trvalá snaha udržovat se v povznášejících a světlých proudech jemnohmotné energie. Tyto proudy dokáží člověka duševně vysoko povznášet a podporovat, protože vytvářejí důležitou protiváhu vůči veškeré pozemské nízkosti, která na něj útočí, často i prostřednictvím nečistého myšlenkového působení jiných lidí.

Jak můžeme rozpoznat, jaké proudy jemnohmotné energie nás ovlivňují, abychom pro nevědomost v tomto směru nemuseli být duševně napadáni a strháváni?

Odpověď na tuto otázku není těžké najít, ba právě naopak. Nejdříve však musíme být schopni nahradit své zažité povrchní uvažování přísným pozorováním svého jednání v maličkostech všedního dne. Totiž právě podle našeho celkového jednání a podle našich postojů k jednotlivým životním situacím je možné vždy přesně v následcích poznat i duševní naladění, v němž se nacházíme. Význam těchto slov si přibližme v následujících řádcích:

Vydáme se například z domu brzy ráno na cestu do zaměstnání a jen co vyjdeme na ulici, pocítíme velké chladno, které námi otřese až do "konečků prstů", protože počasí se v průběhu noci nečekaně rychle změnilo.

Když v této chvíli začneme s pocitem hněvu a roztrpčení podrážděně reptat na počasí a litovat se, převládá v nás s jistotou nízké, panovačné a požadovačné duševní naladění, svědčící o tom, že více či méně podléháme nízkým druhům jemnohmotného proudění.

Pokud si však namísto hněvu dovedeme ihned uvědomit, že problém není v počasí, ale v nás, protože jsme se nevhodně a nepředvídavě oblékli, je to znamením, že se v nás nachází ještě živé cítění, skromnost i pokora. Toto živé cítění totiž vždy vede člověka především k tomu, aby si posvítil do vlastního nitra dříve, než se rozhodne všímat si okolí či vnějších okolností.

Na tomto příkladě, zdánlivě běžném a bezvýznamném, je možné poznat ještě mnohem více, než jsme si dosud popsali. Totiž člověk, který se dokáže nesmyslně nazlobit na počasí pro svoji vlastní neschopnost předvídat základní životní okolnosti, dokáže se rovněž rychle a nesmyslně nazlobit i na jiného člověka, jen co nesplňuje jeho osobní, většinou falešná přání a očekávání.

Dlouhotrvající duševní naladění, které je skutečně neprosvětlené mírem, vyrovnaností a láskou, není ani náhodou neškodné, jak by se mohlo zdát, protože dotyčného člověka může toto naladění přivést až k duchovnímu zakolísání a následnému pádu - k rozvratu jeho osobního života ve vztazích, ale i k případným vážným nesprávným rozhodnutím, k nimž se pod vlivem nízkých jemnohmotných proudů přikloní, a která mohou zásadně změnit jeho již správně nakročenou životní cestu.

S jistotou je možné říci, že člověka dokáží v současnosti oslabit a vystavit vlivu nízkých jemnohmotných proudů jakékoliv nízké pocity, sklony a vlastnosti, které v sobě přechovává a které jej obírají o čistou radost ze života. Patří k nim kromě jiného například i panovačnost či její příbuzná požadovačnost, projevující se ve velmi inteligentních a dobře maskovaných podobách.

Téměř všechny zmíněné nebezpečné vlastnosti pocházejí ze zhoubného semene lidské pýchy - přílišného vyzdvihování se člověka nad úroveň své skutečné hodnoty - která se dnes nachází téměř v každém člověku.

Naproti tomu lze říci, že snaha o získání čisté nezkalené radosti ze života a pravá duševní svoboda trvale udržují člověka jen v povznášejících jemnohmotných proudech, jež vždy podporují vše ušlechtilé, důstojné a skutečně hodnotné.

Jmenovatelem všech vlastností, které člověka trvale udržují v povznášejících jemnohmotných proudech, je pravá lidská pokora. Bez ní je člověk uzavřen a odříznut od každé pomoci ze Světla, přestože by mohl dokázat to nejvyšší.

Jak ale v sobě můžeme rozvinout pokoru, když byla námi příliš dlouho potlačována a nemohla se v důsledku těžkého dědičného hříchu rozvinout do krásného květu, zkrášlujícího zahradu našeho duševního života? Lze všechno zanedbané v tomto směru napravit ihned mávnutím kouzelné hůlky?

Jistě by bylo příjemné říci, že to možné je. Avšak taková odpověď, jakkoliv vítaná, by nebyla úplně pravdivá, a proto ani prospěšná.

Pokora se totiž musí rozvinout v lidském srdci nenuceně a zcela přirozeně jako zákonitý důsledek postupného duchovního dozrávání člověka; jako následek toho, že člověk dokáže stále častěji pozvedávat svůj zrak z prachu Země vzhůru ke Světlu, aby vida dokonalost velikého díla Stvoření, začal v něm postupně poznávat Toho, který dopřál všemu milostivě vzniknout ve své Lásce a Spravedlnosti, a který nade vším bdí. Toto poznávání následně přivádí člověka k uvědomění si své osobní nepatrnosti vůči všemu, co nesmírně veliké Stvoření v sobě zahrnuje, ale zároveň jej toto poznávání pobízí s díkem v srdci využít všechny své schopnosti pro podporu tohoto velikého díla Stvoření.

V tom tkví pravá podstata pokory, protože kde člověk nepozvedá svůj zrak a nezačíná poznávat velikost dokonale uspořádaného díla Stvoření, tam není možné nikdy skutečně poznávat ani velikost Stvořitelovu, a proto je také procitnutí k pravé pokoře již od počátku zcela vyloučené.

Rozvíjení pokory tedy vyžaduje určitý čas, který musí být naplněn poctivým duchovním úsilím člověka o rozšíření poznání o Stvoření. Při tom všem ale musí člověk současně obstát ve zkoušce trpělivosti a nesmí se nechat odradit tím, že všechno nezíská ihned. Bez trpělivosti není možné nikdy rozvinout pokoru, protože trpělivost je matkou pravé pokory.

Rozvíjení pokory můžeme přirovnat k rozvíjení se ušlechtilého květu, rostoucího někde na louce. Podobně, jako je možné tento květ podporovat tím, že jej budeme zalévat vodou, je možné květ rozvíjející se pokory podporovat tím, že začneme uvážlivě, moudře a nezištně dávat ze sebe ve prospěch bližních všechno dobré, co jim může na jejich životní cestě přinést pomoc, podporu, radost či povzbuzení. Takovým dáváním všeho dobrého, co je v nás, je květ pokory námi starostlivě zaléván a brzy vykvete pro radost všem.

Nemusí se přitom jednat jen o dávání materiálních darů. Stejnou hodnotu, ba ještě mnohem vyšší, může mít například i odevzdání prostého a laskavého úsměvu či dobré rady, vyjádřené v pravý čas člověku, který se nachází před vážným rozhodnutím.

Nedbá-li člověk při tomto dávání na uznání okolí, ale jde-li prostě a nenápadně vpřed svojí cestou, naplněn radostí z možnosti smět sloužit hodnotám dobra a dávat ze sebe to nejlepší, dosáhl zároveň velmi důležitého stupně na cestě svého duchovního vzestupu. Radosti, kterou svojí dobrotou vyvolává v duších svých bližních, si cení více než naplnění vlastních přání a z tohoto stupně mu zůstává už jen krůček ke skutečnému štěstí.

Oproti tomu pýcha je rozvíjena až do obludných rozměrů tím, že člověk chce neustále od druhých jen jednostranně brát, jako by byl na světě sám, a to bez soucitného uvědomování si pravých potřeb svých bližních. Tato nízká vlastnost, podporující rozkvět sobectví a pýchy, může brzy přerůst až do bezcitného ubližování jiným a ke sklonu ke krádeži, a může člověku navždy znemožnit duchovní vzestup.

Pýcha je navíc podporována tím, že člověk svoji pozornost neustále soustřeďuje kromě na sebe také na ty věci, které ještě nezískal, namísto toho, aby se snažil stále si uvědomovat zodpovědnost za přítomnost všech milostí a bohatých darů, jimiž ho Stvořitel již ve své Lásce obdaroval.

Je proto velmi důležité, ba až naléhavě důležité, aby každý člověk, který se upřímně snaží být pokorným, vědomě změnil také tento princip nesprávně zaměřeného uvažování a naučil se dětsky se radovat z toho, co má, a využíval to správně! To je zároveň také jediná přirozená cesta k získání toho, co mu ještě chybí.

Nejeden člověk, který v sobě opět rozvinul čistou pokoru a získal si následně čistotu své duše, se však může v současné době dravého konzumu a přetvářky jevit jako nezkušený či naivní ve svém každodenním životě; jako člověk, který si pro toto své zdánlivě méněcenné působení nezaslouží pozornost a vážnost "pokrokového" okolí, které na něj obyčejně pohlíží povýšenecky.

Ze srdečného vyzařování tohoto člověka a jeho jasného pohledu ale lze vždy cítit upřímnou dětskost, zmíněnou radostnost, a z toho vyplývající obětavost i odvahu zastat se celou osobností všeho dobrého. Tedy lze v něm najít vždy právě ty hodnoty, které jsou skutečným bohatstvím pravého a duchovně silného člověka, a které se dříve či později ukáží jako vzácné a hodné úcty.

Kdyby takovému člověku hrozila jakákoliv těžká osudová rána a "vesmír" mu pohrozil nepříznivě nastavenými zářeními hvězd, které by jiného musely zlomit, on zůstane tímto vším netknutý. A i kdyby musel prožít něco těžkého, vždy mu to bude sloužit jen pro podporu a posilu a posune jej rychle vpřed na cestě duchovního vzestupu.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře