Nejvyšší nouze

29. listopad 2013 | 10.42 |

mVeliká je nouze, jež dolehla na celou zemi! Převeliká, daleko větší, než většina lidí tuší. A tato nouze volá k nebesům! Bude vyslyšen její hlas?


"Když je nouze nejvyšší a skoro nesnesitelná, pak je na blízku také pomoc". Tak a podobně utěšují se mnozí. "Její moc bude zlomena, zasáhne-li Bůh, Všemohoucí svou svatou vůlí. Čekejme proto trpělivě, snášejme všechny strasti a ukažme, že jsme pravými křesťany."

Druzí mluví jinak:

"Čtěte přece dějiny, neukazují nám právě dějiny v událostech uplynulých staletí vzestup i sestup, úpadek a nový rozkvět u všech národů a zemí? Je bezdůvodné oddávati se zasmušilým myšlenkám, žijeme-li v krušných poměrech. Po úpadku následuje vzestup, takový je zákon přírody. Je třeba jen vydržet, pracovat a nezoufat. Mohli bychom zdolati nouzi, kdyby každý jednotlivec vynaložil všechny své síly k nové výstavbě."

"Ano, ale což zemětřesení, katastrofy, nakažlivé nemoci?" osmělí se namítnouti hlouběji myslící lidé. "Což to nepromluvil hlas Boží? Nejsou to výstrahy nám, lidem? Napomenutí k obratu, protože snad přece nejdeme po správné cestě?"

Ale hlas pokušitele nemlčí:

"Proč chcete v tom vidět Boží soud? Zemětřesení a katastrofy byly za všech časů a u všech národů. Přesto můžete stále ještě vyniknout. Každé století tvoří nové hodnoty, nová vědění, nové poznání. Neslouží katastrofy k rozvinutí a zdokonalení techniky?

Člověk má a musí své rozumové síly stupňovati až do krajnosti, svými technickými vymoženostmi má spoutati dravé živly. Člověk, pán země!"

"I když nás politika rozhlodala a statisíce hladových volá po práci a chlebě?"

"Pak najdete vůdce, kteří zabezpečí váš stát, dají vám práci i chléb, zajistí občanům jejich práva a ujmou se dělnictva. Na zemi je dosti místa pro všechny!"

Železná vůle, železná píle, železná cílevědomost položí základy nového státního zřízení, zaopatří také práci a chléb.

Proč ale stále ještě nouze tluče na dveře? Vždyť přece máme práci i chléb!

Ach, země se chvěje a příval stoupá. Nejhorší je ale, že hluboko v srdcích zůstal zbytek oné bezútěšné nouze, jež křičí do nebes vzdor práci a chlebu. Je to ta nejvyšší nouze! Vší silou pronikne náhle z vašeho nitra na venek, hledá cestu vedoucí vzhůru k světlým výšinám žádajíc si úpěnlivě odpověď, ozvěnu!

Slyšíte nyní ozvěnu? Je to výkřik bolesti:

"Běda, vy slepé, hluché lidské děti! Jednoho je vám třeba! Učte se poznávati toto jediné!"

Této výstrahy z nebeských výšin nemůžeme nikdy zapomenout, ačkoliv ji nemůžeme zcela pochopit. Zmocní se však celé naší bytosti a potvrzuje, co jsme sami již dlouho vyciťovali v nejasném tušení: že mnohé, ba téměř vše ve světě je v nesouladu, rovněž i ve vzájemném soužití lidí, ani náš vlastní život nevyjímaje.



Kdo z lidí má právo hledati vinu za nešťastné poměry, nesrovnalost a nouzi ve zvrácené politice? Lze volati k odpovědnosti vůdce, jestliže žádný jedinec nejde po správné cestě? Kdo smí žalovati na osud, když sám svůj vlastní osud vyzval? Sami jsme obtížili svůj osud falešným životním směrem, falešným životním cílem, nevážností a nedbáním Božích zákonů, jež byly lidem dány k plnění, ale jichž lidé neplnili.

I za nejsilnějšího tlaku poměrů zůstává nám vyhrazeno vlastní, vnitřní rozhodnutí, naše svobodná vůle zůstává nespoutána, nezávislá na vnějších i vnitřních vlivech a politických osudech. Je to svobodné rozhodnutí každého jednotlivce, nejvyšší cíl, cíl daný nám Bohem, nade vše se vyzvednouti, ať se svět točí a obrací jak chce. Našemu vlastnímu vnitřnímu rozhodnutí a našemu vnitřnímu štěstí nic nemůže překážet.

Zapomněli jsme úplně na to jediné, čeho je nám třeba:

"Hledejte království Boží!"

Pozemsky a lidsky vázáni jsme téměř všichni, takže naše mysl nemůže pochopiti pravdu těchto slov, neřku-li aby poznala v nich požadavek.

My, lidé jsme slepí a hluší vůči pravdě, duchovnímu životu a dění a přece se máme za osvícené a duchovně pokročilé.

Což jsme již nedosáhli tak mnohého? Kráčíme od jednoho objevu a vymoženosti k druhému, my, vládci vzduchu, vládci země! A vlny v éteru roznášejí zprávy o našich úspěších do nejzapadlejších koutů země.

Ale přes všechny vnější úspěchy a zevní pokroky cítíme, že se v našem nitru tmí, že naše výpočty nesouhlasí, že je zde rozpor, který jako zející trhlina vším proniká.

Proto zůstalo hluboko v naší duši vědomí oné nouze, která nás trýznivě přepadá a způsobuje větší utrpení než dosavadní zlo. Je to nejvyšší nouze!

Tato nouze jest ale vnitřní hlas. A tento hlas stává se naléhavější a důtklivější, pochopil výkřik nebeských výšin "běda", jemuž jsme se až dosud uzavírali, a volá nyní v přísné jasnosti:

"Ano, je tomu tak, naše účtování nesouhlasí, neboť jsme je prováděli bez Boha!"

Jestliže jsme ale účtovali nesprávně a chyby nalezli, tedy poctivému člověku nezbývá nic jiného, než aby začal znovu od počátku, abychom každé místečko znovu vybudovali a zbavili se chyb. Za každých okolností musíme nyní tyto chyby hledati a nalézti, abychom se konečně osvobodili z tísnivé nouze.

Neúprosný je nyní požadavek: začíti znovu, změnit od základů celý svůj dosavadní život, s Bohem, pro Boha! Tím odvrátíme nejvyšší nouzi. Pokoj, mír, zdraví a radost se navrátí opět do našeho života a všechno zmatené se vyjasní. Poznáním nouze i její bídy je učiněn první rozhodný krok. Toto poznání uvolní mocnou vlnu síly, jež nás pozvedne vzhůru a zanese dále do středu životního proudu. Do středu, neboť právě v denním životním boji máme zesíliti a uzráti.

Je to zákonité dění, že touto denní vážnou prací na sobě samých jdeme vstříc čistšímu životu a dáme svému myšlení nový směr, jehož cíl ukazuje k výšinám. Poznenáhlu se dokoná očista našeho nitra, jež nás oprostí od těžkého tlaku a oživí v nás nový, silný životní cit. Jako by naší duši narostla křídla a kruh, který se kolem ní šíří, se stane volnější a širší.

Takto povznesená duše zvolna vyrůstá, aby porozuměla tkaní duchovního života a jednoduché zákonitosti všeho dění. Neboť dlouho zanedbávaný smysl pro duchovní věci se probudil a zvolna se opět osvobodí naprostou přeměnou dosavadního myšlení, dřívějších zvyků a zvrácených přání. Tímto osvobozením, které je podmíněno neúnavnou touhou po Světle, začíná náš vnitřní a ponenáhlu též i vnější vzestup. Touha po království Božím je nyní živou!

Jaká dobrota nad námi vládne! Touto novou povznášející životní změnou jsme unikli nesmírnému nebezpečí, které přináší všem lidem jistou zkázu a až dosud ji také přineslo: vládě rozumu. Je to rozum, povýšený lidmi na jediného vládce. Veškerý pozemský život a snažení platilo jemu a jeho svémocnému zákonu, vládnoucímu po tisíciletí a vše rozkladně pronikajícímu. Jeho panství přehlušuje volání "běda", zaznívající z nebeských výšin a týkající se právě jeho.

Kdo z lidí může ještě ve svém nitru pochopiti, že je to pozemský rozum, vázaný na prostor a čas, který uzavírá cestu k ráji? Kdo z nich chce pochopiti, že jeho panství je kořenem všeho zla? Snad mnozí tuší, že materialismus se svými průvodními jevy vede lidstvo do propasti. Uvěří však někdo z nich, že toto vše jsou jen následky onoho hrozného zla?

Dosud je málo těch, kteří pochopili volání "běda", zaznívající z nebeských výšin. A tito nemnozí prožijí a poznají v hloubi svého nitra, proč spěje svět k zničení. Čím temnější je země, tím mocněji zaplane v těchto jednotlivcích přikázání: "Otevři se Světlu!" Pracuj každý neúnavně na sobě, namáhej se v perném zápolení, aby tvé duši znovu narostla křídla, duchovní křídla, neboť je již nejvyšší čas! Nechť je celé tvé bytí prozářeno touhou po Světle!

Probudíme-li znovu své duchovní já k životu a budeme-li se jím věrně řídit, dosáhneme nejvyššího naplnění života. Neboť jen ono nám přiblíží živoucí život světlých výšin. Ono jediné je mostem k živoucí síle, která tepe celým stvořením, je udržuje, povznáší a žehná.

Proto ono duchovní v nás je nepřítelem pozemsky vázaného, omezeného a materialistického rozumu, který vnáší do našeho života jen zmatek, utrpení a nouzi. Je samozřejmé, že nelze rozum vyřaditi, naopak, že jej nutně potřebujeme pro svůj pozemský život a že nám jej Stvořitel nedal nadarmo.

Podle vůle Boží má však býti nástrojem a podříditi se duchovnímu vedení. Je služebníkem svého pána. Co vládce, duchovní já, poručí, to má rozum v pozemském vykonat.

Ale běda, je-li služebník dosazen na trůn a učiněn vládcem, jak se to děje již po tisíciletí! Vládne-li pozemsky vázaný rozum, který uzavřel brány ráje!

Pak nelze odvrátiti i při dostatku chleba a práce nejvyšší nouzi, hřích proti duchu: Antikrista!

Dosedne-li na trůn pravý vládce, duchovní já, pak povstane nová říše vyšší síly a čistoty.

Teprve pak budeme pány stvoření tak, jak to chtěl Bůh a nová veliká díla vykvetou ke cti Stvořitelově.

Všechen život půjde vstříc čistotě a lásce a tím bude také dána možnost k největšímu rozvinutí sil. Každý jednotlivec využije v plnění duchovních zákonů co nejlépe své hřivny podle svých vloh a darů.

 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře