Znovunalezené štěstí

7. listopad 2013 | 18.36 |

nV jednom malém domku na kraji města žili spolu již 9 let manželé Smutní. Měli takový malý domeček se zahrádkou.

Hlavně paní Smutná na této zahrádce trávila mnoho času. Smutní byli zatím bezdětní, a tak ženě zbývalo dosti času na péči o tuto malou zahrádku. Vždy se zde mohla plně realizovat a prožívala alespoň trochu štěstí, které jinak ve svém vztahu s mužem postrádala. Cítila se jakousi tvůrkyní a vládkyní, neboť vše na této zahrádce šlo podle jejích představ.

"Jen kdyby jí ten muž alespoň trochu pomohl. Všechno aby si zařídila sama. Ten její Václav by jistě ani nebyl schopen vše takto nejen vymyslet, ale i zorganizovat, zařídit, a nakonec ještě i udělat. To zjistila již dávno, že v tomto směru se na něho vůbec nemůže spolehnout. Když přijde domů z práce, je vždy unavený a kolikrát i nevlídný. Vždyť ona ani neví, zda ji má vůbec rád. Tolik by si přála prožívat romantickou lásku!"

Tak mnoho po ní toužila a v této touze se stále jen nořila do svých snů, které mohla krásně prožívat při práci na zahradě.

Pak navečer, když přišla domů, už se musela jen stále zlobit, co vše ten její neschopný muž zase neudělal, nebo udělal, ale špatně, a že ona přece nemůže zařizovat všechno. Její muž do toho všeho při jejích výtkách vždy jen mlčel, což paní Smutnou ještě více rozplamenilo.

Když večer uléhala ke spánku, prožívala ještě tíživěji své neštěstí, své nenaplněné touhy po lásce, a tím i po dítěti, které její muž dosud nechtěl. Kdyby se mohla alespoň starat o malé děťátko, pak by mohla být o něco šťastnější. A tak to bylo stále dokola, stále jen kdyby, kdyby, a dny proplouvaly jeden za druhým paní Smutné skrze prsty a mizely nenávratně do dáli.

Pan Smutný byl majitelem nevelké stavební firmy a celý den prožíval ve své práci velké nasazení, neboť stále řešil nové a nové situace, vyplývající z jeho náročné práce. Měl kolem 20 zaměstnanců, což od něho vyžadovalo velké úsilí o získání dosti zakázek. Aby mohl pak být každý zákazník spokojen, museli jeho zaměstnanci odvést co nejlepší práci, a to někdy vyžadovalo mnoho úsilí, zvládnout vše kontrolovat, a pak trvat na co nejkvalitnější práci, kterou vždy ode všech požadoval.

Domů přicházel často velmi pozdě a nesmírně toužil po odpočinku. Co jej však téměř vždy uvítalo doma od jeho ženy, byly většinou jen výtky a výčitky. Neměl sílu na ně opakovaně odpovídat, a tak se raději uzavřel ve svém světě hudby, kterou si tak rád pouštěl. Byla to většinou vážná hudba, která se linula jeho pokojem a při které alespoň částečně mohl čerpat osvěžení, posilu a radost.

Vždy se rozesmutněl nad tím, že jeho žena již ztratila svůj dívčí půvab, který ho tenkrát tak oslovil a naplňoval jej štěstím a radostí. Tolik toužil, aby se opět vrátila její dřívější ušlechtilá krása a tichá mírnost, která mu dodávala tolik sil a ze které mohl zpočátku čerpat i mnoho inspirací.

Jak jen to je možné, že se to vše ztratilo? Vždyť nyní prožívá jen hrubost v jejích slovech, která jej vždy tak zraňují. Tak rád by jí byl nápomocen i při práci na jejich zahrádce, kde zpočátku pracovali společně. Jen časem se stalo, že jeho Alice chtěla vše rozhodovat sama a začala mu dávat najevo, že ona ví lépe, jak jejich zahrádka má vypadat. Nechtěl se s ní přít, vždyť to se mu příčilo, hádat se se svou ženou kvůli tomu, zda zasadit ovocný stromek nebo keř s růžemi.

Ne, on se nechtěl přít, a tak raději na jejich zahrádku přestal chodit. Cítil stále jen větší prázdnotu v jejich vztahu a jejich prvotní štěstí, které prožívali kdysi dávno, bylo již téměř vše pryč a on nechtěl, aby se z takového vztahu narodilo dítě.

Ano, i on by rád vychovával se svou ženou dítě. To by ale musela být znovu ta jeho Alice. Nevěděl však, co učinit, jak změnit běh věcí, které se začaly ubírat zcela jiným směrem, než by on sám chtěl a než by si kdysi dávno dovedl představit. Jen ve svém nitru zoufale prosil, aby se stalo něco, co by mohlo toto jejich vysilující a nešťastné soužití změnit.

Jednoho dne se potkala paní Smutná se svou dávnou kamarádkou z dětství, která právě tlačila kočárek s děťátkem. Z paní Svatavy vyzařovalo takové štěstí a krása, že paní Smutná byla tím vším mocně přitahována. Nemohla tedy odmítnout její pozvání k ní domů. A ať jistojistě s sebou vezme i svého muže. Paní Alici se nejdříve nechtělo brát svého Václava s sebou. Jen by tam jistě někde posedával, ještě by jí dělal ostudu. Ale paní Svatava na tom trvala, a ta její holčička, Julinka, byla tak krásná, třeba by to mohlo Václava oblomit a mohl by svolit k tomu, že by i oni mohli mít nějaké takové děťátko. A tak tedy nakonec souhlasila, že v sobotu přijedou.

A také přijeli. Byl nádherný májový slunný den a vše bylo takové - jakoby sváteční. A do toho nádherná zahrada, kterou měli manželé Šťastní! A také ten krásný domeček! Vše zde dýchalo míruplným klidem. Paní Alice byla celá rozzářená, jak již dlouho ne.

A co se to dělo s jejím mužem, tak galantního jej vůbec neznala, jak náhle krásně dokázal hovořit s paní Svatavou a jejím mužem. Náhle začala paní Alice vše pozorovat jakoby z dálky. Náhle vnímala, že paní Svatava působí nesmírně vlídně, míruplně, tak nějak klidně, či harmonicky, vlastně, ano, půvabně, až něžně láskyplně, když hovořila se svým mužem. Pokud hovořila, neboť ona se vlastně více spíše usmívala, a jen sem tam pověděla něco tak tiše, že muži vždy zpozorněli a velmi vnímavě jí naslouchali.

Jaké to bylo kouzlo, které okolo sebe šířila tato tak křehká žena. Paní Alice právě držela v náručí malou Julii a její srdce se pomalu naplňovalo něčím známým, avšak dávno zapomenutým. Nebyl to jen mateřský cit, byl to vlastně cit jako takový. Tak, jak v tu chvíli prožívala potřebu jemně a křehce opatrovat toto děvčátko, tak náhle cítila potřebu prožívat jistou něhu někde uvnitř v sobě.

Taková bolest projela jejím srdcem. Co jsem to vlastně ztratila, vždyť kdysi jsem to prožívala a byla jsem tolik šťastná, myslela jsem, že můj Václav nedokáže už vůbec být laskavý a mužný, a nyní jej vidím před sebou, jak pomáhá s chutí a radostí zde, na cizí zahradě, jak je šikovný, nikdo jej nenapomíná, neusměrňuje, a jak ona vidí, tak si umí se vším dobře poradit. Proč není takový i doma?

Jak tak zde seděla a slzy se jí koulely po tváři, náhle ucítila čísi ruku na svém rameni. Otočila se a zvedla hlavu. Svatava stála za ní a s tak nádherným úsměvem se jí dívala do očí. Jako by jí viděla až do hloubi jejího srdce, jako by jí četla její myšlenky, vše, co se nešťastné ženě honilo hlavou a co tak bolestně zraňovalo její srdce. Byla to touha, nenaplnění, uvědomění si, jak mnohé zanedbala, a obava, zda je možné to vše nějak změnit.

Paní Svatava vzala do ruky malou Julii, která mezitím usnula v náručí uplakané ženy, a uložila ji do kočárku. Pak si přisedla k Alici, chytila ji za ruku a začala k ní tiše hovořit.

Vše to bylo jako balzám pro bolavou duši této nešťastné ženy. Náhle se zde před jejím zrakem začal vynořovat obraz, který paní Svatava v tichosti vykreslovala tak krásnými slovy, že paní Alice zcela zasažena ve svém již skoro uhaslém citu pochopila, že vše změnit jde vždy, a že to záleží jen a jen na ní samotné. Ona je tou, která může vytvářet stejně tak harmonii jako nesoulad ve svém domově. Ona směřuje nitky svých myšlenek k druhým lidem, a tím vytváří buď krásu, harmonii a štěstí, anebo emoce, nesvár, bolest a nakonec jen a jen smutek.

Pláč, který paní Alice zde prožila, byl jako očišťující proud živé vody. Vše, tak dlouho v ní zadržované, vyšlo najednou ven, ale nyní přitom neprožívala jako dříve emoce nepochopení a hněvu, nýbrž jen úlevu od očišťující bolesti jejího nitra a vroucí touhu vše změnit.

Přítelkyně Svatava náhle tiše vstala a nechala Alici, pohrouženou do jejích myšlenek, sedět ještě na zahradní lavičce u kočárku s malou Julií.

Paní Alice si konečně setřela své slzy a znovu pohlédla do kočárku. Jak je ta malá půvabná a krásná a jaké pohádkové kouzlo je kolem ní. Bylo jí tak dobře, tak dobře jako vedle paní Svatavy, která vlastně skoro nehovořila, jen byla také taková krásná, půvabná, chápající, posilující, občerstvující...

Ano, to je ono, taková musí být konečně již i ona. Dá svému muži prostor na jejich zahrádce, vždyť teprve nyní pochopila, že on vše dokáže a má k zahradě krásný vztah, jen ona jej stále poučovala a dirigovala podle toho, jak si myslela, že je to nejlepší. Musí to dokázat. Nejlepší bude, když tam z počátku nechá svého muže samotného, protože se obávala, že by ještě nedokázala jen mlčet a stále nemít potřebu svého Václava usměrňovat. A tak se odvíjely její myšlenky stále dál a dál. Její tvář se pomaličku rozjasňovala, až se celá její bytost rozzářila tak, že pan Václav náhle vnímal, že se něco stalo.

Bylo to zvláštní, ale jak šel po zahradní cestičce a vezl na kolečku keříky růží, které chtěli společně s panem Šťastným vysadit, náhle pocítil nutkání zastavit se a jít na chvilku za svou ženou. Stejně se potřeboval trochu osvěžit vodou, která stála na stolku, kde seděla jeho Alice a hlídala malou Julii. Položil tedy kolečko a šel k ní.

Jak přicházel blíž a blíž, byl celý zmatený. To asi slunce, které svítilo jeho ženě do očí, jí tak ozařovalo, že působila jako jemná bytost ve světelné záři. Zcela zapomněl na žízeň a mocně přitahován ke své, nyní tak nádherné Alici, šel stále blíž.

Když přišel až k ní, všiml si, že má zavřené oči, a že se nesmírně krásně usmívá a působí, ano, půvabně a něžně, jak si poslední dobou velmi přál, aby směl opět u ní spatřit. Bylo to tak silné, že nemohl jinak, než se k ní posadit a obejmout ji něžně za ramena.

Paní Alice otevřela oči a ke svému úžasu spatřila svého Václava, jak se na ni velmi krásně dívá, oči mu jen jiskřily a byl šťastný. Usmála se, nic neříkala a jen se též na něho zadívala s láskou, jako by mu tím říkala:

"Ano, já vím, již vím, a budu se snažit vše napravit, neboť si přeji stejně jako ty, můj milý, prožívat štěstí. Teď již vím, že stačí tak málo..."

 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Znovunalezené štěstí sidonie kermack 08. 11. 2013 - 07:06
RE: Znovunalezené štěstí kerria 08. 11. 2013 - 07:47