Jogín

24. říjen 2013 | 10.19 |

nPaní Marta žila již deset let se svým mužem v hezkém manželském vztahu. Oproti ostatním přátelům kolem nich by se dalo říci, že jejich vztah byl mnohem silnější a hlubší. Byli stále naplněni radostí a činorodostí. Jen jediné jim chybělo, jen jediné je trápilo. Celých těch deset let marně usilovali o to, aby jejich vztah mohl být naplněn a požehnán dítětem.

Paní Marta se tím trápila stále více, neboť si nedokázala stále odpovědět na otázku, proč zrovna oni, kteří oproti jiným mají tak hezký vztah, proč oni nemohou mít malé děťátko, které by mohli zahrnout svou péčí a láskou. Trápilo ji také i to, jak maminka jejího muže byla stále plná otázek na toto téma.

Naštěstí maminka paní Marty byla opravdovou milující maminkou a snažila se svou dceru vždy povzbudit, aby nebyla smutná, netrápila se tím a naopak si vážila krásného vztahu, který právě prožívá, neboť málokdo má takové štěstí. To také dávalo paní Martě vždy oporu a vzpruhu, aby své trápení nedávala znát navenek a neztratila proto tak i svého muže, kterého nesmírně milovala.

Byla však ochotná učinit cokoliv, co by jí pomohlo uzdravit její tělo natolik, aby se jejich vytoužené děťátko mohlo narodit.

Jednoho dne si všimla v časopise reklamy, která zvala na setkání se světoznámým jogínem, který dokáže druhé vyléčit a posílit. Paní Marta si tedy řekla, že zkusí i toto, když už vyzkoušela všechny možné druhy léčby a meditací. Přemýšlela jen, zda to říci svému muži, neboť ten neměl příliš pochopení pro věci, které nebyly dostatečně srozumitelné a viditelně doložitelné. Zkrátka, jak se říká, muž paní Marty, pan Zbyšek, byl materialista, který se vždy díval s úsměvem na všechny tyto esoterické a mystické pokusy své ženy. Paní Marta však chtěla vyzkoušet skutečně všechny možnosti, a proto raději svému muži nic neřekla. Může mu přece o tom povědět, bude-li to dobré a přínosné, a pokud nebude, tak o tom raději pomlčí, aby se jí nesmál, že je naivní, když tomu všemu věří.

V sobotu se tedy vypravila na setkání s mystikem a jogínem. Přišla do velikého sálu, jenž byl zcela zaplněný velkým množství lidí, kteří působili mile a přátelsky. Nikoho zde však neznala, a tak se posadila kousek stranou, aby mohla vše dobře pozorovat. Asi za dvacet minut přišel ten muž. Jak jej zahlédla, projel jejím nitrem takový zvláštní svíravý pocit, ale hned jej zaplašila. Byl to vysoký muž černé pleti, který měl kolem hlavy omotaný bílý turban. Oděn byl do červeného šatu, přes který měl černý kabátec z kůže. Působil vskutku mysticky, až démonicky. Když se ještě usmál, zasvítily jeho bílé zuby, které vystupovaly spolu s bílým turbanem v kontrastu s ostatním oblečením a jeho černou pletí jako dva svítivé body, a přitahovaly tak silně její pozornost. Protože byl tento muž z Afriky, měl s sebou mladou slečnu jako překladatelku. Všichni přítomní v sále tohoto zvláštního muže již znali a bylo vidět, že je pro ně uznávanou osobností.



"Možná jej tak uznávají jen proto, že je cizinec," pomyslela si paní Marta, neboť dobře znala povahu lidí, kteří vždy každého z ciziny považují za větší osobnost, než ve skutečnosti tento člověk je. "Ale uvidíme," říkala si pro sebe.

Začala hrát hudba. Stále dokola zněl dunivý rytmus hlubokých bubnů, do toho jednoduchá melodie, která rozeznívala několik tónů a neustále se opakovala dokola. K tomu začal jogínský učitel hovořit k účastníkům v sále. Jeho pohled byl až uhrančivý, jeho slova přesvědčivá a hudba pulsující a tepající, že nebylo skoro možné se ubránit jejímu rytmu. Pomalu se paní Marta nořila do slov, která tento uhrančivý muž říkal, a pozvolna se zbavovala ostychu, který v sobě cítila, když byli lidé tímto mužem vyzýváni, aby nechali své paže unášet v letu ptáka a do toho odříkávali jednoduchá dvojslabičná slova v angličtině. Vše se stále opakovalo dokola. Šaman jim sliboval uzdravení.

Při dalším znění nové, avšak velmi podobné hudby zase sliboval, že si po pěti minutách mohou vyčistit karmu. Paní Marta jen matně tušila, co to je karma, ale nebyla si tak úplně jistá, zda by to mohlo být takto jednoduché. Vzpomněla si na babičku, jak chodívala do kostela ke zpovědi. Paní Martu vždy trápilo, jak je možné, že někdo učiní něco nedobrého, co třeba někomu hodně ublíží, a pak se jen vyzpovídá a vše je v pořádku. To nemohla nikdy přijmout. A v tomto případě též cítila, že i zde to nepůjde tak snadno, že by člověk chvilkou jakéhosi zpívání mohl odčinit své nedobré skutky, které kdysi vyslal do světa.

Avšak potlačila své niterné volání a pokračovala dále. Již všichni stáli a pohupovali se do rytmu, přitom zpívali jednoduché věty a vše se za stálého dunění těch hlubokých bubnů opakovalo dokola a stále dokola. Měla pocit, že už se ani nevnímá, že jen vidí ty černé oči a úsměv muže, který takto zcela ovládal ohromný dav lidí. Jen se rozhlédla a měla pocit, že se vlní v jakémsi jednolitém sevření desítek těl, která nejsou již zcela ovládána ušlechtilým duchem, ale mystickým čarodějem, který si s nimi vlastně dělá, co chce.

Nerozuměla tomu, jak jí může vytanout na mysli taková myšlenka, když se snaží zapojit do tohoto ozdravného proudu, jak jí bylo říkáno tím černým hypnotizérem. Pak ještě byli všichni tímto mužem ujištěni, že pokud si nyní spolu zazpívají poslední píseň, nebudou již muset příště na tuto zemi, neboť budou již vysvobozeni svojí láskou vlastního já.

V tu chvíli se stalo s paní Martou něco velmi zvláštního. Něco se v ní tak silně sevřelo, až se jí udělalo nevolno. Musela rychle odejít na čerstvý vzduch, aby se jí udělalo lépe. Asi po deseti minutách bylo již opět vše dobré a paní Marta se chtěla vrátit zpět. Jak otevřela dveře do sálu, strnula. Náhle před svýma očima spatřila jakýsi zvláštní obraz. U velikého tmavého kotle stál temný člověk a míchal dlouhou tyčí v tomto kotli, z něhož stoupal dým, obklopující všechny přítomné v sále. Desítky lidí omámených tímto mužem se již sotva vědomě monotónně pohupovali a s mdlým výrazem opakovali vše, co jim temný říkal.

Paní Marta se vyděsila. Protřela si oči a pohlédla do sálu znovu. Na jevišti stál jogín, usmíval se svým zvláštním způsobem a každým svým pohybem ovládal všechny zde přítomné. Paní Marta pochopila, že to, co uviděla před tím, byl jen nějaký odlesk toho, co se zde odehrává. Cítila to jako silné varování. Již neměla sílu se do sálu vrátit, a tak raději rychle utekla.

Celou cestu domů přemýšlela o tom, co zde vlastně prožila. Mísilo se v ní vše dohromady. Její touha učinit vše, co bude moci, aby směla čekat miminko, a na druhou stranu její přirozený pud sebezáchovy, který v ní volal, že tato cesta není dobrá.

Co si s tím jen počít? Že by to ona viděla špatně? Nebo přece jen by bylo možné, aby si takto někdo pohrával s druhými lidmi, s jejich poddajnou vůlí, aby se nechali takto někým vést a slepě věřili tomu, co jim řekne někdo, kdo se tváří jako vysoký duchovní učenec? Je jím nebo není? Jak má nalézt odpověď? S mužem o tom hovořit nechtěla, neboť to by byla voda na jeho mlýn a odpověď by stejně nedostala.

Ve středu příštího týdne šla paní Marta k paní doktorce na pravidelné vyšetření, kam chodívala již deset let. Stále dokola a na různá vyšetření, kterých již absolvovala nepřeberné množství. Byla překvapená, že její paní doktorka skončila s ordinací a nyní je zde nová paní doktorka. Působila mile, i když určitým způsobem přísně.

"Paní Slunéčková, tak jak to dnes vypadá? Pojďte, podíváme se na vás a trochu mi povíte, co všechno máte za sebou a já se pokusím vám nějak pomoci."

Paní Marta tedy vyprávěla, co vše již absolvovala bez kýženého výsledku, a jak byla v tom všem povídání, nechala se unést a pokračovala i svým posledním prožitím s jogínem. Pak se náhle zarazila, protože si uvědomila, že lékaři se na takovéto věci vždy dívají se stejným úsměvem jako její muž. K jejímu překvapení jí však paní doktorka pověděla, že její problém je jistě duchovního druhu, ale ta cesta, kterou zvolila ke svému uzdravení, ta že duchovní není.

"Víte, paní Slunéčková, chceme-li uzdravit tělo, musíme uzdravit i ducha. A abychom jej mohli uzdravit, musíme volit ty pravé a správné cesty k tomuto souladu zdravého těla a ducha. Jak říkáte, je ve vás mnoho otázek, proč zrovna vy prožíváte takovéto trápení a hledáte stále odpověď. Tu vám dát nemohu, ale poradím vám, jak vždy rozpoznat pravé od nepravého.

Ptejte se vždy ve svém nitru, zda to, co k vám přichází, je ušlechtilé, zda je to posilující a zda to má nějaký hlubší smysl, zda je to prosté a radostné. Toto vše jsou cesty světlé, pravé a duchovní. Vše to, co vám bere vaši vlastní sílu, co ve vás vytváří nepříjemné napětí, i když to vypadá, že zdánlivě po vás není chtěno nic náročného, vše to, co vás stísňuje, i když to působí zajímavě a exklusivně, vše to je povětšinou jen od nečistého chtění. Možná to nyní zní ode mne podivně, že vám říkám takovéto věci, ale sama jsem nejen ve svém životě, ale i v životě svých pacientek, poznala mnohé krásné zázraky, které se odehrály takovými až záhadně jednoduchými způsoby. Pochopila jsem, že ono již po tisíciletí známé Desatero přikázání je ve své jednoduchosti pravým klíčem k životu, a že není potřeba hledat cizokrajné a tajemné cesty. Vše je vlastně jednoduché, jen my si to vždy tak zvláštně zamotáme do svých složitých úvah. Náš rozum má prostě pocit, že vše, co je prosté, je neúčinné nebo ne dost dobré.

Paní Slunéčková, jeďte se svým mužem na Šumavu a choďte tam po lesích na procházky. Vnímejte přírodu okolo sebe a uvidíte, jak je vše nádherně a krásně uspořádáno. Kolik krásy je nám lidem dáno. Nikde neuvidíte nic, co by nemělo nějaký byť sebemenší smysl a co je spojeno s dalšími a dalšími články do nádherného soustrojí, které zní a zpívá. Pak si možná také uvědomíte, že se zbytečně snažíte urputně o něco, co se prostě vynutit nedá. Prožijte s mužem pár krásných dnů a hned uvidíte, jak to bude prospěšnější než nějaké meditace.

Léky vám dávat nebudu, neboť je nyní nepotřebujete. Přijďte se mi ukázat tak za čtyři měsíce, a pak uvidíme," domluvila k velikému úžasu paní Marty paní doktorka.

"Paní doktorko, musím se vám ale přiznat, že jste mne zaskočila. Bála jsem se, že se mi budete smát, že věřím na nějaké nadpřirozenosti, a vy zde hovoříte o Desateru přikázání a o přírodě. Já ale to Desatero ani moc neznám. Nikdy jsem neměla odvahu se někoho ptát," odpověděla tiše paní Marta.

"Paní Slunéčková," usmála se na ni paní doktorka, "jestli budete chtít, mohu vám půjčit svou knihu, ale musíte mi slíbit, že pojedete na Šumavu anebo někam jinam do přírody, a tam si budete v klidu, nerušena dalšími vlivy číst."

"Ale ano, my jsme se stejně s mužem chystali někam jet na májové svátky, tak si to můžeme prodloužit na týden."

Slovo dalo slovo a paní Slunéčková dostala do rukou takovou útlou knihu se Zákony Stvoření, která byla nádherně vázaná v kůži. Také se domluvily, že až se paní Marta vrátí, tak jen za paní doktorkou zajde, aby jí vypůjčenou knihu vrátila.

Toto setkání bylo tak jiné než to, co zažila v sobotu. Obyčejná paní doktorka, kterou vlastně nikdo kromě pacientek neznal, měla v sobě tolik moudrosti a porozumění, tolik laskavosti a pomáhajících slov, že se paní Marta cítila skutečně občerstvená.

O tom se již svému muži zmínila, neboť se cítila silná a pevná, aby dokázala předat vše prožité s vlastním přesvědčením.

Opravdu se podařilo manželům Slunéčkovým odjet na týden na dovolenou a skutečně jeli na Šumavu. Tato nádherná krajina se svým klidem a krásou jim dala mnoho poznání a požehnání.

Paní Marta také hned první večer otevřela zapůjčenou knihu, neboť v pracovním shonu nenalezla dostatek klidu, aby mohla začít číst. Hned na první stránce byla záložka, na které bylo nádherným písmem napsáno:

"Ježíš pravil:

Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou.

V těchto slovech leží všechno, i to nejvyšší, čeho člověk dosáhnouti může: viděti Boha v jeho dílech. Srdce člověka musí býti čisté a jasné jako křišťál, aby žádné zkalení nebránilo mu ve vidění. Vidění jest poznávání! Člověk, který jest čistého srdce, dokončil zde svůj úkol a může pak stoupati ke Světlu."

Celý tento večer četla paní Marta tato slova stále dokola a snažila se je pochopit, neboť cítila z nich proudit lásku, světlo, sílu, pravdu. Vše, co si přála najít. Náhle také pochopila, že její trápení mělo skrytý smysl. Nutilo ji hledat odpovědi na otázky, které by si ve svém rodinném štěstí asi nekladla. Pochopila ten neklid, který prožívala ze stále stejně plynoucích dnů, které procházely nevyužity v očekávání něčeho příštího. Jako by chtěla paní Marta začít žít život až s narozením dítěte a neuvědomovala si, že každý stávající den jí uniká bez života, bez opravdového života, neboť to, jak dosud žila, nebyl ten opravdový život.

"Ano, možná je to dílo Boží, abychom prožívali v těžkosti poznání pravdy, abychom se namáhali a usilovali ve svém životě nacházet odpovědi na to, co nás trápí," pomyslela si paní Marta.

"Zbyšku, já myslím, že jsem našla začátek cesty, která nám pomůže nalézt odpovědi na naše otázky. Vím, že i ty se trápíš jako já tím, proč zrovna my dva spolu prožíváme lásku, která nemůže být obdarována vlastním dítětem. Já jsem prožila nyní naději a posilu jen z těchto slov zde, na té záložce. Myslím, že v této útlé knížce budeme moci najít ještě mnohem více," obrátila se paní Marta na svého muže.

Pan Zbyšek zvedl oči od své knihy, kterou měl rozloženou na klíně a která byla zabalená v koženém obalu tak, že nebylo vidět, jaký název tato kniha má. Prohlédl si záložku, kterou mu ukazovala jeho žena, podíval se na knihu, kterou držela ve svých rukách, a pak jí dal nahlédnout do své knihy.

Paní Marta nevěřila svým očím: "Jak to, že čteš takovou literaturu, vždyť si to vždy odmítal?"

"No, víš, Martičko, zapovídal jsem se s panem Pokorným od nás z domu. Působil na mne vždy tak důstojně a jistým způsobem i moudře, a nějak mi uteklo při tom hovoru více, než jsem kdy komu svěřil. A on mi dal tento Životopis Ježíšův, že v něm najdu mnoho odpovědí na své otázky a sám poznám, zda je zde vše napsané pravdivé nebo ne. Nechtěl jsem před tebou přiznat, že mne více vedla zvědavost než opravdová touha najít odpověď zrovna v této knize. Právě tady jsem se mohl konečně začíst, a myslím, že měl pan Pokorný pravdu. Je to tak. Je zde hloubka poznání a mnoho moudrosti, jakou jsem ještě od nikoho neslyšel. Také si myslím, že naše trápení nám bylo dáno, abychom hledali a mohli nalézt. Jak zde čtu, Martičko: "Kdo hledá, ten nalezne." - Asi to tak bude."

Manželé Slunéčkovi opravdu nalezli poznání o Bohu, a věděli, že tato cesta je před nimi otevřená a nebude nikdy končit. Děťátko sice již neměli, ale jejich život byl naplněn. Dokázali svou lásku předávat všem potřebným a dokázali se radovat z maličkostí, které je denně udivovaly svou krásou a dokonalostí jejich Tvůrce. Pochopili tak, že vše v tomto Stvoření patří tomuto Jedinému Tvůrci a bylo lidem propůjčeno pouze ke spravování. Učili se Boha poznávat v Jeho díle a byli tak naplněni opravdovou láskou.


 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře