Nevěra

26. září 2013 | 10.30 |

bPaní Skřivanová byla velmi vitální žena. Pracovala od rána do večera v plném nasazení. Stále byla ve velkém spěchu. Práce, rodina, domácnost, to vše potřebovalo její čistou a radostnou péči. Paní Skřivanová prostě neznala zahálku a odpočinek jí byl cizí.

Paní Helena často varovala svou sestru Miladu Skřivanovou, že takto to nemůže dlouho vydržet, že se příliš přepíná, a k tomu stále zapomíná na to, že je potřeba vnímat svůj život jako možnost hlubšího prožívání. Nad tím vždy jen paní Milada mávla rukou, že to jsou jen takové řeči těch, kteří by jen blouznili jako Helena a nic pořádného nedělali. A tak stále dokola plynuly dny paní Skřivanové a celé její rodině jako dobře promazaný stroj, jehož pohonem byla vždy ona, plná sil a elánu.

Jednoho dne však došlo na slova sestry Heleny. Právě, když utíkala paní Milada rychle domů, neboť měla ještě před sebou mnoho práce, kterou musela za každou cenu stihnout do večeře, přemáhala svůj nedostatečný dech a silné bolesti na hrudi, náhle, z čista jasna, jako když blesk udeří, jen zaslechla vzdálené pískání v uších, polilo jí divné horko, pak uviděla bílou mlhu, ve které se míhaly jiskřivé hvězdičky. Ještě se stihla na chvilinku zastavit, ale pak se zhroutila k zemi. Probrala se až v sanitce, která ji odvážela do nemocnice. Zde se dozvěděla, že měla infarkt, a také, že již dříve prodělala ještě jedno menší selhání svého srdce. Vše se jí zastavilo. Ona, která byla zvyklá na neustálý pohyb, byla zcela odříznuta od života. Nemohla se pohnout a jen odevzdaně ležela. Kupodivu jí ale bylo zcela jedno, co se s ní bude dít. Usnula a takto prospala několik dnů. Byla za poslední dobu tak vyčerpaná a nechtěla si to přiznat. Její tělo se tak o nutný odpočinek postaralo samo.

Když se po dlouhém spánku probrala, první, na co myslela, bylo, co asi dělá její rodina, jak vše zvládá její muž. Pan Skřivan chodil navštěvovat svou ženu pravidelně a vždy vyprávěl, jak je vše v pořádku, neboť mu nabídla pomoc jeho kolegyně z práce, která jinak žije sama.

Paní Miladě nebylo zcela příjemné vědomí, že se o její domácnost stará cizí žena, ale věděla, že by to její muž s dětmi těžko vše zvládl, a tak byla nakonec ráda. Měla vždy takový zvláštní pocit, když její muž až příliš často hovořil o Kamile, která mu chodila k nim domů pomáhat. Vždy však zaplašila své stísňující pocity s tím, že nemůže svého muže z ničeho podezírat. Dosud byl jejich vztah hezký, bez hádek a těžkostí, proto si řekla, že nemá důvod mít takové černé myšlenky.

Po nějaké době byla paní Milada z nemocnice propuštěna a následně na to ji lékařka poslala do lázní. Bylo pro ni nesmírně těžké zde celé tři týdny vydržet to nicnedělání, na které nebyla zvyklá. Ani číst ji už nebavilo, plést kvůli namáhání měla zakázáno, a tak jen chodila na malé zdravotní procházky. Přesto to pro ni byl promrhaný čas.

Do lázní za ní přijela její sestra Helena a snažila se jí povědět, že nic není náhoda. Ať zkusí tyto chvíle využít k přemýšlení o svém životě, o svém vztahu s mužem, o své rodině, zda náhodou na něco nezapomíná.

Paní Milada jako vždy mávla rukou, že Helena je jen takový filosof, který by nejraději každému jen a jen radil, i když sám svou rodinu ani nemá. Hodila to vše za hlavu a těšila se domů. Dokonce se jí podařilo umluvit pana doktora, aby ji pustil domů o dva dny dříve.

To snad ani neměla dělat, neboť si tím připravila ty nejkrušnější chvíle svého života. Měla velkou radost, že už může jet domů. Ani svému muži nezavolala, aby jej nezatěžovala starostmi se svým odvozem, a hned se vypravila na vlak. Domů přijela dopoledne. Těšila se, jak si vše vybalí, dojde na nákup a připraví nějakou dobrotu, než se všichni vrátí domů, aby je mohla překvapit.

Když chtěla odemknout dům, zarazilo ji, že není zamčeno. To je pořádek! Jen není doma a nikdo neohlídá, zda je zamčený dům. Šla tedy dál a náhle zůstala stát jako omráčená. Zaslechla nějaký hluk. Že by tu byl zloděj? Srdce se jí rozbušilo.

"Klid, klid, teď se nesmíš stresovat, nebo to tu s tebou zase nedopadne dobře, jako minule," říkala si v duchu a potichu se blížila k jejich ložnici, odkud se ten divný hluk ozýval. Vyndala si ještě z kabelky lak na vlasy, kdyby náhodou, a otevřela prudce dveře.

To, co spatřila, předčilo její očekávání. Zůstala jako ochromená, neboť nebyla vůbec připravená na to, že zde najde svého muže s Kamilou tak, jak snad si nikdy nepomyslela, že by to bylo možné.

Srdce se jí rozbušilo jako o závod. Nebyla schopná vydat ani hlásek. Jen začala tiše plakat. Odešla do koupelny, kde skoro bezvládně klesla na zem k vaně, neschopna jediné myšlenky. Že někdy prožije takovou bolest, která ji zcela fyzicky ochromí, to nečekala.

"Ach, Bože, jsi-li, vždyť já ani nevím, zda ano, nikdy jsem na Tebe nepomyslela, však nyní Tě potřebuji, tolik Tě potřebuji. Co se to děje? Proč zrovna já? Myslela jsem, že toto nikdy neprožiji." Cítila silně svůj tep na spáncích. Ruce i nohy se jí začaly třást a ona nebyla schopná pohybu. "Vše, v co jsem věřila, čemu jsem se obětovala, je pryč."

Nemohla myslet, nevěděla, co má vůbec dělat. Měla pocit, že to uvnitř v ní se nějak podivně oddělilo od jejího těla a nedokáže toto tělo vůbec ovládat nějak normálně. Chtěla vstát, ale nohy se jí podlomily. Myslela na svou sestru. Byla nyní jediným člověkem, který by jí dokázal pomoci. Silou vůle vstala a šla pro telefon. Vytočila číslo na Helenu, jediné, co byla schopná povědět, bylo, že je doma, a pak už ze sebe nevydala ani hlásku.

Helena dobře znala pana Skřivana a tušila, co se u Milady doma asi odehrává. Ihned tedy sedla na autobus a jela své sestře na pomoc.

Mezitím se samozřejmě z domu vytratila nejen Kamila, ale i pan Skřivan, který věděl, že nastane velký problém v jeho životě. Dosud mu vše procházelo, jak bylo jemu milé. Doma měl vždy vše, co potřeboval. O děti bylo dobře postaráno, všude bylo naklizeno, žena mívala vesměs dobrou náladu. Jediné, co mu zde chybělo, byla větší krása, půvab a ušlechtilost jeho ženy, která pro samé starosti a uklízení bývala vždy jen tak velmi ledabyle oblečená a neupravená. Toto si však nahrazoval u své kolegyně v práci. Bylo pro něho ideální vybírat si vždy dle toho, co toužil prožívat, a ve skrytu duše si přál, aby vše mohlo vydržet takto co nejdéle. Obě tyto ženy se tak dobře pro něho doplňovaly. Aby nemusel nastalou situaci řešit hned, raději z domu rychle odešel, aby oddálil tu chvíli těžkého prožívání.

Helena přijela za půl hodiny a našla svou sestru v pokoji na zemi. Vypadala jako bez života.

"Milá sestřičko, vstaň, napiješ se vody, to ti udělá dobře," hovořila k Miladě Helena a pomaličku ji zvedala ze země a jemně ji vedla do kuchyně. Zde dala sestře napít a stále na ni hovořila mírným a klidným hlasem.

Milada vůbec nevnímala, co jí sestra říká, ale cítila takovou posilu a oporu, že to bylo nad všechny léky světa.

"Jak je to možné," vypravila ze sebe asi po hodině Milada.

"Inu, děvče, stále jsi byla jen v kalupu a ani sis nevšimla, že zapomínáš na to důležité. Jen jsi živila ve svém vztahu to hmotné. Aby měli všichni vždy co jíst, co na sebe, aby bylo uklizeno. Já vím, že to vše je důležité, ale je potřeba myslet i na to, že vztah mezi mužem a ženou je také potřeba stále posilovat v ušlechtilém působení nás žen. Musíme v sobě bez přestání rozvíjet vnitřní harmonii a krásu, kterou pak od nás může čerpat nejen muž, ale i děti. Nesmíme zkrátka zapomínat hledat smysl svého bytí. Hledala jsi jej?"

"Ach, Heleno, jak můžeš nyní takto mluvit? On mne tak zradil a ty mne tu obviňuješ, jako bych za to mohla snad já! Myslela jsem, že mě trochu polituješ a pomůžeš mi se s tím vyrovnat a nalézt řešení - a zatím tady poslouchám jen to, že snad já za to mohu?"

"Děvče zlaté, jen se tolik nelituj, to ti nepomůže. Já vím, jak to bolí. Nemysli si, znám to také. I mne tenkrát Josef opustil a šel za jinou. Pochopila jsem však, že náš vztah byl jen pouhým tělesným zalíbením, jež jsme nazývali láskou, která však velmi rychle vyprchala. Pak jsem poznala, že láska je něco jiného než jen zalíbení. Směla jsem prožít opravdovou lásku, lásku, jež se stále rozvíjela do nádhery a štěstí. Můj Václav byl ten nejlepší muž a já jsem stále toužila být pro něho tou nejkrásnější, tou, které si může stále vážit a mít důvod ji ctít. Čím více jsem toto naplňovala, tím více byl jeho cit ke mně vřelejší, jeho oči zářily jako hvězdy. Vím, že naší láskou prostupovala vždy jen stálá věrnost jednoho ke druhému, která byla zároveň tak samozřejmou jako naše víra v Zákony Stvoření, které jsou neměnné. Tak, jak jsem věděla, že v naplňování zákonu dávání a braní se mi bude i v lásce vracet jen to, co do lásky vložím, tak jsem prožívala a prožívám i nadále přesvědčení, že pravá láska je provázena velkým souzněním duší muže a ženy, a jejich věrnost je vždy samozřejmě doprovází. I když můj Václav již není na této Zemi, vím, že jeho duch je nyní v krásných nebeských zahradách, a já se zde nyní snažím žít se srdcem plným lásky ke všem svým bližním, abych jednou mohla za svým Václavem přijít a mohli jsme se opět setkat. Proto jsem již také zůstala sama. A se svým Václavem si v nitru stále povídám o všem, co mi přináší radost, a když mám těžkou chvilku, je to pro mne velkou posilou.

Proč myslíš, že dnes tolik lidí nedokáže žít v krásném a plném vztahu? Protože většina zapomněla na to nejdůležitější. A to je podstata našeho bytí. Vždyť nejsme jen tvorové, kteří by se měli srovnávat se zvířaty, a tím si mohli omlouvat své nevěry, že je to z biologického vybavení přirozené. Muži a ženy nejsou jen živočišný druh, který nemá jiný cit, než je oddávání se tělesnému spojování, jak je libo. Pravá láska se musí odrážet v duchu člověka, v jeho myšlenkách, v jednání vůči druhým lidem. Jsme duchovní tvorové, a ti mají prožívat hlavně duchem. Přiznej si, Milado, zda jsi takto kdy prožívala nejen svůj život, ale i svůj vztah. Nikdy. Já vím. Vždy si nad tím vším jen mávla rukou. Hleděla jsi jen na hmotné. Využij svou bolest, která k tobě možná přišla jako pomoc, a hledej ve svém duchu odpověď. Neutápěj se v bolesti a trápení. Nepouštěj to vše k sobě, ale snaž se přemýšlet o všech hodnotách lidského ducha, na které jsi dosud nemyslela.

Ani nevíš, jak ráda bych ti pomohla. Avšak nečekej ode mne chlácholení. Já ti mohu jen poskytnout oporu."

Paní Helena domluvila a přistoupila k Miladě, pevně ji stiskla v krátkém objetí a zašeptala: "Neboj se, spravedlnost existuje, jen ji musíme umět vidět v její pravé podobě. Věřím, že vše dokážeš zvládnout. Tvé srdce je statečné. Možná proto onemocnělo, aby smělo poznat ten pravý tep, ve kterém by mělo nyní bít."

Paní Helena po těchto slovech odešla a nechala svou sestru v klidu, aby směla ve své těžké samotě nalézt svou duchovní cestu. Věřila, že je to možné, že se sestra dokáže zvednout ze svého utrpení a dokáže je zužitkovat. Věděla, že její duch dokáže nalézt Pravdu a pravé poznání. Bylo jí zcela srozumitelné, že by Milada sama od sebe nikdy tento krok neudělala, kdyby její duch nedostal tu nejtěžší ránu, aby procitl.

A tak ještě v rychlosti, aby sestru podpořila co nejvíce, napsala na malý kousek papírku pár slov a zastrčila je v předsíni za rám zrcadla.

Když šla paní Milada večer okolo zrcadla, nemohla si tohoto lístečku nevšimnout. Vzala jej do ruky a šla si pro brýle, aby se podívala, co je zde napsáno. Krásným písmem, jaké dokázala vykouzlit jen její sestra, zde bylo několik řádků, které si přečetla nahlas:

"Blahoslavení ti, kteří musí procházeti utrpením, neboť oni utěšeni budou.

Nežalujte, zachvátí-li vás bolest a utrpení. Snášejte je a buďte silní! Žádné utrpení, které sami nevpustíte a nepřivoláte, nemůže k vám. Učte se však na něm a změňte se ve svém nitru. Pak od vás odpadne a vy budete volní!

Tak pravil Ježíš..."

Ano, snad ano, říkala si paní Milada. Vše se k ní náhle blížilo odkudsi z dálky, jako by matně tušila, že na něco zapomněla, jen se nemohla rozpomenout na co. Vzala ten lístek do rukou a znovu a znovu jej četla stále dokola. Cítila z těchto slov přicházet takový klid a mír. Věděla, že musí tomu všemu přijít na kloub. Její duch volal a toužil poznat to vše, o čem sestra Helena vyprávěla. Současně tušila, že má před sebou mnoho práce a mnoho změn ve svém životě. Těšila se na to a bylo jí v nitru dobře.

"Ano, moje milá Helenko, zkusím to, jak říkáš, ale nepůjde to hned. Jen jak se uvolním od bolesti, kterou nemohu jen tak zaplašit. Je to příliš hluboko, ale ve tvých slovech bylo tolik lásky, jakou jsem snad ještě neprožila. Vím, jak jsi byla se svým Václavem šťastná, ale netušila jsem, že váš vztah byl tak jiný než ten můj. Děkuji ti za tvá slova, která si teď stále čtu. Pokusím se na vše dívat jinak než dosud..." tak hovořila paní Milada v nitru ke své sestře a její duch se probouzel ze spánku a chystal se vykročit na novou cestu, cestu za poznáním Pravdy.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře