Duchovní pomoci

25. duben 2013 | 10.11 |

bA přece každý z nás má takovou oporu, každý může svůj život snadno proměnit v jasnou cestu vnitřní radosti a smysluplnosti...Jako prázdný koloběh, ženoucí se bez smyslu, a také jako tuhý boj, kde vyhrávají ostřejší lokty a výmluvnější ústa, a kde jen chuť za každou cenu se prosadit přináší výhody, tak zdá se ukazovat dnešní život lidského druhu na Zemi.

A mladí, kteří dorůstají do této doby, neznají již nic jiného a řítí se slepě ve šlépějích svých rodičů, nevidouc nic než pozemské požitky, pohodlí a splňování vlastních přání.

A přece řízením osudu dostane se jednou každý z nich na životní křižovatku, kde jej okolnosti donutí se zeptat: Kudy dál? Kudy má vést můj život dál?

Ačkoliv snad ucítí hluboko v nitru tichou touhu, jakési znění, jež chce jej vésti k něčemu neznámému, a přece tak posvátnému a blaženě hřejivému v srdci, zvoucímu k nejčistším citům, jež chce pojednou rozdávat celému světu, přece často člověk odsune toto volání svého nitra a zasune snad ještě před ně i závoru, aby jej nezdržovalo od naplňování jeho životních přání a domnělých nutností života. Ta tam je potom ona otázka, kudy dále přes křižovatku osudu, přestože již člověk stál nakročen na tu nejlepší a nejpožehnanější cestu životem.

Otočí se a projde křižovatkou nazpět za svými "důležitějšími" a "potřebnějšími" cíli, jak se v té chvíli domnívá, aby na ni možná za nějaký čas opět narazil se stejně palčivou otázkou jako prve, a snad i s pocitem bezvýchodnosti, marnosti a vnitřní osamocenosti v tom velikém bludišti světa, plném splňování vlastních přání, kde se ztrácí a nemá opory, jež by jej láskyplně z toho všeho chtěla vyvést.

A přece každý z nás má takovou oporu, každý může svůj život snadno proměnit v jasnou cestu vnitřní radosti a smysluplnosti. Nikdo nestojí ve světě jako osamělý poutník bez pomoci a beze smyslu - pokud však on sám tak nechce životem jíti. Proto také nikdo nemusí jít s bázní a malomyslností.

Stačí jen odvážně projít onou křižovatkou a vydat se cestou hlasu srdce, rezonujícího s nejčistšími city, jež usiluje v sobě ještě více rozeznít. Cestou, která nehledá ono naplnění vlastních přání, ani pohodlí, ale pravý cíl a smysl svého bytí, vedoucí k nepomíjející radosti a chuti k životu skrze duševní čistotu a vzdání se vlastních, často ryze hmotných přání, ve prospěch pomoci bližním i celku k nalezení celistvé harmonie. V tom najde člověk sílu, o níž dosud neměl ani ponětí, a kterou přece nyní zřetelně vnímá jako opravdu jsoucí. A bude-li odvážně hledět dále, pak nebude moci než přitakat tomu, že skutečně svět je mnohem větší, obsáhlejší a bohatší, než zatím dokázali vědci, a že lidské bytí sahá mnohem dále a smí čerpat síly, o nichž se doposud nepochopitelně zcela mlčí.

Potom člověk také vytuší, jak moudré, vznešené a plné lásky je ono světlé vedení, jemuž se smí oddat a jež mu dává poznávat další cestu skrze ušlechtilé cítění vlastního srdce.

Časem nabude v tomto cítění jistoty a začne vyciťovat nad sebou proudy neúnavné činnosti, vedoucí jej a láskyplně upravující a urovnávající jeho životní pouť, chce-li jen dobro. Snad půjde to ještě dále a on začne neklamně vyciťovat také svého lidským očím neviditelného duchovního pomocníka, jenž jej provází a vede k dalšímu prosvětlení a dozrávání jeho nitra, čímž je mu opět oporou pro celé další bytí.

Každý z lidí je obklopen takovou pomocí, každý smí z ní čerpat podle své touhy. Avšak žel, lidé v nevědomosti uzavírají se před ní do ulit svých vlastních přání a domněle lepšího vědění, slátaného z útržků rozumových úvah o hmotě, kterou považují za počátek, středobod i konec všeho.

Veliké pomoci potom, připravené člověku na jeho životní pouti za poznáním smyslu jeho bytí a za duchovní zralostí, zůstávají ladem nevyužity tak, jako samotný potenciál celé lidské existence na Zemi, jež mohla se stát obrazem Ráje, a přece zůstává nehostinnou pustinou zarostlou býlím.

Tak lehké a radostné mohlo být bytí člověka, kdyby dovolil v sobě probudit ušlechtilým a dobrosrdečným myšlenkám, usilujícím o povznesení všeho bytí.

S každým z nás je spojen celý řetězec duchovních pomocníků, vedoucí od nás až do netušených výšin čistého bytí v duchovních úrovních. Každý proto má tu schopnost probudit v sobě ony čisté city, jež jej s duchovními výšinami postupně pevně propojí, aby pak také jednou po konečném odloučení od pozemského těla směl do těchto sfér světlé blaženosti vejít jako do svého domova.

Tak vysvobodí se ze zdánlivě nekončícího koloběhu rození a umírání, a nalezne duchovní život věčný, jenž je korunou lidského bytí, ačkoliv právě o něm dnešní lidstvo ví méně než všechna pokolení před ním.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře