Pravěčná spravedlnost

4. duben 2013 | 16.53 |

pp7Aniž to mnozí tuší, aniž v to někteří ještě nalézají sílu doufat, přece jest. Kdysi dávno, spojena s Božskou Láskou, dala vzniknouti pravěčným zákonům, které nakonec zformovaly i náš vesmír a všechno, co se v něm nachází.

Vdechla život do bezživotné hmoty, a zástupy jejích bytostných služebníků zformovaly vše do nejlíbeznější krásy, neboť i krása byla zákonem. A bytostní věru věrně plnili své úkoly, až směla být jednoho dne přinesena i duše lidská, aby pozemskou pláň přivedla v dalším vývoji také k duchovní kráse, která zde ještě chyběla.

Radostně hleděly vstříc zástupy všech bytostných služebníků, kteří v okolí Země a na ní samé již působili, ať již jako obři, pohybující masami horstev, nebo něžní elfové, pečující o rostlinstvo, nebo vzdušní sylfové či ještě jiní. Ale i velicí hvězdní bytostní z širých dálek vesmíru s radostným očekáváním vzhlíželi ke snášejícím se lidským seménkům, jež měla vzklíčit a svým povznášejícím životem na Zemi přinést i jim radostnou posilu z Výšin.

A veliká Božská Láska dobrotivě nechala pečovat o vyvíjející se lidský život, chránila jej, ale i přísně vedla tam, kde člověk i přes své dobré srdce stával se v blahobytu nedbalým. Zvěř se tehdy nebála a přicházela mnohem blíže k lidským obydlím, z nichž vycházel podivuhodný jas, zachvívající se ve stejnoměrnosti se Světlou vůlí z Výšin.

K člověku snášely se jemné nitky z duchovna, jež měly ho dále vésti k niterné nádheře, ke ctnosti v srdci, k touze po Světle, jež k němu skrze své služebníky promlouvalo a učilo jej životu tak, aby byl podporovatelem veliké harmonie v celém Všehomíru. Mnohé lidské duše slyšely tyto hlasy a posvátná znění, a někteří formovali je na svých nástrojích v hudbu, kterou doprovázeli zpěvem, jiní vedli slovem jako kněží Světla své kmeny k pochopení věčných moudrostí.

Tak byly lidem postupně přinášeny zákony Světla, jichž se měli držet, pokud nechtěli být rušiteli v tomto nádherném díle, ve Všehomíru...Tak byly lidem postupně přinášeny zákony Světla, jichž se měli držet, pokud nechtěli být rušiteli v tomto nádherném díle, ve Všehomíru. Odměnou za to jim byla láska bytostných, kteří se stali člověku nenahraditelnými pomocníky, a požehnání z Výšin. K čemu člověk přiložil svou ruku, to vzkvétalo, dbal-li zákonů z Věčnosti.

Tyto zákony zakotvovaly v sobě vše, co lidé potřebovali, aby nalezli štěstí a vlastně i smysl svého bytí. Vedly lidské duše především ke ctnosti, k duchovní ušlechtilosti, čímž byla zaručena harmonie a mír. A to i za cenu pozemského utrpení. Avšak vedly i k obraně a boji, žádala-li to spravedlnost a čest, neboť hrdinství a odvaha, nikoliv zbabělost a útěk, byly ctnostmi pravých mužů. Ženy pak zdobily čistý stud, z nějž vykvétala spanilá čistota, a cituplnost, jež přinášela péči všemu, co ji potřebovalo.

Tu však skrze hlas rozumu, ne citu, přistoupil pokušitel a vábil člověka.

Zpočátku tvářil se nevinně. Chtěl člověku pomoci v pozemském bytí, chtěl, aby dosáhl blahobytu a - nakonec - aby se stal pánem všeho, nač jen pomyslí.

Člověk neprohlédl falešnost těchto vábidel, neprohlédl, že pokušitel je zcela vzdálen Boží Lásce, jež jej doposud milostiplně vedla údolím plným požehnání, a neutnul ostře tento lákavý tón.

Naslouchal mu dále, a tu se stalo, že ztichly hlasy bytostných i Světlých pomocníků a již mu neradily tak jako dříve, neboť ve svém radostném odevzdání se rozumové nadvládě ztratil s nimi spojení skrze cit. O to více upnul se na svůj rozum, neboť se náhle cítil osamělý. O to více začal chtít brát, ačkoliv dříve byl jeho život naplněn vděčným dáváním jako vyrovnání za blažený dar života.

"Člověče, otoč se a vrať se ze své falešné, bludné cesty, nebo přivedeš zkázu sobě i celému světu!" volalo za ním mnoho bytostných i Světlých.

Ale člověk je neslyšel ani neviděl. Ba časem zapomněl i na to, že mu kdysi tolik pomáhali. Že vůbec jsou. Cítil se opuštěný. Tolik toho chtěl mít, a rozum hnal ho svými cestami, aby toho dosáhl. Nedokázal se již zastavit a s vděčným pohledem k obloze srdcem přijímat její mocné požehnání z Výšin.

Tak přešel čas a člověk nezachytil nic z toho, co se připravovalo ve Výšinách jako milost Boží Lásky pro jeho záchranu.

Neslyšel mocný hlas, v nějž ani nevěřil, který pravil:

"Nadchází den zúčtování, člověče! Co jsi zaséval, budeš nyní tisíceronásobně sklízet, ať to bylo dobré nebo zlé! Neboť jen v tom můžeš ještě poznat, co je pravé a co falešné! Blaze těm, kteří se rozpomenou na mé zákony, neboť oni naleznou spásu v mém Světle, zatímco kolem bude vřava a běsnění!

Nikdo nezná čas, kdy tento den nadejde! Proto bdi, kdo chceš být nalezen světlým!"

A v živlech to mocně zaburácelo, zahvízdalo a zašumělo jako radostný slib věrné služby, aby se na Zemi konečně naplnila Vůle Věčné Spravedlnosti. A bujná zeleň a květoví v hojnosti ozdobily pozemskou pláň ke cti toho, jemuž hlas náležel, jenž byl zajedno s Věčnou Spravedlností.

Do té doby však ještě mnohá nespravedlnost zvítězí, do té doby bude vládnout ještě falešné, aby byly toho dne navěky odsouzeny.

Ty však, lidský duchu, bdi, abys nalezl milost v Lásce Boží!

 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře