Citové vydírání 1

21. březen 2013 | 09.59 |

mTo, že vydírání je veskrze špatná věc, se shodneme asi všichni. Obecně je známo mnoho podob vydírání, které dokáže rozpoznat každý z nás. Vydírání jde povětšinou ruku v ruce s neurvalostí, úskočností, s vědomým chtěním ublížit či získat finanční prospěch.

Je zde však forma vydírání, kterou v naší společnosti mezi sebou užívají mnozí. Možná je to právě proto, že si mnohdy neuvědomujeme, že svými sklony či přáními, prosazovanými jistým tlakem, utiskujeme druhé, a mnohdy je tak vydíráme, když míříme na jejich city.

Existuje zde tedy kupříkladu vydírání v rovině rodičů vůči dětem, kteří s přílišnou péčí a nekritickou láskou vychovali své děti a usnadnili jim mnohé těžkosti v jejich životě. Za toto "obětování se" si pak nárokují stálou kontrolu nad životem svých dětí i ve věku, kdy již ony samy mají svou rodinu, a pokud směr jejich života se ubírá jinam, než by si představovali, dělají vše pro to, aby své děti usměrnili dle své představy.

V takovémto svazku rodičů a dětí nemůže pak panovat opravdové přátelství, láska a důvěra. Takoví rodiče zapomněli, že jejich děti se již dávno staly dospělými a mají svou cestu životem, do které nelze z jejich strany zasahovat. Pokud to rodiče dokážou pochopit a včas změní svůj vztah z vychovatelů na přátele, kteří mají svá srdce stále otevřená, respektují v rovnocenném vztahu své děti a pokud je potřeba pomoci, dokážou si vzájemně vycházet vstříc, pak mohou též takto dosáhnout stupně radosti ze vzájemného prožívání. Rodiče se mohou jedině takto stávat moudrými a svým dětem mohou mnohé předávat téměř beze slov.

Stejně tak mohou citově vydírat i děti své rodiče, kteří jim nedostatečně nastavili mantinely jejich chování již od nejútlejšího dětství. Takové dítě ví, že pokud trochu zatlačí na své rodiče, dosáhne vždy svého. Zkouší to všemi možnými způsoby, a pokud zjistí nedůslednost ve slovech a činech svých rodičů, potom ví, že stačí použít jeden z mnoha způsobů, které fungují pro dosažení jeho přání. Ať již to je prosebný výraz, či dokonce mnohdy až výraz jisté koketnosti, či ten nejosvědčenější způsob, který zabere vždy, a to je pláč. Stačí pak jen zvyšovat intenzitu, a tímto vydíráním jistě svého dosáhne. Takové dítě si pak ani nemůže svých rodičů vážit, neboť si vlastně s nimi dělá, co chce, a nemá prožití a jistotu autority dospělého člověka.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře