Vzestup a pád povolaného národa ze Světla

3. leden 2013 | 11.26 |

mZe Světla přicházejí vždy v pravý čas k určitému národu na Zemi. Nejprve jím byl národ atlantský, poté národ egyptský, ismánský a posléze národ Izraelitů. Tento národ byl národem ze Světla povolaným a podporovaným - měl se stát vzorem pro ostatní a dovést lidstvo k nejvyššímu možnému vědění.

Kdysi bylo zaslíbeno, že z Abraháma, považovaného za praotce Izraelitů i Arabů, vzejde pokolení, které bude šířit Pravdu po celé Zemi. Abrahamova žena Sára porodila syna Izáka, z něhož vzešla linie Izraelitů, a služebná Hagar dala Abrahámovi syna Izmaele, z něhož povstal národ arabský. Izákovi a jeho ženě Rebece se narodil syn Ezau, který se zabýval lovem a měl přímý, čestný charakter, a syn Jákob, jenž byl spíše zemědělcem a vyznačoval se lstivostí. Matka lnula spíše k Jákobovi a poradila mu, aby se oděl za Ezaua a přijal místo něho otcovo požehnání prvorozenému. Jákobova lstivost se poté přenesla i na izraelský národ, který byl kvůli ní dlouho haněn a pronásledován. Ač se Jákobovi díky otcovu požehnání dařilo, dle zákona zpětného působení musel sám na sobě prožít důsledky podvodného jednání, když si musel u strýce Lábana místo původně domluvených sedmi let odpracovat celkem dvacet let, aby dostal za ženu jeho dceru Ráchel. Jákob se však nakonec i s Ráchel vrátil domů a s Ezauem se usmířil. Nejdříve však musel prožít velký vnitřní boj, v němž zvítězil. Poté přijal nové jméno Izrael, což znamená "bojovník Boží", a tak se do israelského národa zrodil nový rys boje za Pravdu Boží. Vlivem 400 let strávených v egyptském područí tento rys v Izraelitech jen zesílil. Byla jim zaslíbena země kanaánská na pobřeží Středozemního moře, rozprostírající se mezi Jordánem a Eufratem.

Jákob měl celkem čtyři ženy a s nimi dvanáct dětí. Jedním z nich byl i Josef, kterého ostatní bratři, kteří na něj žárlili, prodali do otroctví, načež se dostal až do Egypta. Josef však byl nositelem velkého požehnání a uměl vykládat sny. Egyptskému faraónovi vyložil sen o sedmi hubených a sedmi tlustých kravách, Egypťané se dle jeho rad zařídili a stali se tak díky prodeji obilí za zlato velmi bohatým národem. V době neúrody přišli do Egypta i Josefovi bratři a nakonec tam s ním zůstali. Faraón jmenoval Josefa, uctívajícího jediného Boha, správcem Egypta. S nástupem nového faraona se však Izraelité postupně stali v Egyptě otroky, využívanými k těžkým pracím. V tomto těžkém období se však víra izraelitů jen utužila a prohloubila. Vlivem prožívaného utrpení se v modlitbách více propojovali do světlých oblastí a vyciťovali jediného největšího Boha. Josefovi bratři a jejich děti museli sami na sobě prožít, jaké to je být v otroctví, jelikož sami nejdříve prodali Josefa do otroctví. Postupně se tak do izraelského národa vrylo odhodlání "neutlačovat druhého jako otroka". Velice zajímavá je skutečnost, že tento povolaný národ musel nejprve pobývat u egyptského národa, který byl povolaným národem před ním.



Úpěnlivé modlitby utlačovaných Izraelitů byly nakonec po dlouhých staletích útisku vyslyšeny a k jejich národu přišla záchrana v podobě Mojžíše a množství dalších lidských duchů, kteří měli napomáhat plnění jeho úkolu - vyvedení Izraelitů z Egypta. Jak jsme si již pověděli v minulých přednáškách, Mojžíš byl uchráněn vraždění prvorozených, jež nařídil faraón Sethi, a vyrůstal na vladařově dvoře v péči nevlastní matky, faraónovy dcery Juricheo. U dvora se též setkal se Světlým knížetem Abd-ru-shinem, následoval jej do jeho země a poté se vydal na poušť, kde se učil hledat spojení s Boží silou a poznal své pravé poslání. Mezitím převzal vládu v Egyptě Sethiho syn Ramses, jenž musel otci na smrtelném loži přislíbit, že zabije knížete Abd-ru-shina a nikdy nepropustí ze zajetí izraelský národ. Tomuto slibu se snažil dostát až do poslední chvíle, navzdory ranám, dopadajícím na Egypt působením bytostných sil, zachvívajících se v souladu s Boží vůlí. Až teprve poslední, desátá rána v podobě smrti prvorozených během tzv. Velké noci (od níž odvozují svůj původ dnešní Velikonoce) přiměla faraóna změnit názor. Izraelité však byli před touto ranou varováni a pomazali své dveře krví beránka, aby jí zůstali ušetřeni. Chvatně napekli na cestu nekvašené chleby a odešli ze zajetí. Faraón se je vydal s vojskem pronásledovat a dostihl je až u břehů Rudého moře. Bytostné síly způsobily, že se moře rozestoupilo a nechalo přejít izraelský lid na druhou stranu, načež se opět zavřelo a navždy pohltilo egyptského faraóna i s jeho vojáky.

Po vyvedení izraelitů z Egypta následovalo období jeho učení během putování na poušti, jež předcházelo jeho příchodu do země zaslíbené. Nejprve si měli osvojit samostatnost, určitou hrdost a sebedůvěru, ztracené během vleklého zotročení v Egyptě. Postupně doputovali až k hoře Sinaj, na niž Mojžíš vystoupil, aby směl přijmout Desatero Božích zákonů - přikázání. Izraelitům však byla doba čekání na Mojžíše příliš dlouhá a báli se, že se již nevrátí, a tak si zatím vytvořili zlaté tele, které za hlasitého křiku a křepčení uctívali.

Když Mojžíš sestoupil z hory a toto spatřil, zmocnil se jej hněv a desky se Zákony před očima lidu rozbil. Na prosby Jozui i všech ostatních Izraelitů však byly znovu sepsány, a později uzavřel pro izraelský národ smlouvu s Bohem, Jehož vůle je obsažena v oněch deseti Zákonech. Bylo zvěstováno: bude-li izraelský národ dodržovat tuto vůli, bude s ním Boží požehnání a veškeré pomoci; pokud tak činit nebude, bude roztroušen po celém světě. Izraelskému národu se tak otevřela možnost velikého vzestupu a působení.

Na Zemi byla zpřítomněna Boží síla - pro Desatero přikázání byla zhotovena schrána, tzv. Archa úmluvy, která se po uzavření naplnila Boží sílou. Kolem schrány byl postaven stan pro setkávání, oběti a společné modlitby. Když se někdo vrátil od Archy úmluvy, jeho tvář zářila a na ostatní padla tichá bázeň. Po uzavření smlouvy s Bohem se část Izraelitů postavila proti a byla zahubena. Po dalších dvou letech dorazili Izraelité v čele s Mojžíšem do země kanaánské. Měli však obavy z místních obyvatel, čímž projevili nedůvěru v Boží sílu a pomoc. Nejprve vyslali dva zvědy, kteří se tam však zdrželi po dobu čtyřiceti dní, a tak musel izraelský lid za každý den, kdy se zvědové nevraceli, strávit další rok v poušti - celkem po ní putovali čtyřicet let, během nichž se učili důvěře v Boží sílu, v její velikost a moc, a bázni před ní. Nezůstávali bez pomoci - na místo, kde pobývali, padala nebeská mana - bytostné síly jim na příkaz shůry přinášely zrnka, jichž se mohly najíst. Děly se zázraky - z nebe padali ptáci nebo např. když Mojžíš udeřil do skály, začala z ní téct voda.

Asi 1000 let př.n.l. nechal král David přinést Archu úmluvy do Jeruzaléma, svého sídelního města, a v modlitbách prosil, aby pro ni mohl vystavět chrám. Dostalo se mu odpovědi, že může pro stavbu chrámu vše připravit, samotný chrám že však postaví až jeho syn, moudrý král Šalamoun. Ve Starém zákoně se objevují nádherné žalmy, v nichž král David ztvárnil svůj vřelý vztah k Bohu. Když byla Archa úmluvy přivezena, velmi se radoval - křepčil a zpíval, zcela dle slov "buďte jako děti". Jeho žena Míkal jím kvůli jeho radosti projevené před Bohem pohrdla, za což byla potrestána neplodností. Král David nashromáždil během svého života obrovské poklady na stavbu chrámu, který stál původně na místě, kde je tzv. Zeď nářků a stojí tam mešita. Král David však učinil něco, co nebylo v souladu s Boží vůlí - uskutečnil sčítání lidu, aby zjistil, kolik bojeschopných mužů má k dispozici. Mohl si pak vybrat ze tří trestů: tři roky hladu, tři měsíce drancování, kdy bude řádit meč nepřítele, nebo tři dny moru, kdy bude rozsévat smrt "meč Hospodinův", anděl smrti. Král David zvolil třetí trest, a tak v Izraeli zemřelo na mor sedmdesát tisíc mužů, načež dostal anděl rozkaz shůry, aby umírání zastavil. Na místě, kde se morová rána zastavila, byl později postaven Šalamounův chrám (bylo to zároveň i místo, kde měl Abrahám obětovat svého syna Izáka na důkaz své oddanosti Bohu). Při šíření morové nákazy opět sehrály svou roli přírodní bytosti, neboť nemoci způsobují prokaryotní buňky, které bytostní vytvořili během utváření Země.

Král Šalamoun izraelskou říši velmi rozšířil - sahala tehdy od Eufratu až k Nilu. Ve druhé polovině života se však tento král přestal řídit Boží vůlí. Měl hodně žen, mezi nimiž byly i cizinky s jinou vírou, a vyhovoval jejich přáním - mezi lidmi se opět začala šířit modloslužba. Pokleslému králi Šalamounovi bylo sděleno, že se říše po jeho smrti rozpadne - zůstala pak pouze Judea a Izrael. Ještě před Šalamounovým pádem zavítala ke králi královna ze Sáby, z jižní části Saúdské Arábie (z oblasti dnešního Jemenu), a odvezla si s sebou kromě jiných darů a moudrosti i desky s vytesanými Zákony (jistě to však nebyly ony původní, které byly ukryty v Arše). (Proto dnes hledači Archy úmluvy pátrají také na území tehdejší Sáby. Archa úmluvy však zůstala v Šalamounově chrámě až do doby Ježíše.)

Kolem roku 590 př.n.l. vládl v Babylonii král Nabuchodonozor, který si podmanil izraelský národ a srovnal se zemí Šalamounův chrám. Archa úmluvy byla zazděna do skály v jeskyni pod chrámem, aby mohla být vyzvednuta, až přijde pravý čas. Izraelité byli odvlečeni do Babylónie, kde museli znovu žít jako otroci a snažili se udržet si svou víru.

Před těmito událostmi varoval prorok Jeremiáš a nabádal izraelský lid ke změně jednání a obrácení se k Bohu. Proroci však měli velice těžkou úlohu - pokaždé museli začínat od začátku a nejprve znovu přimět svůj lid, aby se řídil Desaterem přikázání. Po smrti proroků nejčastěji vše zase rychle zapomněli a vrátili se k bůžkům či jiným modlám.

V 6. století př.n.l. působili na Zemi velcí zvěstovatelé Pravdy - zakladatelé různých náboženství: např. Zoroaster, Lao´c, Buddha - bylo to snad proto, že již bylo shůry viděno, že izraelský národ svou úlohu nesplní? Ve svých prvopočátcích byla tato nově vzniklá náboženství čistá. Obzvláště Zoroaster v iránské zemi znamenal pro izraelský národ v Babylónii velkou naději. Když zoroastrijský král Kýros, zakladatel perské říše, dobyl Babylónii, dostal od Boha příkaz, aby Izraelity propustil zpět do jejich vlasti a dovolil jim znovu vystavět chrám. Izraelité tak opět dostali svobodu a znovu postavili Šalamounův chrám, do něhož byla opětovně uložena Archa úmluvy. Celou historii Izraele zachytil kolem roku 458 př.n.l. na svitcích prorok Ezdráš, vysoký úředník na perském dvoře, pověřený organizací návratu Izraelitů do Jeruzaléma - vytvořil tzv. tóru, z níž se čte.

Následující staletí měla ukázat, zda bude izraelský národ skutečně žít podle Boží vůle. Jelikož se od ní však stále více odchyloval, byl k němu z veliké milosti Boží seslán vyslanec nejvyšší - část Boha samého - Ježíš, který měl ukázat Izraelitům, kteří do té doby Boha nahlíželi především jako přísného a trestajícího, že hlavní cestou k Bohu je LÁSKA. Půdu pro jeho působení připravoval Jan Křtitel, který však byl pro svá slova sťat. I samotný Ježíš se stal izraelským farizeům nepohodlným, až byl nakonec také zavražděn. Celý národ se tehdy nechal strhnout rozvášněným davem a volal "Ukřižuj ho!". Když vložil římský pilát rozhodnutí o Ježíšově osudu do jejich rukou, volali: "Jeho krev ať padne na nás a na naše děti!" Těmito slovy a ukřižováním Ježíše rozvázal izraelský národ svou smlouvu s Bohem - roztrhla se opona v Šalamounově chrámě a Archa úmluvy byla od té chvíle již jen prázdnou schránou bez Boží přítomnosti. Vraždou Ježíše, Syna Svatého Boha, definitivně pominulo povolání izraelského národa, aby předcházel ostatní země světa v duchovním vzestupu. Roku 77 n.l. byl Šalamounův chrám srovnán se zemí a nyní je na tomto místě tzv. Zeď nářků. Mohamed, zakladatel islámu, jenž měl být lepším náboženstvím nežli lidmi již opět křivené křesťanství či původní židovská víra, strnulá v čekání a nepoznání Spasitele, na onom místě nechal zbudovat mešitu, která tam stojí dodnes.

Nevyhnutelným následkem Ježíšova ukřižování by muselo být zničení celé Země, kdyby nebylo Ježíšovy prosby: "Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí." Díky Ježíšově přímluvě byla Země uchráněna, ale židé byli pronásledováni a popravováni - silnice až do Říma byly lemovány ukřižovanými židy. Židovský národ byl následně rozprášen po celém světě, všude utiskován a vytláčen. Národ, který dvakrát zklamal, by neměl být povolán znovu. Nyní je povolán jiný národ a jen na něm záleží, zda obstojí a své poslání naplní.

Lidstvo již 1900 let ví, že pomalu přichází doba soudu. Měli bychom být připraveni "na svatbu, ne na popravu". Měli bychom žít podle Božích Zákonů a být radostní, ozdobeni ctnostmi a šířit kolem sebe krásu. Každý okamžik bychom měli naplnit něčím krásným, nádhernou tvořivou prací. Tak zní odkaz Zjevení Janova, o němž bude řeč v příští přednášce, která se v Hradci Králové uskuteční ve středu 18. května 2011. Všechny zvěsti o konci světa jsou destruktivní a mají za následek jen apatický přístup a zoufalství. Měli bychom se spíše řídit slovy Martina Luthera: "Kdybych věděl, že zítra přijde konec světa, tak zasadím strom." Měli bychom se naučit sladit svou svobodnou vůli s vůlí Boží, která tvoří jen dobro. Je třeba se neustále zušlechťovat a prosvětlovat. Nikdy navíc nejsme ponecháni bez pomoci - do každého národa v době před soudem přicházejí lidští duchové, kteří jej mají pozvednout. Budeme-li bdělí, před hrozícím nebezpečím nás mohou varovat bytosti přírody - měli bychom se snažit s nimi spolupracovat - a k tomu potřebujeme být vnitřně čistí, "jako děti".

Třeba, abychom slepě nepřijímali vše, co se nám překládá, nýbrž abychom vše věcně a důsledně zkoumali. Je třeba se řídit vnitřním hlasem, neboť v sobě máme pravý poklad ducha - živou jiskru, schopnost poznat Pravdu, když se k nám přiblíží - bez této zralosti se nikdy nebudeme moci vrátit zpět do svého duchovního domova - Ráje lidských duchů. Měli bychom poznávat na základě prožití v citu - jedině tak můžeme nabýt opravdového vnitřního přesvědčení. Důležité je si uvědomit, že nic se neděje náhodně, proti vůli Boží - jakákoli odchylka by tuto vůli, zakotvenou v pravěčných Zákonech ve Stvoření, popřela. Rozum je třeba používat pouze jako nástroj ducha, neboť jednou zanikne spolu s naším tělem, zatímco prožití našeho ducha se stane naší neoddělitelnou součástí. V každém z nás tkví naděje na záchranu lidstva a také velká zodpovědnost. Snažme se nezklamat důvěru, jež je v nás Světlem vložena, působme každý na místě, kam jsme byli přivedeni, a šiřme lásku a světlo, kamkoli jen vkročíme.

K tomu nám přeji pevné odhodlání a hodně světlé posily pro vytváření nádherných světlých tvůrčích myšlenek.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře