Ztracená a znovu nalezená služba

20. prosinec 2012 | 08.45 |

pp7Jednoho večera, kdy zima pomalu se již chýlila ke svému konci, udál se tento příběh. Na místní faře seděl ve svém pokoji pan farář Ferdinand. Kdysi dávno, v dobách jeho mládí, měl v sobě silnou touhu pomáhat druhým lidem. Bylo tak pro něho něčím zcela přirozeným, že se jeho život ubíral směrem ke studiím teologie. Od dob jeho mládí již nějaký čas uplynul a on ani nepozoroval, že díky své touze nastudovat co nejvíce znalostí z písma pomalu ztrácel své jemnější cítění, svou touhu po opravdové pomoci bližním. Tak i dnešního večera zabral se do svých moudrých knih.

Náhle se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře.

Farář Ferdinand se ulekl, pohlédl na hodiny na zdi a s jistým podrážděním v hlase, že jej takto pozdě večer někdo obtěžuje, zavolal: " Kdo v tuto hodinu? No, prosím, kdo je, pojďte dál."

Dveře se pomaličku otevřely a v nich se objevila žena zahalená do teplé houně.

Chvíli nesměle stála ve dveřích, a pak velmi potichu pravila: "Dobrý večer, vzácný pane. Omluvte mé vyrušení, však nevím již co dál. Jsem zoufalá. Můj muž před půl rokem zahynul v dole při tom hrozném neštěstí, zůstala jsem s pěti dětmi sama. Zpočátku mi lidé trochu vypomohli, ale nyní nám hrozí vystěhování z našeho malého domečku, protože již nemám peněz na zaplacení nájmu, práci již také nemám, neboť v našem kraji je těžko k sehnání, zvláště když již nejsem nejmladší. Vzácný pane, jste mojí poslední nadějí. Mohla bych vám snad zde poklízet za trochu toho jídla pro mé děti, a snad kdyby se nějaká komůrka u vás na faře našla..."

Pan farář v průběhu dlouhé ženiny řeči se trochu uklidnil a poněkud vlídněji ženě odpověděl: "Tak se posaď, vdovo, a pověz mi, jak se jmenoval tvůj zemřelý muž?"

"Antonín, vzácný pane, Antonín Nedoma..." téměř vyhrkla žena.

"Hm, a kolik že máš těch dětí?" vyptával se dál Ferdinand.

Znavená žena se pomaličku posadila ke stolu, kde seděl pan farář, a s jemným úsměvem kolem svých úst odpověděla: "Pět, můj pane..."

Farář se zadíval s jistou pochybností na ženu a pravil: "Ani si nevybavuji tvého muže, a tebe mám pocit vidím také poprvé ... do kostela jste jistě chodili, že?"

A bylo to tu. Skoro čekala, že to přijde. A tak pomalu a s předtuchou toho, co přijde, snažila se panu faráři odpovědět: "No, vzácný pane, on Antonín nebyl zrovna věřícím a říkal, že se nebude přetvařovat jenom proto, že ostatní do kostela chodí, i když jejich víra je z jeho pohledu mdlá ... víte, pane, on byl Antonín takový samorost, měl na vše svůj názor a nenechal se jen tak ošálit, proto jsem ho také měla tolik ráda..." Více již nedokázala povědět, neboť ji při vzpomínce na milovaného muže přemohl pláč.

Farář chvíli přemýšlel, co odpovědět této ženě. Kdesi hluboko uvnitř pociťoval jistou lítost nad jejím osudem, ale nemohl připustit, aby byl nápomocen někomu, kdo nebyl dobrým křesťanem.

Bylo toho na něho v tuto chvíli příliš a nechtělo se mu rozhodnout takto pod tlakem, pod kterým se cítil být. Opět se v jeho hlase objevila podrážděnost, když se ptal: "Ano, ano, a jak pak myslíš, že ti může být nyní pomoženo, když tvá víra je tak malá, či snad ty také nevěříš?"

Žena již tušila, že farář nechce být nápomocen její rodině. Snažila se mu však vysvětlit, proč je její vnímání světa takové, jaké je. "Ne, nevěřím tak, jak vy myslíte, ve svém životě jsem se zatím nesetkala s nikým a s ničím, co by mě přesvědčilo, že je něco vyššího, nějaká vyšší vůle a spravedlnost. Ale věřím v lidskou lásku, dobrotu a pomoc bližních, že ještě mezi některými lidmi je možná důvěra a radost, opravdový cit..."

To již farář povstal a téměř jako by vyháněl temno, počal kázat: "Já ti mohu nyní povědět, že náš Pán jest. Jest velikým a Spravedlivým a své věrné ovečky ochraňuje. V jeho zákonech jest i zákon dávání a braní, a vidíš, nyní se naplňuje i u tebe. Nevěříš v našeho Pána, proto ti nemůže být pomoženo. Je mi to líto, ale nemohu pro tebe nic učinit, musím ctít zákony a být poslušen našemu Pánu. Jdi tedy, hledej našeho Pána, a pak můžeš zase přijít, až s pokornou hlavou uznáš jeho jsoucnost."

Znavená žena stiskla pevně své rty. Nechtěla ani odpovědět na to, co právě slyšela. V její tváři se odrážel smutek a zklamání. Ano, jen se jí potvrdilo to, co si vždy myslela. Pomalu se blížila ke dveřím fary, ale nakonec se přece jen ještě otočila a již ve dveřích pomalu pravila:

"Vidíš, vzácný pane, a to je právě to, proč v něho nevěřím, vždyť jinak by se toto vše nemohlo stát a ty bys byl milosrdným. Přesto ti přeji krásné dny, i když my je s dětmi máme velmi smutné." Pak již jen sklopila hlavu a v tichosti za sebou zavřela dveře.

Farář zůstal stát za svým stolem. Nepohnul se ani o kousek blíž k odcházející ženě. Pak se otočil zpět ke stolu, opět rozevřel svou knihu a snažil se pokračovat ve čtení. Vůbec se nemohl soustředit. Četl stále dokola jednu a tu samou větu, aniž by vnímal, co vlastně čte. Vstal a nervózně počal přecházet po místnosti. Pak se zahleděl na stěnu, kde měl vyobrazeného Ježíše Krista.

Všichni naslouchají s vroucím srdcem a já vždy zřím své stádo, jak s věrnou touhou vzhlíží ..."Můj Pane, chválím Tebe a Tvého Syna, který nám lidem přinesl lásku a poznání Tvých Zákonů. Chtěl bych předložit před Tvůj zrak své skutky, které činím též ve jménu lásky k bližnímu. Tolika lidem smím při svých kázáních předat poznání velké lásky, lásky k bližnímu. Všichni naslouchají s vroucím srdcem a já vždy zřím své stádo, jak s věrnou touhou vzhlíží ..." v myšlenkách kochal se farář tím, že je to právě on, ke komu tito lidé vzhlíží, avšak nahlas to vyslovit nemohl, a tak po krátkém zaváhání dokončil svou větu: "...k Tobě, Pane.

Viděl jsem však, kolik hříšníků chodí po této Zemi, kam až dokázali strhnout své lidství, k prostopášnosti, k zatvrzelosti vůči Tobě, Pane, k poživačnosti... Já však, Pane, zde sedím a v úctě před Tebou se skláním, mé životní potřeby jsou skromné a stále zůstávám dalek svodů tělesných. Myslím, že musíš mít radost z mé služby, a já Tobě děkuji za tu velikou milost, že takto mohu sloužit, snad ani nejsem hoden této velké milosti...

Jistě budu smět po svém odchodu z této Země kráčet po nebeských nivách, a to mi dává sílu vydržet všechno to lidské hříšné, pekelné..."

Poslední slova Ferdinandova byla již jen v mysli tohoto nešťastného a pyšného kněze. Mezitím, co neskromně vychvaloval svou oddanost a věrnost svému Pánu, zasedl opět ke svému stolu a posléze vyčerpáním usnul.

Jeho duch byl nesen kamsi do dáli. Náhle se před ním zjevila ženská postava.

S údivem počal se Ferdinand tázat této zářivé postavy v domnění, že snad zemřel.

"Kdo jsi? Jsi anděl? Že bych již byl v nebi? To mi jistě neseš poselství od mého Pána, kterému jsem tak věrně na Zemi sloužil."

Postava se mírně zachvěla nesouhlasem, a pak pravila: "Ano, nesu ti poselství. Je to však varovné poselství, je to poselství o tvé pýše duchovní."

"Já? Já, který se tolik odříkám pozemských radovánek, žiji jen v obětování se druhým, stále hledám nová podobenství o vůli Boží, abych je směl předávat svým ovečkám," sotva dechu popadaje, počal ihned vykřikovat Ferdinand.

Ve tváři nádherné postavy se objevila přísnost. "Slyšíš se, co říkáš? Tvá pýcha je cítit z každého tvého slova. Jsem Elbiana a tkám nitky myšlenek a činů každého člověka do koberce, který se pak před každým rozprostře, aby mohl zhlédnout svá vlákna světlá, šedá i potemnělá, která jej povedou po jeho smrti do úrovní, jež jsou utkána ze stejných vláken, a v dalším jeho žití na Zemi, pokud se bude moci ještě vrátit, mu nachystají prožívání, aby pochopil své nesprávné skutky."

Ferdinand stále nebyl schopen ničeho chápat. Domníval se, že jeho život je tak bezchybný, že si svými činy tká jen ta nejlepší vlákna svého koberečku.

"Ach, to mi jistě ukážeš i můj koberec, myslím, že musí být zářivý, vždyť činím jen dobré skutky, vždy se tak snažím stát správně ve Vůli Páně."

Elbiana se zkoumavě zahleděla do jeho očí: "Ach, tak to se tedy velmi mýlíš. Nuže, pojď se podívat sám."

Před očima Ferdinanda se náhle objevil takový maličký, šedavý kobereček, samý uzlík. Téměř vykřikl, jak jej tento pohled vyděsil.

"To nemůže být můj koberec, takové malé ušmudlané nic. Já musím zde mít přece krásný velký koberec, vždyť si tolik odpírám, tolik se obětuji, tolik studuji ve svatých knihách..."

Elbiana chvíli mlčela a jen opět hleděla hluboce do očí tohoto pyšného muže. Po chvíli promluvila:

"Vidíš, a přece tkáš jen tyto šedé a nevýrazné nitky."

Poprvé se Ferdinand trochu zarazil a počal přemýšlet. "Jak je to jen možné..." Vtom zahlédl krásně barevný veselý koberec. Jako by mu spadl kámen ze srdce. Tak přece se nemýlil. "Toto musí být ten můj koberec, jistě jsi se spletla, tento je krásný, takový je utkán jen ze světlých a bohumilých myšlenek, jaké mám já..."

Elbiana pokývala souhlasně hlavou: "Ano, to máš pravdu..."

"No, vždyť to říkám," skočil jí do řeči pyšný kněz.

Elbiana se však nenechala odvést od svého poselství a pokračovala v započaté větě: "... že je utkán jen z čistých a dobrých myšlenek člověka, který žije v zákonech Božích, jenže to nejsi ty, ale ta žena, již jsi dnes večer odmítl..."

To už bylo na Ferdinanda příliš. "Cože? To jest tedy vskutku vše obráceno vzhůru nohama!" nechtěl věřit neomylný kněz. Nemohl připustit, že by vládla taková nespravedlnost.

Elbiana nyní cítila, že duch tohoto pyšného muže byl probuzen a zasažen, a tak pokračovala ve svém poslání: "Stále ještě nechápeš?"

Ferdinand hleděl do očí Elbiany, které jej tak silně přitahovaly. Cítil, jak se do nich noří a v jeho nitru se rozlévá podivné teplo. Srdce mu tlouklo jako o závod, hlava se točila a on nechápal, co se to s ním děje.

"Jak to myslíš? Jsem zmaten, tolik let se snažím v té nejsvědomitější vůli stát správně, abych směl po svém odchodu z této Země vejít do království nebeského, a ty mi nyní říkáš, že snad mé snažení není správné?"

Elbiana mírně pokývala hlavou a již věděla, že nyní je půda v tomto duchu připravená k setbě: "Vidíš, stále jen já, já ... poslouchej se chvíli, jen o sobě mluvíš a na druhé nedokážeš s čistým srdcem myslet. Tam kdesi hluboko uvnitř je tvá touha opravdová, proto jsem také směla za tebou přijít, avšak nechal ses zcela pohltit svými úspěchy, činí ti dobře, že ti naslouchá tolik lidí, že jsi jich tolik přesvědčil o jsoucnosti Boží, avšak tvůj život je zcela odtržen od Jeho Vůle. Svými činy musíš dokazovat, co je to láska k bližnímu, co jest Spravedlnost Boží, neboť to vše se musí projevovat jen skrze lidské skutky. Tvá slova nesmí být prázdná, samolibá, bez pravého porozumění. Proto nepřijala ta žena tvou víru, protože její muž ještě před svou smrtí vedl celou rodinu k čistému a poctivému životu, aby vždy ve svých srdcích dokázali rozpoznat vše, co jest pravé, aby přáli druhým vždy jen to dobré a pomáhali všude tam, kde bylo potřeba, aniž by se ptali, kdo je jakého vyznání."

Náhle bylo všude ticho. V jakési ozvěně doznívala ještě slova, která promlouvala tak silně k duchu tohoto nešťastného kněze, který ztratil svou čistou cestu.

"Jako by mne zabolelo tam někde uvnitř ... snad jsem to také kdysi tak činil ... co mne to stále víc a více svírá uvnitř, tam uvnitř." Ferdinand se schoulil do sebe a jako malé bezbranné dítě hleděl k Elbianě. Nyní v něm teprve byla upřímná touha nalézt pravdu, pochopit vše to, co mu tato nádherná bytost přišla povědět.

A tak Elbiana jemným a laskavým hlasem promlouvala k jeho duchu: "To je tvé svědomí, které se ozývá, jen se ptej čistě sám sebe, zda jsi kdy skutečně pomáhal, jak jsi kdysi dávno velmi, velmi chtěl. Otevři své nitro paprskům Boží Lásky, které se stále snášejí k Zemi, jen je nikdo nechce vidět a zachytávat. Žij tak, aby lidé opět dokázali nalézt svůj cit, lásku, pravou lásku k bližnímu. Jdi a konej již nyní opravdově ve jménu pravé a čisté lásky k bližnímu," již jen jakoby z dálky doznívala vroucí slova líbezné Elbiany.

Ferdinand byl zcela zasažen vším, co prožil. Bylo to tak silné, že nedokázal poznat, co je sen a co skutečnost. "Sen, byl to sen, tak živý sen." Náhle před svým zrakem spatřil opět svůj kobereček. Nebyl ve skutečnosti před ním, ale jen jeho vzhled se tak silně vryl do ducha Ferdinandova, že myšlenková forma jeho obrazu vyvstala zde téměř jako hmotné dílo. "Ach, že by se mi to nezdálo? To není možné?" Ferdinand si znovu uvědomil šedivost a chmurnost svého koberečku. "Je tedy vskutku nepěkný ... ano, vzpomínám si, že jsem již dlouho nepocítil radost, že jsou mé dny takové šedé, jako ten můj kobereček... Co to říkala ta bytost? Ach, Elbiana, líbezná a půvabná... Hovořila o té ženě, jež ke mně přišla. Ta vdova, ano, cítil jsem jistou lítost nad jejím osudem a snad v první chvíli jsem jí chtěl pomoci, avšak opravdu jsem tuto ženu odsoudil jen proto, že nechodí na má kázání. Snad je to má chyba, že nedokázal jsem jí i jejímu zesnulému muži předat vědění o Bohu. Nyní se mi vše vynořuje mnohem jasněji před očima - již nevidím jen jednotlivá slova ze svatých knih, vidím obraz - je krásný a dává posilu, naději.

Již je skoro ráno ... musím najít tu ženu ... vždyť sám potřebuji hospodyni a místa je zde dost, abych pro ně mohl najít nějakou komůrku. Snad ještě tu ženu naleznu, abych vše napravil. Teď jsem si uvědomil, že jsem vlastně já sám dostal dar, nádherný dar Lásky. Je to opravdu krásné, když smí být člověk obdarován. Děkuji ti, Pane, tolik Ti děkuji. Slibuji, že vše napravím, že Tě již nezklamu, budu se snažit opravdu pomáhat..."

Ferdinand se náhle zarazil, neboť si uvědomil, že opět sklouzl do svého vášnivého řečnění, a pochopil, že na takováto slova není zde již prostor. V duchu si slíbil, že se bude nyní snažit opravdu pomáhat druhým hlavně svými skutky. Protože, jak sám pochopil, bylo nejdůležitější být pro druhé oporou ve svých skutcích. Aby lidé mohli konečně poznat, že je možné na Zemi žít v úctě a lásce, v pravém milosrdenství, ale též i v pomáhající přísnosti, kterou však musí každý vždy správně předávat s čistou touhou druhého probudit, tak jako to dokázala svou neústupností Elbiana. Ještě jednou vyslal dík vzhůru a děkoval této bytosti, že jej dokázala svou přísností upamatovat na jeho ztracenou čistotu.

Pravé vědění není v množství nastudovaných knih, ale v našem srdci. Teprve to, co opravdu prožijeme a v pustíme do svého nitra s pravou touhou po vědění, teprve to stane se vlastní našemu duchu. Náš rozum měl by být dobrým pomocníkem zde na Zemi. Náš duch měl by sílit poznáním, které si pak také s sebou po pozemské smrti odneseme, neboť je nám vlastní, je vlastní našemu duchu.

 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Ztracená a znovu nalezená služba inenaso 20. 12. 2012 - 20:19