Komentář, na který odpovídáte
zuzi: Mám zkušenosti s hospicovou péčí. Tam je bolest mírněna maximálně. Život lidí není uměle prodlužován a snaha najít smysl tohoto úseku života je tam denním chlebem. Na druhou stranu mám kamarádku, co pracuje na JIP. Staří lidé jsou tam uměle udržováni při životě měsíce, protože nikdo z lékařů nemá odvahu nařídit odpojení od ventilátoru.
Mám pocit, že možnostmi, které nám poskytuje současná medicína jsme si na sebe ušili bič.
Taky mi přijde, že je rozdíl někoho přímo zabít a přestat ordinovat léčbu, která již zjevně není prospěšná.
Zároveň taky nevíme, co se děje v mysli člověka, který je v komatu. Co když je pro něj toto období důležité?
A možná větším problémem, než utrpení těch, kteří pomalu umírají, je naše neschopnost unést vlastní bezmoc v takové situaci. Zdravotníci jsou dnes zvyklí vítězit nad nemocí. Pečovat až do konce a snažit se mírnit utrpení i v situaci, kdy není možné odstranit všechny nepříjemné příznaky, je těžké. Nejde vyhrát, jde jen prožít tuhle dobu s trpícím člověkem.