Proč ale lidské bytosti opustili svou domovinu, svou pravou vlast a vstoupili do světa materiálního?
Zkusme se přenést do říše Ducha, do říše Světla, nacházející se vysoko nad vší hmotou, v níž plane jasný plamen velkého Ducha Božího. A v obrovské intenzitě jeho žáru může obstát jedině to, co se bezvýhradně zachvívá ve Vůli Páně a v jeho zákonech.
Neboť právě kvůli tomuto bezvýhradnému zachvívání se všech bytostí ve Vůli Nejvyššího je ráj rájem. Jedině kvůli tomu je království nebeské říší Světla, štěstí, harmonie, míru a věčného, radostného tvoření.
No a na nejspodnějším okraji této říše Světla se nacházejí drobné jiskřičky vědomí. Drobné, nepatrné jiskřičky ducha, které však v obrovském tlaku, síle a záři plamene věčně hořícího, velkého Ducha Božího nejsou schopny dojít k vlastnímu sebe uvědomění.
Ale ačkoli to v tomto tlaku nedokáží, přece jen projevují touhu po sebe uvědomění. Touhu, která se formuje do podoby jakési trvalé prosby.
Aby mohly drobné jiskřičky ducha začít svou pouť k nabytí sebeuvědomění plně rozvinuté, duchovní osobnosti, bylo jim dovoleno vykročit jediným možným směrem. Směrem dolů, do hmotnosti. Do hmotnosti, která v porovnání s říší Ducha představuje výrazný stupeň ochlazení a snížení tlaku.
Těmi drobnými zárodky světla a ducha jsme my lidé. Ve své touze po sebe uvědomění vstupujeme do hmotného světa, abychom se prostřednictvím dobra a ušlechtilých ctností postupně změnili v zralou duchovní osobnost. Abychom prostřednictvím poznávání Vůle Nejvyššího, jeho zákonů a života v souladu s jeho zákony postupně nabývali schopnost odolávat síle tlaku planoucího Ducha ve věčné říši Světla. Tam totiž může obstát jenom bytost s nejvyšší mírou dobra a ušlechtilých ctností, které získala a plně rozvinula během svého pobytu ve hmotnosti.
Ale zkusme se ještě jednou vrátit na začátek, čili k momentu, kdy duchovní zárodek vstupuje do hmotnosti. Nejdříve vstupuje do hmotnosti, která je duchovní říši nejblíže, do takzvané jemnohmotnosti. Tam si na sebe bere jemnohmotný šat, obecně nazývaný duší. Duchovní zárodek si tedy svým vstupem do jemnohmotnosti obléká jemnohmotné tělo asi tak, jak si třeba my oblékáme košili.
No a v tomto svém duševním zahalení se stále více přibližuje k nejhrubší hmotnosti, až se nakonec do ní fyzicky zrodí, čímž si na předchozí jemnohmotnou košili oblékne materiální kabát, kterým je naše fyzické a hrubohmotné tělo.
Pozemský člověk v sobě tedy obsahuje všechny části, nebo úrovně, kterými sem na Zem směrem shora přišel. Samotným jádrem a podstatou lidské bytosti je jiskřička ducha, pocházející z duchovní říše. Dále je to jemnomotné tělo, které nazýváme duší a nakonec tělo hrubohmotné, ve kterém žijeme ve hmotném světě.
Skutečným účelem našeho života na Zemi je jedině to, abychom prostřednictvím svého úsilí o dobro a o rozvinutí všech vysokých a ušlechtilých ctností postupně zráli v plně duchovně sebe vědomou osobnost. A protože náš pozemský čas je velmi krátký, měli bychom ho rozhodně využít tímto jediným správným způsobem.
Naše duchovní jádro se tedy nachází ve hmotném světě na Zemi zahalené ve dvou obalech. V obalu hrubohmotného těla, které můžeme připodobnit ke kabátu a v obalu jemnohmotného těla, které můžeme připodobnit ke košili.
No a tyto dva hmotné obaly kladou značný odpor při prosazování zájmů duchovního jádra ve hmotném světě. Avšak právě našim překonáváním tohoto odporu, našim překonáváním protitlaku hmoty dozrává a sílí náš původně nezralý duchovní zárodek, čímž se postupně stává schopným ustát sílu tlaku, nacházející se v duchovní říši.
Podstata duchovního vývoje tedy spočívá v tom, že v protitlaku hmoty máme dokázat prosazovat zájmy ducha. Zájmy dobra, cti, spravedlnosti, ušlechtilosti a života v respektování Vůle Nejvyššího. Pokud se jako lidé namáháme v tomto směru, naší námahou roste, sílí, mohutní a dozrává naše duchovní jádro.
Až nakonec, prostřednictvím našeho nepřetržitého konání dobra a ušlechtilosti zesílí natolik, že bude schopné vstoupit jako plně sebe vědomé do říše Ducha, protože už dokáže odolat tlaku Božího Ducha, vynucujícího bezvýhradné zachvívání se každé bytosti ve Vůli Nejvyššího. To bude znamenat konečné završení duchovního vývoje ve hmotnosti. To bude znamenat začátek nové, nádherné části našeho bytí ve věčné říši Světla království nebeského.
Smrt každého člověka na Zemi, intenzivně usilujícího o dobro tedy znamená zahájení cesty zpět. Fyzickou smrtí totiž odkládá jen vnější kabát svého hrubohmotného těla a ocitne se jako duše v jemnohmotnosti. Tam začne okamžitě stoupat do nejvyšších sfér jemnohmotnosti, kde se nakonec ještě zdokonalí a dozraje tak, že bude schopen odložit i svůj jemnohmotný obal a jako čistý, zralý a lidský dokonalý duch vstoupit do nádhery říše království nebeského.
Toutéž cestou, kterou jsme tedy kdysi přišli z říše Ducha do hmotnosti, se musíme do říše Ducha vrátit zpět. Jen z jediným velkým a zásadním rozdílem! Z říše Ducha jsme vyšli jako nevědomí a nezralí, avšak zpět se máme vrátit jako plně si sebe vědomi a duchovně zralí.
A na závěr ještě jedna mimořádně důležitá věc. Čas, určený k tomu, abychom toho dosáhli není nekonečný. Je totiž vymezený dobou trvání hmotného světa. A přestože tato doba je obrovská, není nekonečná, protože nakonec přece jen dojde k zániku okolního hmotného vesmíru, a to jak jeho jemnohmotné, tak i hrubohmotné části.
Osobnost každého člověka, který se neusiloval o dobro, nerozvíjel ctnosti a nesnažil se žít podle Vůle Nejvyššího však zůstane spojena s hmotou, protože právě hmota a hmotné zájmy byli pro něj vším. A proto musí i jeho postihnout osud všeho, co je hmotné, čili osud zániku hmotného světa, od kterého se nedokázal včas odpoutat, protože se o to vůbec nesnažil, nebo se snažil pouze nedostatečně.
Pokud si ale někdo myslí, že doba zániku hmotného světa je ještě daleko, neměl by žít v omylu!
My lidé totiž prožíváme největší část svého bytí právě v prostředí jemnohmotného světa, kde vládne přísná zásada stejnorodosti. Kde jsou lidské duše přísně rozděleny do stejnorodých jemnohmotných úrovní, přesně odpovídajících všem jejich chybám a nedostatkům.
No a v tomto prostředí, kde má každý stejné chyby a nectnosti, se lidské duše jen velmi pomalu posouvají nahoru ve svém vývoji. Není zde totiž pozitivních vzorů, které by mohly následovat tak, jak je to na Zemi. V jemnohmotnosti musí přijít lidské duše k pochopení svého vlastního nesprávného jednání a smýšlení samy od sebe a samy od sebe musí zatoužit být lepšími. A to může trvat z našeho pozemského pohledu i celá staletí, nebo dokonce tisíciletí.
Až vlastním poznáním určité své chyby a upřímnou snahou o její odstranění může duše postoupit dál, aby se v novém, stejnorodém prostředí začala zbavovat a zbavila další ze svých chyb. Ale protože mnohé z našich chyb jsou v nás velmi pevně zakořeněné, třeba při tom nutně počítat s velkým časovým rozmezím. Proto se v Novém Zákoně naléhavě upozorňuje, že "času je málo", čímž je myšlena právě obrovská časová náročnost našeho pobytu v jemnohmotnosti, kde se vzhledem k přísně stejnorodému prostředí, bez pozitivních vzorů, posouvají lidské duše duchovně vzhůru jen velmi pozvolna.
Naše fyzické zrození na zemi je proto obrovskou milostí! Milostí, spočívající v tom, že se dostáváme do různorodého prostředí, kde můžeme najít mnoho pozitivních vzorů a mnoho duchovních inspirací, jejichž následováním můžeme udělat obrovský duchovní posun nahoru. Ba dokonce, v tom nejideálnějším případě se můžeme dostat až zcela na dosah království nebeského.
V tomto spočívá obrovská příležitost, kterou jsme dostali svým zrozením na Zemi! A proto by ji nikdo neměl promarnit! Proto bychom ji neměli promarnit naší orientací pouze na hmotné tak, jak se to žel běžně děje.
Pokud se totiž nesnažíme právě tady a teď odkládat své chyby a duchovně pokročit, protože uznáváme pouze věci hmotné a v takovémto stavu zemřeme, vstoupíme do jemnohmotnosti zatížení mnohými chybami a tam, v přísně stejnorodém prostředí bez pozitivních vzorů uvízneme na celá tisíciletí. A v pasti nejrozličnějších nízkých jemnohmotných úrovní můžeme uváznout tak výrazně, že se ani nenadějeme a zastihne nás tam nezbytný rozklad hmoty. A tento rozklad se pak stane i osudem naší vlastní osobnosti, která se nestihla včas osvobodit z hmoty, protože se o to vůbec neusilovala.
Využijme tedy drahocenného času svého současného pozemského bytí k duchovnímu vzestupu! Neboť vzhledem k tomu, kolik ještě máme chyb, jakož také vzhledem k tomu, jakými lidsky dokonalými se máme stát, abychom mohli vstoupit do bezpečí říše Ducha, nemá nikdo z nás času nazbyt.
A proto člověče, snaž ze všech svých sil ke Světlu Ducha Božího! Usiluj o dobro, spravedlnost, čestnost, ušlechtilost a lidskost! Usiluj o poznání Vůle Nejvyššího a život v souladu s jeho Vůlí. Nic jiného nesmí být momentálně pro nikoho na Zemi důležitější!
Člověče vzpamatuj se! Neboť čas je již opravdu blízko!
kusvetlu.blog.cz/... ve spolupráci s M.Š