Začal se poohlížet po něčem užitečném, prolézal trosky, pokud se mu to nezdálo příliš nebezpečné, ale štěstí mu tentokrát nepřálo. Nenašel vůbec nic. Chodil dál rozbořeným městem a doufal, že přeci jen něco najde, když tu k němu závan větru zanesl cosi, co znělo jako vzdálené hlasy. Markovi se radostí rozbušilo srdce. Horečnatě se zaposlouchal a doufal, že se to ozve znovu a že bude schopen určit, odkud to jde. Opravdu něco zaslechl, ale směr se mu určit nepodařilo. Vyhledal tedy vyšší místo, což znamenalo, že musel zapomenout na nebezpečí pádu a zavalení a vylezl na jedny zachovalejší trosky budovy. Když byl nahoře, rozhlédl se kolem dokola, ale krom trosek nic neviděl. Zkoušel i volat, ale nikdo neodpověděl. Bylo pravděpodobné, že jeho volání odnesl vítr kamsi pryč od těch lidí.
Zoufale přemýšlel co dál, když si všiml, že na jedné straně města, ne zase tak daleko od něj, stoupá mezi troskami tenounký proužek kouře. Snažil se co nejpřesněji si zapamatovat jeho polohu, slezl z trosek a rychle se vydal směrem, ze kterého viděl kouř. Asi po dvaceti minutách dorazil do oblasti, kde by podle jeho mínění měl být zdroj kouře. Opět zkusil volat a na podruhé se ozvala odpověď. Zakrátko již stál před třemi muži ve věku mezi dvaceti a třiceti roky. Markův radostný obličej se ale pomalu zachmuřil, neboť muži oblečení v černých ocvočkovaných bundách, v rukou třímající pálky na baseball a nože, nevypadali příliš přátelsky a ani jejich obličeje nevěštily nic dobrého. Pokusil se s nimi promluvit, ale několika neslušnými slovy ho ujistili o tom, že je to zbytečné. Chtěli po něm, aby jim nechal batoh s věcmi a své oblečení, které bylo na rozdíl od jejich poměrně zachovalé. Když viděli, že k tomu není příliš svolný, zaútočili.
Nad Markovým tělem převzaly vládu instinkty, a tak se bleskurychle vyhnul výpadu nejbližšího z nich a vzal nohy na ramena. První, co ho ve škole bojových umění naučili, bylo, že dostane-li se do skutečného konfliktu s ozbrojeným protivníkem, nebo dokonce s přesilou, ať neváhá a - přes všechno co umí - uteče, pokud to dovolují okolnosti. Na akční filmy ať raději zapomene, realita je jinde. Marek si to vzal k srdci a pokusil se o únik. I přes útrapy, kterými prošel, byl díky dřívějšímu tréninku v daleko lepší kondici, než ti tři vagabundi. Na rozdíl od nich měl však na zádech batoh... Kličkoval mezi troskami a tak tak se mu dařilo unikat. Přesto ale seznal, že bude jen otázka několika málo chvil, než ho některý z nich dohoní. Nezbývá mu nic jiného než bojovat o život. Že by jim vydal své věci, o tom ani neuvažoval - bez pitné vody, spacáku a oblečení by dlouho na živu nevydržel.
Když se dostal na místo, kde ho nemohli dost dobře obklíčit, shodil rychle batoh a postavil se k obraně. Naštěstí se jeho protivníci během pronásledování roztáhli do délky, a tak dobíhali postupně. První z nich se proti němu rozmáchl baseballovou pálkou, ale Marek se udýchanému soupeři snadno vyhnul a několika rychlými údery ho zneškodnil. Zbylí dva ale na Marka zaútočili společně. Oba měli nože a zacházeli s nimi poměrně obratně. Tak tak stačil uhýbat jejich výpadům, na protiúder nemohlo být ani pomyšlení. Na ruce mu přibyl krvavý šrám a zdálo se, že bandité již zvítězí, když Marek zakopl. Vzápětí si uvědomil, že mu to zachránilo život, protože bodnou ránu, kterou vedl jeden z protivníků, by současně s vyhýbáním se výpadu druhého odrazit nedokázal.
Po dopadu na zem kopl nejbližšího soupeře do kolena, čímž získal něco prostoru a mohl se tak dostat opět na nohy. Zároveň ze země zdvihl pálku, která patřila prvnímu z banditů. Jak se mu dostala do rukou, nevěděl, téměř se zdálo, že mu do ruky skočila sama. S ní se již dalo docela dobře bránit, a tak postupně zneškodnil oba zbylé bandity. První, který přišel mezi tím k sobě, se po zhodnocení situace obrátil na útěk a druzí dva se k němu přidali, držíce si zasažené ruce. Marek z toho neměl moc dobrý pocit, neboť tušil, že se zraněnýma rukama je v této situaci nečeká nic dobrého, ale konec konců sami vyvolali boj. V boji s přesilou byl nucen použít vše, co znal, jinak by se ubránit nedokázal a velmi pochyboval, že oni by s ním měli slitování.
Marek se šel podívat na tábor banditů. Objevil tam něco jídla a vody a také špinavý kus mapy s nakresleným křížkem. Váhal, jestli si má vzít i jídlo a vodu, a nakonec to udělal tak, že si vzal jen polovinu a zbytek tam nechal, aby ti tři měli šanci na přežití, pokud se sem vrátí. Co se týká té mapy, nevěděl, co to má znamenat, ale rozhodl se toto asi patnáct kilometrů vzdálené místo prozkoumat. Stejně neměl žádný jiný cíl cesty. Ještě si v rámci možností ošetřil řeznou ránu na ruce, naštěstí byla jen povrchová, a poté se odebral z města pryč...
XIII. Nečekaná pomoc
Malý elf Čipera, spolu s množstvím dalších elfů stejného druhu, pobíhal radostně po rozbořeném městě a snažil se s ostatními co nejlépe zaopatřovat semínka trávy a keřů, která sem z daleka přinesl a po celém městě rozesel větrný bytostný Zefír. Zapadla různě po skulinách a trhlinách, vzniklých, když obři v hlubinách třásli zemí, a elfi jim nyní pomáhali se uchytit a vzklíčit. Rostoucí, zdánlivě křehké rostlinky roztrhají ty ošklivé pozůstatky ze zvláštních šedých a šedočerných umělých kamenů pokrývajících zemi na kusy a brzy se tu zazelená krásná svěží tráva. Živoucí příroda tak pohltí tu mrtvou hmotu a brzy již nic nebude připomínat, že tu stálo něco jako lidské město. Jen jedno kalilo Čiperovu radost. Tři lidé, kteří přežili očistné děje a kteří vůbec, ale vůbec nebyli hezcí a kteří svým ošklivým vyzařováním rušili práci elfů.
Čipera se radil s ostatními elfy, ale nepřišli na to, jak ty lidi odtud dostat. Budou muset počkat, až sem přijde Vysoký elf, který má malé elfy na starost, a ten si pak jistě bude vědět rady. Zatím se tedy musí snažit si těch lidí nevšímat. Čipera věděl, že to bude těžké, neboť doslova otravovali vzduch. Povzdychl si a věnoval se své práci. Později se od ostatních dozvěděl, že do města přišel další člověk. Achich ouvej, další, pomyslil si. Když ale člověk přišel do oblasti, kde Čipera působil, změnil elf názor. Tento nevypadal zle, jen byl smutný a neměl daleko k zoufalství. Čiperu popadla touha ho nějak rozveselit, vždyť nastává tak nádherné období, tak proč být smutný...
Začal kolem něj poskakovat a snažil se upoutat pozornost, ale člověk ho neviděl. No ano, pomyslel si Čipera, který málem v radosti z probíhajících změn zapomněl na neschopnost lidí vnímat přírodní síly a bytosti. Tak toho člověka alespoň neviděn doprovázel a dával na něj pozor. Velice se ulekl, když člověk zaslechl ty tři zkažené lidi a rozhodl se je vyhledat. Snažil se jak mohl, aby jej od toho odradil, ale nepořídil. Tohle nedopadne dobře, chytal se za hlavu Čipera a poskakoval za člověkem. Když došlo k setkání, pozoroval vyděšený elf, jak aury těch tří ošklivců dostaly snad ještě odpornější barvy, než jak si je pamatoval. Snad mu neublíží, doufal, ale to již jeden z nich zaútočil. Naštěstí se ten dobrý člověk dokázal vyhnout a obrátil se na útěk. Tři vyvrhelové vyrazili za ním.
Utíkej, utíkej, povzbuzoval Čipera svého chráněnce a všemožně se snažil pronásledovatele zbrzdit. Proplétal se jim pod nohama a házel jim pod ně kameny, aby je zpomalil. Žel, i přesto prchajícího pomalu doháněli, nicméně díky Čiperovi se alespoň roztáhli do délky. Když se pak uprchlík obrátil na obranu, měl něco času poradit si s prvním, než k němu doběhli druzí dva. "Hurá!" zajásal Čipera, který viděl, jak ho snadno přemohl. Ovšem, nyní se schylovalo k nejhoršímu, neboť stáli dva proti jednomu, který měl velké potíže se vyhýbat jejich výpadům. Čipera dělal co mohl, aby pomohl, ale i přesto to vypadalo špatně.
Pak musel tomu dobrému člověku podrazit nohy, aby ho jeden z ničemů neprobodl ostrým kusem železa, které třímal v ruce. Naštěstí se ale vše podařilo. Čipera mu ještě k ruce popostrčil ten podivný, dohladka vypracovaný klacek, který měl původně první z těch ošklivých lidí, a pak jednoho z nich vší silou praštil do kotníku. S tím klackem v ruce se situace obrátila a dobrý člověk brzy zvítězil. Oškliví lidé utekli z města a Čipera byl radostí bez sebe. Sláva, konečně bude mít klid k práci! Doprovázel toho dobrého člověka, dokud neodešel z města, a pak se radostně vrátil ke svým semínkům. Čas od času pak neopomněl vyprávět ostatním elfům, jak pomáhal ty ničemy vyhnat z města. Z lesa, do kterého ti tři utekli, se již nikdy více nevrátili...
XIV. Osada
Marek putoval podle mapy, kterou si vzal v táboře těch tří ničemů, a brzy dospěl k lidské osadě. Bylo tam sedm lidí, z toho tři ženy a jedno dítě, kteří si zde opravili tři stojící domy a snažili se zabezpečit si zde alespoň nejzákladnější živobytí. Když se přivítali a navzájem si vypověděli své osudy, přijali Marka mezi sebe. S radostí pak přivítali zprávu o porážce těch tří ničemů, neboť se i jim čas od času něco ztrácelo. Snad utekli někam daleko a nechají je již na pokoji.
Marek se zařadil do života těchto lidí, kteří se zde snažili začít znovu, a jejich společné soužití zde trvalo pět let. Jeden z mužů byl jakýmsi vůdcem, měl nějaké dřívější zkušenosti ze zemědělství, a ty nyní rozpomínaje se zúročoval. Sice měli všeho nedostatek, nejvíce jídla, ale dařilo se jim přežívat a pomalu se z krize postupem času dostávat. Ne všechno však bylo bez chybičky. Snažili se co nejvíce vrátit v určitých aspektech života k době před katastrofou, což se Markovi vzhledem k situaci nezdálo jako zrovna nejšťastnější, a také ho velmi zklamalo, že ostatní, jež byli bez víry v cokoli vyššího, na něj hledí s úsměšky, když hovořil o své víře ve Stvořitele nebo se modlil. Díky tomuto se tam přece jen poněkud cítil jako cizinec a nikdy se tohoto pocitu zcela nezbavil.
Třetím rokem se začaly čas od času objevovat požáry, což změnilo život celé malé komunity. Nikdo nevěděl, jak k tomu dochází, ale jednou vyhořel ten a podruhé zas onen dům. Někdy požár zachytili včas a uhasili ho, takže velká škoda nevznikla, ale stalo se i to, že vyhořel celý dům a museli ho celý znovu přestavovat. Takto to pokračovalo dále a požáry se pomaličku začínaly vracet častěji a častěji.
Čtvrtého roku snad neuplynul měsíc, aby se někomu nepodařilo odhalit vznikající ohnisko požáru. Díky pozornosti, kterou si takto vypěstovali, se jim již dlouho nestala žádná větší škoda, ale neustálé hlídání je velmi unavovalo. Začali být podezíraví, nevraživí a hádaví, a nejvíce tím trpěl právě Marek, neboť díky své určité odlišnosti názorů a víře byl nejčastěji podezříván, jestli v tom nemá náhodou prsty.
Byla již druhá polovina pátého roku soužití, když vypukl veliký požár, který zachvátil všechny tři domy. Vyžádal si také jednu oběť, když v něm zahynul jejich vůdce. Na uhašení tohoto požáru museli všichni vynaložit veškeré síly, přesto ale nedokázali zabránit velikým škodám. Marek v jednu chvíli při hašení požáru strnul hrůzou. Vyděšeně zíral do plamenů, kde najednou naprosto jasně viděl obrovskou, několik metrů vysokou postavu, celou z plamenů, držící v ruce dlouhou hůl. Kam postava hůl namířila, tam oheň zaburácel s několikanásobnou silou, a místa, kde byl plamen již téměř uhašen, se rázem stala místy největší výhně. Jak Marek postavu náhle uviděl, tak stejně náhle ji i vidět přestal, ale věděl, že na tento pohled nikdy nezapomene.
Když se jim konečně podařilo požár zdolat, zbyly z domů jen holé zdi. Museli je dlouho opravovat, než byly opět obyvatelné. Naštěstí bylo léto, takže to bez problémů přežili venku, ale jejich vzájemné vztahy to neutužilo, právě naopak. Celou dobu během oprav hledali viníka, házeli to jeden na druhého, a vznikl tak mezi nimi zatím nejvážnější rozkol. Marek měl stále před očima ten strašidelný zjev v ohni a přemýšlel, co to vlastně viděl. Byla to pouhá halucinace? Nebo to byl snad sám ďábel, který přišel na zem a přinesl s sebou oheň pekelný? Jednou to nevydržel a svěřil se s tím svým společníkům. Ti pohlédli nejprve na něj, pak na sebe navzájem a dospěli v sobě k přesvědčení, že za ty požáry může Marek, který se z toho svého modlení nejspíše zbláznil! Nebo je zkrátka pyroman! Marné bylo jeho vysvětlování a volání k rozumu. Rozlíceně ho hnali pryč, a kdyby ho byli dostihli, zle by se mu vedlo.
Když se jim konečně ztratil, smutně, velmi smutně putoval krajinou. Co si počne? Byl opět sám a neměl nic, jen to, co měl na sobě. Pomalu se dostavoval hlad, žízeň a zoufalství. Rozhlížel se po travnaté krajině s nově rostoucími lesy plnými mladých stromů a hledal něco k snědku. Pil vodu z potoků, a když narazil na borůvčí, maliny či jahody, měl malý svátek a jen díky tomuto skromnému jídlu měl ještě nějaké síly k dalšímu pochodu. Po nocích spal jen tak, na holé zemi. Jak putoval dále, došel k místu, kde rostly daleko starší stromy, pocházející ještě z doby před katastrofou. I přes jeho nepříliš radostný stav ho nádhera těchto lesních velikánů oslovila a dojala. Jak dlouho již neviděl tak vzrostlé stromy! Znovu se v něm probudily vzpomínky na minulost. Když došel k velikému stromu, největšímu buku, který doposud viděl, nevydržel to a posadil se pod něj. Tesknil po lidech... po přátelství... po harmonii... Pomalu ho obestřel spánek.
Náhle se probudil. Nevěděl, jak dlouho spal a nepamatoval si ani sen, který se mu zdál. Věděl jen, že to bylo něco krásného, co mu dodávalo i po probuzení naději. Naděje... Jak nádherný dar to je, když člověk sténá pod ranami osudu, pomyslil si s dojetím Marek. Vstal, ještě jednou pohlédl s tichým díkem na mohutný buk a vydal se dál. Když došel na kraj lesa, jeho duše zajásala, neboť se ocitl u ovocného sadu, jehož část zde přežila katastrofu. S velikým díkem v srdci si natrhal ovoce a pustil se do jídla.