Znovuzrození - 2.část

26. květen 2016 | 17.28 |

Priroda10IV. Jeskyně. Marek s Honzou na příhodném místě poblíže jeskyně rozbili tábor. Z průzkumu jeskyně se vrátí až k večeru, takže zde přespí, zítra dopoledne ještě obhlédnou okolí a domů pojedou až v neděli odpoledne. Když byli hotovi s táborem, začali se připravovat do jeskyně. Po překontrolování své výbavy se pustili dovnitř.

Zpočátku rovná a poměrně široká chodba se začala zužovat a klesat, a brzy se chůze stala nepohodlnou. Marek s Honzou ale s potěšením vnímali chladný a vlhký vzduch, který zde byl. Jaká to změna proti rozpálenému povrchu země. Netrvalo dlouho a dorazili na konec chodby. V jedné ze dvou postranních krátkých chodbiček byl ovšem svislý komín, který dole ústil do dalších prostor. Opatrně slanili dolů, Honza jako zkušenější šel první a po něm Marek.

Ocitli se v poměrně prostorné jeskyni a kam namířili paprsek čelové svítilny, tam světlo odhalovalo krásné, třpytící se krápníky. Honza vyndal z ruksaku výkonnější svítilnu a oba zůstali stát, uchváceni nádherou, která před nimi vyvstala z temnoty. Když se vynadívali, vydali se dál. Z této jeskyně vedla dále úzká chodbička, místy spíše trhlina, a oba průzkumníci byli odhodláni odhalit další krásy, které se jistě skrývají v hloubi země. Cesta byla namáhavá, místy museli po kolenou a dvakrát se i plazili, postrkujíce batohy před sebou.

Posléze se dostali do dalšího překrásného prostoru. Byl o něco menší než předešlá jeskyně, ale pranic si s ní nezadal v nádheře. Krápníků zde bylo o poznání méně, ale zato stěny jeskyně obsahovaly nějaké příměsi, které se ve světle leskly a opalizovaly v nádherné hře barev. Na několika místech se ve světle třpytily i žíly nějakého kovu. Ve světle svítilen se jim nepodařilo poznat, co je to za kov, ale Honza se domýšlel, že by to snad mohly být i stříbrné žíly. Marek žertem prohodil, že by se nedivil, kdyby zde potkali permoníky s lucerničkami. Po dosavadní namáhavé cestě se zde rozhodli posilnit jídlem. Rozložili své tři velké svítilny kolem, aby co nejrovnoměrněji osvítily prostor, a dali se do jídla, kochajíce se přírodní krásou okolo nich.

Když dojedli, vydali se dále do hlubin země. Proplétali se, plazili a prolézali v křivolaké chodbičce, ale čas plynul, aniž by narazili na další jeskyni. V jednom asi tři metry širokém místě se zastavili a dumali co dále. Chodbička sice pokračovala, ale velice rychle se zužovala a začínalo hrozit nebezpečí uvíznutí. Honza navrhoval návrat, ale Marek, kterého cosi pohánělo kupředu, byl proti. Ani jemu se nechtělo do uzounké trhliny, ale zpátky také ne. Náhlý závan studeného vzduchu u jedné stěny je upozornil na trhlinu v zemi, jež vedla kamsi dolů. To je další cesta, pomyslil si Marek a přesunul se k ní, aby si ji prohlédl. Stěna trhliny byla vlhká a kluzká a připomínala skluzavku vedoucí kamsi do hlubiny.

Marek navrhl, aby pokračovali tudy, zkušenější Honza byl ale proti.

Zdálo se mu to příliš nebezpečné. Marek ale trval na svém a po chvíli Honzu přemluvil alespoň k tomu, že se Marek spustí sám a Honza ho odtud bude jistit a kdyby něco, tak ho vytáhne. Marek se připoutal k lanu, přivázanému ke skobě, kterou zasekli do podlahy a začal se pomalu spouštět dolů. V jednu chvilku svého nápadu litoval, to když ho přepadl klaustrofobický pocit, ale odhodlaně lezl dále. Přece to nyní nevzdá! Jak by vypadal.

Náhle se shora ozvala rána a polekaný Marek již pouze zahlédl, jak ze stropu trhliny uvolněný balvan dopadl přímo na lano, které přeštípl jako dobře naostřený nůž. Marek se instinktivně rozplácl na stěně, ale nebylo mu to nic platné. Kluzká stěna mu pod rukama začala nemilosrdně ubíhat nahoru a hrůzou polomrtvý Marek již se zoufalým výkřikem svištěl jako po skluzavce kamsi dolů, do nitra země.

V. Vetřelci

U vchodu jeskyně seděla postavička jako vystřižená z pohádkových knih. Vysoká špičatá čapka, vousy zarostlá veselá tvář a při ruce malý rýč a krumpáček. Permoník, který se jmenoval Křemínek, opustil na okamžik nitro skály a zpracovával v sobě, co se dozvěděl od bytostného, ke kterému chodil pro úkoly a rady. Pro něj nebylo v příštím dění příliš mnoho práce, ale jistou přípravu to vyžadovalo, a tak milý Křemínek dumal, jak to co nejlépe udělá. Ovšem ještě se pořádně nerozmyslil, když se zpoza stráně ozvaly hlasy a zakrátko se objevili dva lidé.

"Cožpak již nikde není kouska klidu, kde by mohl skřítek pokojně popřemýšlet, aniž by ho vyrušil některý z lidí?" zahudroval pro sebe dobrácky a po očku sledoval ty dva.

Když přišli k jeskyni a rozložili poblíž ty své podivné věci, Křemínek se vzdal naděje, že jen projdou. Sebral se tedy a odešel do hloubi jeskyně. Nejprve šel chodbou po povrchu země, ale pak se ponořil do skály, jako by to pro něj byl jen vzduch. Usadil se v jeho oblíbené jeskyni a přemýšlel dál.

Zakrátko přišel na to, co má dělat. Jak by také ne, bytostní žili v souznění s přírodou a jejími zákony, a tak ani nepotřebovali strávit mnoho hodin nebo dnů v dumání nad problémy jako člověk, nýbrž k nim řešení přicházela sama. Dokázali se na problém naladit a v harmonii ho vyřešit. Už už se chtěl pustit do díla, když se ozval nějaký lomoz a vzápětí i hlasy. Opět ti dva, dopálil se Křemínek, takhle přece nemůže pracovat, když zde budou ti lidé pobíhat, ale vzápětí ho přemohla zvídavost. Copak zde asi dělají? Schoval se tedy za jeden krápník a čekal, co se bude dít.

Návštěvníci se zakrátko vynořili ze skalního komínu a plni úžasu se rozhlíželi kolem. Křemínkovi to zpočátku dělalo radost, vždyť i on má zásluhu na tom, jak je tato jeskyně krásná, a těšilo ho, že se z toho radují i ostatní. Vzápětí se ale zklamaně odvrátil. To si mohl myslet! Nepřišli sem dělat nic užitečného, přišli jen za zábavou a kochat se. Nepřinesli nic na oplátku, ani necítili žádnou vděčnost, že smí vidět takovou nádheru.

Odešel proto do dalšího sálu, vždyť s prací může začít i tam. Zde to dokončí až nezvaní návštěvníci odejdou. Když tam dorazil, pustil se hned vesele a s písničkou na rtech do díla, které mu přinášelo radost. Kutal a sekal, tesal i vyhlazoval a přispíval tak svým kouskem práce k dílu, na kterém současně spolupracovalo mnoho jeho bratří v celém tomto skalnatém podloží. Ale co to? Křemínek ustal v práci a zaposlouchal se.

Zase ty hlasy! Ti všeteční lidé jdou i sem a neodradila je ani obtížná chodba! No nic, bude tedy muset počkat, až se nabaží a opět odejdou, povzdychl si permoník a odevzdaně čekal na návštěvníky. Za chvilku zde byli. Opět nové kolo kochání se, aniž by také něco dávali, byť by to byl jen tichý dík v srdci. V jednu chvíli dokonce zaslechl něco o sobě! Cožpak ho tito lidé dokáží vnímat? Ale ne, vzápětí se přesvědčil, že to byl jen jakýsi jejich vtip.

Křemínek seděl v koutě a pozoroval lidské tvory, jak se dali do jídla. Když pak pokračovali ve své cestě, šel za nimi. U trhliny, vedoucí dolů do spodních prostorných sálů, se zastavili a radili co dál. Pak si jeden z nich, k permoníkově úleku, všiml trhliny a chtěl se dolů sešplhat. Křemínek se rázně postavil před trhlinu a všemožně se je snažil gestikulací odradit. Žel, neviděli ho. Jeden z nich ale snad cosi vycítil a postavil se proti druhově nápadu. Ten ale zůstal neoblomný a trval na svém.

Děj se co děj, povzdychl si Křemínek a očekával, co se stane. Zakrátko se již jeden z lidí spouštěl dolů. Aj aj, to nedopadne dobře, pomyslil si Křemínek v jakémsi tušení a postupoval s ním.

Tu náhle se z hlubin země vynořil skalní obr a mocnou ranou své silné pěsti shodil veliký balvan přímo na lano, na kterém ten člověk visel. To ovšem nevydrželo, přeštíplo se a nešťastník se vzápětí řítil dolů. Křemínek, kterého popadla náhlá starost, se rozběhl za ním, a jak člověk klouzal dolů, čas od času do něj z jedné nebo z druhé strany strčil. Dělal to proto, aby člověka vychýlil z dráhy a ten tak nenarazil do několika vyčnívajících krápníků. Křemínek věděl, že by to ten člověk nemusel přežít.

Dole se sklon skalní skluzavky, po které Křemínek i ostatní permoníci rádi jezdili, zmírnil, a dopad tedy nebyl pro člověka tak drtivý, ale i přes to se udeřil do hlavy, až ztratil vědomí. Křemínek, který cítil, že by měl udělat něco pro to, aby mu pomohl, kolem něj bezradně hopkal. Nakonec mu nezbylo nic jiného než čekat, až se probere. Zatím může požádat o radu svého pána.

VI. Sám v temnotě

Marek se s bolestivým zasténáním probral z bezvědomí. Když se malinko sebral a přešel ho první záchvat paniky, začal jednat trochu racionálně. Nejprve se ohmatal, zda-li nemá nějaké zranění. Naštěstí měl ale jen pořádnou bouli na hlavě a modřiny po těle. S vděčností vzdal dík Stvořiteli, vždyť je to téměř zázrak, že z toho pádu vyvázl tak lehce, vždyť také mohl skončit napíchnutý na nějakém krápníku.

Po té se začal zabývat tím, co má u sebe. K pití nemá nic a k jídlu jen dvě čokoládové tyčinky, co měl v kapse. Čelová svítilna byla rozbitá, naštěstí má ještě velkou svítilnu, která zůstala funkční. Na chvilku rozsvítil, aby zjistil, kde je, a uviděl malou, téměř pravidelně kulatou jeskyni. Opět zhasl, musí šetřit bateriemi, náhradní zůstaly v ruksaku tam nahoře. Sem se spouštěl jen tak nalehko, aby se tu porozhlédl a pak se chtěl vrátit zpět.

Přešel k ústí trhliny a tak hlasitě, jak jen dovedl, zavolal, doufaje, že ho Honza uslyší. Odpovědí mu však byla jen ozvěna jeho hlasu. Začínal cítit nával paniky. Ještě dlouho tam seděl a volal. V zoufalství se pokusil i lézt nahoru, ale jakmile se stěna trhliny stala prudší, opět sklouzl dolů. Tudy cesta nepovede, zoufal si. Co nyní? Zůstat zde a doufat, že Honza přivede pomoc? A je Honza vůbec v pořádku, nezavalilo ho to tam? Jestli ano, žádná pomoc nepřijde a nikdy se nikdo nedozví, kde skončil.

Marek zoufale přemýšlel co dál. Všechny možnosti se mu zdály beznadějné. Nakonec se přiklonil k tomu, že alespoň prozkoumá své okolí. Blikl baterkou, aby se zorientoval, a pak se poslepu šátral směrem, kde viděl nějakou chodbu. Pomalu lezl chodbou a rukama zkoumal terén před ním, zda-li tam není nějaká díra nebo jiná překážka. Čas od času si dovolil rozsvítit, aby získal přehled, ale převážně lezl po tmě.

Po nějaké době se stěny kolem něj rozestoupily a Marek opět použil svítilnu. Zjistil, že se nachází v jedné z větších jeskyní, na jejíž levé straně zela hluboká propast. Ke své radosti zjistil, že po pravé stěně stéká slabý pramínek vody. Přiklopýtal k němu a přitiskl ústa ke skalní stěně, aby mohl nasát co nejvíce vody. Chutnala jílovitě, ale to mu v tuto chvíli nevadilo. Rozhodl se, že si zde odpočine. Zoufalství a rána do hlavy si vybraly svoji daň a Marek upadl do neklidného spánku.

Náhle se probudil. Co se to děje? Jak dlouho spal? Tu najednou uslyšel to, co ho probudilo a co se nyní opět ozvalo. Jakési hluboké dunění se ozývalo z nitra země a Markovi nahánělo husí kůži. Co jen může vydávat takovéto zvuky? V tom se k dunění přidal i ohlušující rachot a země začala Markovi vibrovat pod nohama. Jak zemětřesení sílilo, rachot, ozývající se snad odevšad, ještě zesiloval. Marek si byl jist, že nadešla jeho poslední hodina. S děsivou ranou pukla opodál skála a vzniklou trhlinou se začala valit voda.

Marek byl nyní vděčný za propast, která zela opodál a která pohltila velkou většinu vody. Zbytek stékal do chodby, kterou přišel a která ležela o něco níže, než bylo momentální Markovo stanoviště. Příšerný rachot a zemětřesení neustávaly a zdálo se, že to nikdy neskončí. Po dlouhé době, Marek to odhadoval na mnoho hodin, možná i den, rachot náhle ustal stejně nenadále, jak se objevil, a i zemětřesení a dunění v hlubinách země utichlo.

Marek nemohl uvěřit, že ještě žije. Opět sepjal zcela spontánně ruce v modlitbě díků. Pak se rozhodl sníst jednu tyčinku, dal si pár loků z pramínku, který naštěstí stále stékal opodál po stěně, a takto posilněn pokračoval další chodbou. Zpět tam, odkud se sem propadl, stejně nemůže, neboť tam je to nyní pod vodou...

VII. Skalní pán

Putoval skalou a kontroloval, jak permoníci připravují skalní masiv na následující dění. Vše musí být pečlivě připraveno, aby se skála přetvořila přesně tak, jak má. Tu pochválil dobře odvedenou práci, tam přispěl radou a jinde zase přiložil své nemalé schopnosti ku pomoci. Byl nadmíru spokojen, vše postupovalo přesně tak, jak bylo chtěno a jak mu to bylo uloženo. Tu se k němu přitočil jeden z permoníků.

"Á, Křemínek, jakpak jsi si poradil s tím člověkem, který nás navštívil?"

Křemínek skalnímu pánu vše vypověděl a poprosil ho o radu, neboť nevěděl, co si dále počít. Skalní pán, který věděl, že má tomuto člověku zajistit přežití, se k němu s Křemínkem vydal. Našli ho ještě v bezvědomí. Skalní pán také věděl, že se to zde zanedlouho ocitne pod vodou, proto uložil Křemínkovi, aby se snažil přimět toho člověka dojít do sálu s propastí. Tam ať přečká následující dění a až bude po všem, má mu ukázat cestu ven, kterou otevřou bratři země svým zemětřesením.

Vysvětlil Křemínkovi, že si nemusí dělat příliš velké starosti. Lidé ve velké tísni si leckdy dokáží vzpomenout na dávno zasutý dar jemnějšího vnímání a i tento člověk bude vnímavý vůči Křemínkově vedení, byť si to třeba nebude ani uvědomovat. Ještě jednou permoníkovi vysvětlil, co se od něj žádá, poté udělal rukou pár tahů nad člověkem a když se ten začal probírat, zanechal ho cele v péči Křemínka.

Prošel skalou, až se ocitl na místě, kde by se dalo říci, že má domov. Zde se svým vědomím napojil na ostatní bytostné síly v okolí, aby tak mohli působit všichni společně, v harmonii celku.

Mocné síly obklopující celou Sluneční soustavu se daly do pohybu. Erda, tato vznešená bytostná správkyně a ochránkyně planety Země, uchopila mocné proudy, jež k ní byly právě přivedené na posilu, rozvedla je na všechny podřízené bytostné, a když shůry přišel impuls počátku, spustila veliký děj. Celá příroda se jakoby nadechla a pak vrhla své mocné síly proti tomu, kdo si o sobě tolik myslel, proti tomu, kdo se jí stal nepřítelem.

Bytostní se dali do díla, živly uvolnily své síly a Země začala být pomocí gigantických větrných smrští, velikých požárů, zemětřesení a do výšky se tyčících záplavových vln očišťována od veškeré nahromaděné temnoty. Její povrch byl znovu formován, aby nic nezůstalo tak, jak bylo. Vše staré se musí stát novým. To je zákon pro novou dobu a bytostní se ho zhostili se svojí obvyklou pečlivostí.

Mezitím se Křemínek snažil člověka přimět k pohybu. Tak dlouho ho tahal za rukáv a dloubal do něj loktem, až si toho konečně asi povšiml a vydal se chodbou za Křemínkem. Když dorazili do sálu s propastí, byl Křemínek bez starostí, neboť žíznící člověk se sám od sebe vrhl k pramínku ve skále a poté vyčerpaně usnul přesně na tom správném místě. Křemínek ještě poupravil skálu kolem, aby vydržela nápor odpoutaných živlů, a pak už jen čekal.

Zatím nemá co na práci, ale až bude po všem a vyvede tohoto člověka ven, čeká jej tolik radostné práce, že až zatleskal ručkama, jak se na to těšil. Zatímco takto radostně očekával budoucí nádheru čisté přírody, formovanou radostnou prací za pomoci působení sil Světla, člověka probudila ze spánku nastupující doba, která svým příchodem hlasitě ohlašovala nové pořádky.

Když to největší dění pomalu utichlo, snažil se Křemínek přimět člověka k pohybu. To se mu povedlo velmi rychle, neboť nitro tohoto člověka bylo zjitřené prožitím. A tak tento nevědomky následoval Křemínka na cestu k dennímu světlu.
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře